Napoleonova
proklamace v předvečer bitvy u Slavkova
V ležení, 10.
frimairu roku XIV (1. prosince 1805)
Vojáci!
Ruská armáda stanula před
vámi, aby pomstila rakouskou ulmskou armádu. Jsou to tytéž prapory, které jste
porazili u Hollabrunnu a jež jste od té chvíle soustavně pronásledovali až sem.
Naše postavení je skvělé,
a zatímco budou pochodovat proti našim bateriím, chci jim zaútočit na boky.
Vojáci, já osobně budu řídit vaše prapory; pokud
vnesete se svojí obvyklou bravurou zmatek a nepořádek do nepřátelských řad,
budu se držet daleko od palby. Stane-li se však vítězství na okamžik nejistým,
spatříte svého císaře, jak se první vystavuje ranám, neboť vítězství by nemělo
v onom dni poznat váhavost, zejména jde-li o čest francouzské pěchoty,
která tolik přispěla ke slávě celého národa.
Ať nikdo neopouští řady pod záminkou odnášení
raněných a každý nechť je prodchnut onou myšlenkou, že musíme porazit ty Anglií
zaplacené, kteří tak planou nenávistí proti našemu národu.
Toto vítězství ukončí naši kampaň a my se budeme
moci vrátit do zimních ležení, kde se k nám připojí nové, ve Francii
zformované armády. A poté bude mír, který podepíši, hoden mého lidu, vás i mne.
V proklamaci, datované podle platného revolučního
kalendáře 9. frimairu roku XIV, objasnil Napoleon svůj záměr stručnou
větou:
„Naše postavení je skvělé a zatímco budou (nepřátelé)
pochodovat proti našim bateriím (tj. proti čelu, středu), chci jim zaútočit na boky.“
Později, po vítězství, ji změnil podle skutečného průběhu
událostí, aby si dodal ódia neomylnosti a ještě větší geniálnosti. Přeškrtal původní
větu z proklamace a vepsal opravu, znějící takto:
„Naše postavení je skvělé, a zatímco budou pochodovat, aby obešli mé
pravé křídlo, nastaví mi bok.“
Proč? Protože bitva se nevyvíjela podle žádné ze dvou
variant, o nichž Napoleon 30. listopadu (či 9. frimairu) na Prateckém návrší
uvažoval. Neopravit proklamaci by znamenalo připustit, že vojevůdce záměr
nepřítele neodhadl a že se zkrátka zmýlil. Císař totiž dobyl své nejoslnivější
vítězství tak, jak to vůbec neměl v úmyslu: frontálním útokem bez obchvatů…
Žádný obchvat se nekonal, jen závěrečný útok do boku, který nepříteli zasadil
poslední ránu. Změněná věta se pak dostala jako důkaz Napoleonovy geniality do
učebnic, povrchních knih a na pomníky včetně toho slavkovského… Napoleonova lež
byla přitom zbytečná, jeho velikost totiž vůbec nespočívá v dokonalém
plánování a bezchybném předvídání, ale ve schopnosti pružně a účinně
přizpůsobovat taktiku aktuální situaci na bojišti.
 |
| Originál Napoleonovy proklamace s jeho vlasnoručními škrty a opravami záměru |
30. bulletin Velké
armády
Slavkov, 12. frimaire roku XIV (3. říjen 1805)
Dne 6. frimairu přijal císař zplnomocnění pánu Stadiona a
Gyulaie a předběžně nabídl příměří, aby ušetřil krev v případě, že je
skutečně vůle dospět k definitivní dohodě. Snadno však vypozoroval, že
plány jsou jiné. Ježto nepřítel mohl mít naději na úspěch jen po boku ruské
armády, lehce pochopil, že druhá a třetí armáda dorazily, nebo vbrzku dorazí
k Olomouci a že jednání jsou toliko válečnou lstí, která má uspat jeho
ostražitost.
Sedmého
v devět ráno donutilo mračno kozáků podporovaných ruským jezdectvem přední
hlídky prince Murata k ústupu, obklíčilo Vyškov a zajalo padesát opěšalých
mužů od 6. dragounského. Téhož dne se ruský imperátor vydal do Vyškova a celá
ruská armáda zaujala za oním městem postavení.
