neděle 22. května 2016

WATERLOO BERNARDA CORNWELLA ČESKY


Jiří Beneš, překladatel Sharpů, mi laskavě poskytl ukázku z výše obrázkem uvedené knihy B. Cornwella; podtrhuji, že jde o literaturu faktu, nikoliv o román. BB-art navíc převzal z anglického vydání všechny barevné přílohy. Jistě po přečtení uznáte, že jde o hodně zajímavou knihu... Prolink na nakladatele je v nadpisu.


Došlo k tomu tak náhle. Boj zuřil celé odpoledne a celý podvečer, Francouzi tvrdě a hrdinsky útočili na Wellingtonovu linii a pak zčistajasna, téměř v několika okamžicích už žádná francouzská armáda neexistovala a zbyl z ní jen panicky prchající dav.
Wellington se vrátil do středu své linie. Podporučík Leeke z dvaapadesátého ho viděl chvíli předtím, než jeho batalion vystoupil z linie, aby zničil císařovy sny. Leeke píše, že „... vévoda měl na sobě modrý svrchník, obyčejné bílé kalhoty z hrubé tkaniny, vysoké vojenské boty a na opasku zavěšenou pochvu s šavlí. Ale neměl šerpu.“ Právě podle obyčejného kabátu a černého dvourohého klobouku ho jeho vojáci poznávali a teď, když Francouzi začali prchat, to chvíli sledoval ze středu hřebene. Viděl nepřítele zachváceného panikou, který se zhroutil a vyklízel bojiště. Díval se na tu scénu a po kdosi zaslechl, jak si mumlá: „Ať to stojí, co stojí.“ Pak smekl klobouk a říká se, že v tu chvíli pronikl mezi mraky šikmý paprsek podvečerního slunce a ozářil ho. Wellington kloboukem třikrát mávl směrem k nepříteli a dal tak povel celé linii, aby se vydala vpřed.
Celá spojenecká linie tedy postupovala do údolí, třebaže to už nebyla souvislá linie, neboť utrpěla velké ztráty. Takhle na to vzpomíná pruský styčný důstojník baron von Müffling:

„Když se linie pěchoty vydala vpřed, byly to spíš jednotlivé houfy o několika stovkách mužů s velkými rozestupy. Ale postupovaly v celé šíři. A v místech, kde se předtím odehrávaly boje, se kam oko dohlédlo táhl červený pruh uniforem nesčetných zabitých a raněných, kteří tam leželi.“

Červený pruh uniforem mrtvých, umírajících a trpících mužů. Musel to být hrozný pohled. A před nimi, v údolí, leželi další mrtví a ranění a k tomu tisíce mrtvých a raněných koní. Opět to popisuje podporučík Leeke:

„Někteří koně jen leželi, jiní stáli, ale obojí žrali polehlé obilí, třebaže měli utržené nohy nebo jiná hrozná zranění... a nad tím vším se vznášel zvláštní pach, v němž se mísila vůně zdupaného obilí se štiplavým pachem spáleného střelného prachu.“

A přes tohle všechno, přes zdupané obilí, dodělávající koně a další pozůstatky boje teď šly jednotky spojenecké pěchoty. „Nikdy jsem nic podobného neviděl,“ vzpomínal velitel královského jízdního dělostřelectva sir August Frazer. „Třebaže slunce teprve zapadalo, byla obloha doslova temná kouřem.“ A v tomto sinavém, nepřirozeném světle spojenecká armáda postupovala do údolí. „Žádným jazykem nelze vyjádřit, jako se v tu dobu vojáci britské armády cítili,“ vzpomínal seržant Robertson z dvaadevadesátého pěšího regimentu Gordon Highlanders:

„Byli jsme radostí bez sebe... Neztráceli jsme čas nabíjením, v tu chvíli jsme používali jen bajonety... všude jen zkáza a zmatek. Francouzi konečně prchali – odhazovali torny, muškety a vůbec všechno těžké nebo co jim překáželo při útěku.“

K pronásledování se samozřejmě připojili i britští kavaleristé, kteří křížili prchajícím Francouzům cestu. Vzpomíná na to kapitán Henry Duperier z 18. regimentu husarů: „Sotva jsme se rozjeli, narazili jsme na kavalerii, která se nám pokusila klást odpor, i když chabý. A pak při útěku padali přes vlastní pěchotu.“ Duperierovi husaři, z nichž mnozí byli Irové, zmasakrovali obsluhy některých baterií a pak se vrhli na dezorganizovaný batalion pěchoty. Francouzští pěšáci se snažili vzdát. „Odevšad se ozývalo ‚Vive le Roi!‘, píše Duperier, „Ale to si vzpomněli pozdě. Navíc naši muži francouzsky nerozuměli, a tak je bez milosti sráželi.“
Kapitán Pierre Robinaux ze II. Reilleova sboru strávil většinu dne v marných útocích na Hougoumont a teď byl svědkem toho, jak panika zachvacovala i vojáky, kteří stále ještě zámeček obléhali. A také oni se dali na rychlý ústup.