Jakmile
císař zjistil, že tento vladař dorazil k armádě, vyslal svého pobočníka,
generála Savaryho. Generál Savary se vrátil ve chvíli, kdy si císař prohlížel
táborové ohně nepřátel u Vyškova. Velmi vychvaloval zdvořilé přijetí,
přívětivost a osobní dobrotivost ruského imperátora, ba i jeho bratra,
velkoknížete Konstantina, jeho pozornost i péči. Snadno však pochopil ze
třídenních rozhovorů s třemi desítkami floutků, kteří pod různými tituly
ruského imperátora obklopují, že v rozhodnutích vojenského kabinetu panují
stejná nadutost, zbrklost a neuváženost jako v kabinetě politickém.
Takto
vedená armáda se nutně musela dopustit chyb. Císařovým plánem od té chvíle bylo
vyčkávat a čekat na vhodnou chvíli, které bude moci využít. Okamžitě vydal své
armádě rozkaz k ústupu, stáhl se za noci, jako kdyby utrpěl porážku,
zaujal dobré postavení tři míle vzad, nechal usilovně budovat opevnění a
umístil v něm baterie.
Navrhl schůzku ruskému imperátorovi, který
mu poslal knížete Dolgorukého, svého pobočníka. Tento pobočník mohl vypozorovat
z chování francouzské armády, že vše dýchá opatrností a umírněností.
Obránci, spěšně budovaná opevnění, to vše skýtalo ruskému důstojníkovi obraz
napůl poražené armády.
Císař obvykle nepřijímá parlamentáře
ve svém hlavní stanu nijak podezíravě; teď ale vyjel, navzdory svým zvykům,
osobně do přední linie. Ruský důstojník chtěl po prvních zdvořilostech přejít
k politickým otázkám. Ke všemu se stavěl s nepředstavitelnou
impertinencí. Neměl však ani to nejmenší ponětí o evropských zájmech a situaci
na kontinentě. Byl to jedním slovem nezkušený hlasatel anglických zájmů. Mluvil
s císařem tak, jako mluvíval s ruskými důstojníky, které odedávna
pohoršoval svojí povýšeností a nevychovaností. Císař spolkl nelibost a onen
mladík, který měl na imperátora Alexandra značný vliv, se vrátil pln
přesvědčení, že se francouzská armáda nalézá na pokraji záhuby. O tom, co císař
musel přetrpět, se lze přesvědčit z toho, že mu na konec rozhovoru navrhl,
aby se vzdal Belgie a vložil železnou korunu [tj. „lombardskou“ italskou]
na hlavu nejnesmiřitelnějších nepřátel Francie.
Všechny tyto kroky splnily svůj
účel. Mladíci, kteří řídí ruské záležitosti, se bezmezně oddali své obvyklé
domýšlivosti. Už neuvažovali o poražení francouzské armády, ale o tom, že ji
obklíčí a zajmou; že se tak dosud nestalo, to přisuzovali jen zbabělosti
Rakušanů. Víme, že mnozí staří rakouští generálové, pamatující předchozí tažení
proti císaři, zastávali názor, že tak sebevědomě nelze postupovat proti vojsku,
v němž je tolik navýsost zkušených důstojníků a vojáků. Říkali, že už
císaře viděli v situacích, kdy měl sotva hrstku mužů, za okolností mnohem
složitějších, přesto si ale vydobyl vítězství rychlými, nepředvídatelnými
operacemi a zničil mnohem početnější armády. Že tady vlastně nezískali nijakou
výhodu, že všechny potyčky ruského zadního voje dosud skončily ve prospěch
francouzské armády. Ta namyšlená mládež však jim protiřečila statečností
čtyřiceti tisíc Rusů, nadšením, které jim vdechuje přítomnost jejich
imperátora, elitního sboru císařské ruské gardy a, což si možná netroufli říci,
jejich talent. Udivovalo je, že Rakušané nechtějí moc tohoto talentu uznat.
Desátého spatřil císař
s nepopsatelnou radostí s výšin svého tábora, že ruská armáda
zahajuje boční přesun na dva dostřely děla od jeho předních hlídek, aby
provedla obchvat jeho pravého křídla. Tehdy uviděl, do jaké míry domýšlivost a
neznalost válečného umění zaslepily velení té chrabré armády. Několikrát
pravil: „Do zítřejšího večera tu armádu mám.“ Pocity nepřítele byly zatím zcela
jinačí. Objevoval se před našimi předními hlídkami na dostřel pistole. Vyzýval
nás bočním pochodem v šiku zvíci čtyř mil a táhl kolem francouzské armády,
která, jak se zdálo, neměla odvahu opustit svá postavení. Měl jen obavu, aby mu
francouzská armáda nevyklouzla. Udělali jsme vše proto, abychom nepřítele
v onom přesvědčení udrželi. Princ Murat popojel na planinu
s nepatrným sborem jezdectva a náhle, jako kdyby jej mohutné nepřátelské
síly překvapily, se spěšně vrátil. Vše udržovalo ruského generála
v přesvědčení, že jde o špatně vypočítanou operaci, kterou princ zastavil.
Císař rozkázal zveřejnit přiloženou proklamaci. Navečer chtěl pěšky a inkognito
navštívit ležení, sotva však udělal pár kroků, byl poznán. Nemožné je popsat
nadšení vojáků, když jej spatřili. Na špicích tisíců tyčí se v mžiku objevily
otepi slámy a osmdesát tisíc mužů se císaři hlásilo pozdravy i voláním slávy.
Jedni tak, aby oslavili výročí jeho korunovace, druzí pak říkali, že nazítří
uvijí císaři kytici vítězství. Jeden z nejstarších granátníků k němu
přistoupil a řekl mu: „Sire, nemáš zapotřebí, aby ses vystavoval nebezpečí.
Jménem granátníků armády ti slibuji, že budeš moci bojovat jen očima a že ti
zítra přineseme prapory i děla ruské armády, abychom výročí tvé korunovace
oslavili.“ Císař řekl při návratu do svého ležení, což byla jen ubohá chatrč ze
slámy a bez střechy, kterou mu granátníci postavili: „To je nejkrásnější den
mého života, líto mi však pomyslet, že hodně těch smělých lidí ztratím. Podle
bolesti, kterou mi to činí, cítím, že jsou mými skutečnými dětmi. A vskutku si
někdy podobné city zakazuji, neboť se bojím, abych kvůli nim nakonec neztratil
schopnost válčit.“
Kdyby nepřítel mohl ono představení
shlédnout, byl by zděšen; on však pokračoval jako šílený v přesunech a
mílovými kroky spěl ke své záhubě.
Císař vydal na místě všechny bitevní
dispozice. Maršálu Davoutovi kázal, aby se spěšně přesunul do kláštera Rajhrad.
Jeho úkolem bylo zaměstnat s jednou svojí divizí a divizí dragounů
nepřátelské levé křídlo, aby se v daném okamžiku ocitlo v úplném
obklíčení. Velení vlevo dostal maršál Lannes, vpravo maršál Soult, velení všeho
jezdectva, seskupeného do jediného místa, pak princ Murat. Levice maršála
Lannese se opírala o Santon, skvělé postavení, jež dal císař opevnit a kam
umístil osmnáct kusů děl. Už předchozího dne svěřil toto postavení 17. pluku
lehké pěchoty a vskutku to místo nemohla bránit lepší jednotka. Divize generála
Sucheta vytvořila levé křídlo maršála Lannese; ta Caffarelliho představovala
jeho pravé, podporované jezdectvem prince Murata. Ten měl vpředu husary a
myslivce pod velením generála Kellermanna, divize Waltherových a Beaumontových
dragounů a v záloze kyrysníky generálů Nansoutyho a d´Hautpoula se
čtyřiadvaceti kusy lehkého dělostřelectva.
Maršál Bernadotte, tj. střed, měl na
levici divizi generála Rivauda, opřenou o pravé křídlo prince Murata, a pravici
z divize generála Droueta.
Maršál Soult, který velel pravému
křídlu armády, měl vlevo divizi generála Vandamma, vprostřed divizi generála
Saint-Hilaira a vpravo divizi generála Legranda.
Maršál Davout byl odloučen a vpravo
od generála Legranda, který střežil východiště rybníků vesnic Sokolnice a
Telnice. Měl s sebou Friantovu divizi a dragouny divize generála
Bourciera. Úkolem divize generála Gudina bylo vyrazit po rozednění na pochod
z Mikulova, aby zadržela nepřátelský sbor, který by nás mohl obejít
vpravo.
Císař se nalézal svým věrným
válečným druhem, maršálem Berthierem, prvním pobočníkem, generálem Junotem a
celým svým štábem vzadu. Měl v záloze deset praporů své gardy a šest
praporů granátníků generála Oudinota, jejichž části velel generál Duroc.
Tato záloha byla sešikována ve dvou
liniích, v kolonách po praporech, na vzdálenost rozvinutí a
v rozestupech měla čtyřicet děl, obsluhovaných dělostřelci gardy.
Císařovým úmyslem bylo chvátat s touto zálohou kamkoliv, kde by to bylo
nezbytné. Lze říci, že sama tato záloha vydala za jednu armádu.
V jednu hodinu ráno vsedl císař
na koně, aby objel hlídky, posoudil ohně nepřátelského tábora a aby skrze
hlášení předsunutých stráží odhadl pohyby Rusů. Dozvěděl se, že ti strávili noc
v opilosti a bouřlivém hluku a že se sbor ruské pěchoty objevil u vsi
Sokolnice, obsazené jedním plukem generála Legranda, kterýžto dostal rozkaz
k jeho posílení.
Konečně nadešel den 11. frimairu.
Vzešlo zářivé slunce a ono výročí císařovy korunovace, v němž se odehrál
nejskvělejší válečnický čin století, byl jedním z nejkrásnějších podzimních
dní.
Ona bitva, již vojáci vytrvale
říkají ,Den tří císařů´, kterou další nazývají ,Den korunovace´, a kterou císař
pojmenoval na ,Slavkovskou bitvu,´ bude navždy připomínkou velkoleposti velkého
národa.
Všemi svými maršály obklopený císař
vyčkával s posledními rozkazy, až se obzor vyčistí. Rozkazy byly vydány
s prvními paprsky slunce a každý maršál se tryskem připojil ke svému
sboru. Když císař procházel před čelem řady pluků, řekl: ,Vojáci, toto tažení
je třeba skončit bleskovým úderem, který zničí nepřítelovu pýchu.´ A hned se
objevily na špicích bodáků klobouky a pokřik ,Ať žije císař!´ se stal skutečným
bojovým pokřikem. Chvíli poté se na nejkrajnějším pravém křídle, které už
nepřítel obešel, ozvala dělostřelba. Avšak nenadálý střet s maršálem Davoutem
nepřítele okamžitě zastavil a rozvinul se boj.
Maršál Soult v tomtéž okamžení
vyrazil vpřed, pustil se na výšiny vsi Prace s divizemi generálů Vandamma
a Saint-Hilaira a naprosto odřízl pravé křídlo nepřítele, jehož pohyby
znejistěly. Protivník byl zaskočen útokem a bočním postupem v okamžení,
kdy myslel, že sám útočí. V té chvíli zjistil, že je napůl poražen.
Princ Murat vyrazil se svým
jezdectvem. Levice pod velením maršála Lannese pochodovala stupňovitě po
plucích jak na cvičišti. Dvě stovky děl a téměř dva tisíce mužů dělaly
strašlivý hluk. Byl to skutečný zápas obrů. Bili jsme se sotva hodinu a celá
nepřátelská levice byla odříznuta. Pravá už se nacházela na okraji Slavkova,
hlavním to stanu obou císařů, kteří museli okamžitě poslat vpřed gardu ruského
imperátora, aby se pokusila obnovit spojení středu s levým křídlem. Na
prapor 4. řadového zaútočila ruská jízdní imperátorská garda a zničila jej.
Avšak císař byl nablízku, spatřil ten pohyb a maršálu Bessièresovi poručil, aby
se jim zprava vrhl se svými neporazitelnými na pomoc. Vbrzku se obě gardy
popadly do křížku. O úspěchu nemohlo být pochyb. Za okamžik byla ruská garda
obrácena na útěk. Plukovníka, děla, standarty, to vše jsme jim zajali. Pluk
velkoknížete Konstantina byl rozdrcen; on sám vděčil za záchranu jen rychlosti
svého koně.
Oba císařové byli ze slavkovských
svědky porážky ruské gardy. V tomtéž okamžení se přiblížil na středu
armády sbor maršála Bernadotta. Tři z jeho pluků vydržely skvělý útok
jezdectva. Levé křídlo útočilo pod velením maršála Lannese několikrát a všechny
útoky byly vítězné. Vyznamenala se divize generála Caffarelliho. Kyrysnické
divize se zmocnily nepřátelských baterií.
V jednu hodinu po poledni bylo
o vítězství rozhodnuto; pochybovat se o něm nedalo ani na okamžik. Ze záloh
nebylo třeba nasadit na žádném místě jediného muže.
Dělostřelba pokračovala jen po naší
pravici. Nepřátelský sbor, který byl obklíčen a vyhnán ze všech postavení na
výšinách, se nacházel pod nimi a byl přitisknut k jezeru. Císař se sem
vrhl s dvaceti děly. Onen sbor byl vyhnán ze svých postavení a pak jsme
spatřili strašlivé divadlo podobné tomu, které bylo vidět u Aboukiru: dvacet
tisíc mužů, vrhajících se do vody a tonoucích v jezeře!
Dvě kolony, každá ze čtyř tisíc
Rusů, složily zbraně a vzdaly se. Ukořistili jsme celý nepřátelský trén.
Trofeje onoho dne představuje čtyřicet ruských praporů, mezi nimiž se nalézají
standarty imperátorské gardy, pozoruhodný je počet zajatců (štáb dosud nezná
všechny, zaznamenáno jich už bylo dvacet tisíc). Dvanáct až patnáct generálů a
nejméně patnáct tisíc zabitých Rusů zůstalo na bojišti. Ježto nemáme dosud
hlášení, můžeme odhadovat naše ztráty na osm set mužů zabitých a patnáct až
šestnáct set mužů raněných. Vojáky, kteří vědí, že nejvíc ztrát vzniká na
útěku, to nepřekvapí, a my měli rozvrácen pouze prapor čtvrtého. Mezi raněnými
je generál Saint-Hilaire, který, ač zraněn na počátku boje, vytrval na bojišti
po celý den; pokryl se slávou. Dále byli raněni divizní generálové Kellermann a
Walther, brigádní generálové Valhubert, Thiébault, Sébastiani, Compans a Rapp,
císařův pobočník. Právě ten posledně jmenovaný útočil na čele gardových
granátníků a zajal knížete Repnina, velitele kavalergardy imperátorské ruské
gardy.
Jde-li o ty, kdo se vyznamenali,
pokryla se slávou celá armáda. Neustále útočila za křiku ,Ať žije císař!´ a
myšlenka na to, aby tak slavně připomněl výročí korunovace, rozpalovala každého
vojáka.
Francouzská armáda, ač početná a
skvělá, byla slabší než armáda nepřátelská, jejíž síla činila osmdesát tisíc
Rusů a pětadvacet tisíc Rakušanů. Polovina jejich armády byla zničena, zbytek
byl obrácen na naprostý útěk a obrovská část složila zbraně.
Ten den vyvolá v Sankt-Petěrburgu
slzy. Kéž vede k tomu, aby odhodili s opovržením anglické zlato. Kéž
se onen mladý vladař, jehož velké ctnosti jej předurčují, aby byl otcem svých
poddaných, vymaní z područí těch třech desítek větroplachů, které Anglie
dovedně platí. Svojí impertinencí jen špiní jeho úmysly, připravují o lásku
vojáků a vrhají jej do naprosto zcestných operací! Příroda, která mu dala tak
pozoruhodné vlastnosti, jej vyvolila, pomohl Evropě. Proradní rádci z něj
ale činí pomahače Anglie, jednoho z těch, kteří upevňují pokračováním
války na kontinentě britskou tyranii na moři a působí naší generaci jen neštěstí.
Pokud by měla Francie dosáhnout míru pouze s podmínkami, které císaři navrhl
pobočník Dolgorukij a jež předal Novosilcov, Rusko mír mít nebude, i kdyby jeho
armáda tábořila na výšinách Montmartru.
V podrobnější zprávě o bitvě
štáb zveřejní, co každý sbor, každý důstojník a každý generál učinili, aby
proslavili jméno Francie a prokázali císaři svoji lásku.
Kníže Jan z Liechtensteinu, velitel
rakouské armády, vyhledal císaře dne dvanáctého v jeho štábu, zřízeném ve
stodole; tam se mu dostalo dlouhé audience.
Zatím rozvíjíme úspěchy. Nepřítel se
stáhl po cestě ze Slavkova na Hodonín a za tohoto ústupu nám nastavil bok.
Francouzská armáda mu je již v patách a pronásleduje jej s mečem u
jeho slabin.
Nikdy nebylo strašlivějšího bojiště.
Z nitra nesmírných jezer dosud zaznívá křik tisíců mužů, jimž není pomoci.
Budeme potřebovat tři dny, abychom dopravili všechny raněné do Brna; srdce
z toho krvácí. Kéž ta spousta prolité krve, kéž to množství neštěstí
dopadnou na proradné ostrovany, kteří jsou toho příčinou! Zbabělí londýnští
oligarchové nechť nesou břímě takového zla!
Nepříliš rozsáhlá zmínka o dvaceti tisících mužích tonoucích v jezeře (tj. v Měnínském a Zatčanském rybníku) stála u
zrodu legendy, promítnuté do řady pamětí (Marbotových, Coignetových, atd.),
které vše zdramatizovaly a mnoho si přimyslely; onu legendu už před stoletím
vyvrátili u nás prof. Slovák a ve Francii Jean Colin…
 | |
| Dramatická legenda o slavkovských rybnících na litografii barona Marbota |
Žádné komentáře:
Okomentovat