„Dostali jsme se do palby zezadu,“ píše Robinaux, „a když vojáci, už notně vystrašení, zahlédli naše polské kopiníky, považovali je za britskou kavalerií a začali křičet, že se vzdávají. Tyhle výkřiky se ozývaly odevšad a brzy jsme upadli do naprostého chaosu. Každý se staral jen o to, aby si zachránil život. Muže zachvácené strachem není možné zvládnout. Kavalerie následovala příkladu pěchoty; viděl jsem, jak dragouni ujíždějí cvalem pryč a srážejí přitom nešťastné pěšáky. Mě takhle srazili jednou.“

Robinaux si možná myslel, že „muže notně zachvácené strachem není možné zvládnout“, ale jemu se některé zvládnout podařilo. Pohrozil dragounům mušketou a podařilo se mu je zastavit. Pak shromáždil asi šedesát nebo sedmdesát vojáků a vedl je na jih, byl však natolik rozumný, že se vyhnul bruselské silnici, kterou už ovládli pronásledovatelé. Nakonec se mu podařilo uniknout, ale v údolí, pod šikmými paprsky zapadajícího slunce, zabíjení ještě neskončilo. Stále ještě ne. Francouzská armáda umírala, i když to nebyla smrt okamžitá. Nějakou dobu trvalo, než se zpráva o porážce dostala k jednotkám, které bránily Plancenoit, a tak se tam bojovalo až do doby kolem deváté večer. Také část dělostřelců velké baterie pokračovala v palbě, zatímco se armáda kolem nich rozpadala. A byl to právě jeden z těch posledních výstřelů, při němž koule minula Wellingtona ani ne o půl metru, ale jeho zástupci utrhla nohu. „Proboha, pane, přišel jsem o nohu!“ vyhrkl údajně hrabě Uxbridge. „Proboha, pane, vypadá to tak,“ odpověděl prý vévoda. Zřejmě však jde jen o anekdotu.
A pak tu ještě byly ty tři bataliony staré gardy, které zůstávaly naprosto disciplinovaně ve čtverhranech v údolí. Ustupovaly pomalu, tlačeny spojeneckou pěchotou. Na jedno z jejich karé zaútočila eskadrona 10. regimentu husarů prince Waleského, ale grognards je odrazili, přitom zemřel urozený major Frederick Howard, syn hraběte Carlislea. Byla to jedna z posledních obětí z řad britských důstojníků toho dne. Padl v bezvědomí z koně před karé staré gardy a ze sevřené formace prý vyběhl jeden z Francouzů a pažbou muškety mu rozbil hlavu. Část francouzských pěšáků zachvácených panikou se snažila uchýlit do čtverhranů staré gardy, ale grognards byli příliš zkušení, aby to dovolili. Dobře věděli, že stačí, aby formace jen na okamžik porušila svou semknutost, a nepřítel toho může využít a čtverhran rozvrátit. A tak bručouni stříleli bez rozdílu na nepřátele i na vlastní vojáky.
V jednom z karé byl velitel 1. pěšího mysliveckého generál Pierre Cambronne. Jejich situace byla beznadějná. Britská a hannoverská pěchota je dostihla a důstojníci Francouze vyzvali, aby se vzdali. A v tu chvíli se zrodila jedna z nejznámějších legend bitvy u Waterloo. Cambronne prý odpověděl: „La Garde meurt, mais ne se rend pas!“ Garda umírá, nevzdává se! Byla to krásná slova, ale je téměř jisté, že je do Cambronneho úst vložili francouzští publicisté až pár let po bitvě. Jiná verze této situace říká, že Cambronne odpověděl jediným slovem „Merde!“ Hovno! V každém případě se obě odpovědi staly slavnými jako příklad vzdoru tváří v tvář nevyhnutelné porážce. Sám Cambronne později tvrdil, že řekl „císařská garda se nevzdává,“ ale on sám se přesto vzdal. Utržil zranění, zřejmě kulí z muškety, která ho škrábla na hlavě, a v chvilkovém bezvědomí spadl ze sedla. Do zajetí ho vzal plukovník Hugh Halkett, britský důstojník v hannoverských službách. Karé, kterým Cambronne velel, se pod palbou z mušket a kartáčů postupně zmenšovala, až se ze čtverhranů staly trojúhelné formace, jež se pak někde v blízkosti La Belle Alliance nakonec rozpadly a garda se připojila k panickému útěku ostatních.
Poslední dělový výstřel v bitvě u Waterloo údajně odpálil pobočník generála Adama poručík Robert Preston Campbell. Jednasedmdesátý regiment lehké pěchoty, nebo to, co z něj zbylo, postupoval s dvaapadesátým sira Johna Colborna a někde v blízkosti posledních odolávajících karé staré gardy našla granátnická rota jednasedmdesátého opuštěné francouzské dělo a vedle něho odpalovací tyč s kouřícím doutnákem. Ze zátravky děla vyčnívala zápalka, což znamenalo, že dělo je nabité. Poručík Torriano a několik jeho vojáků dělo otočili tak, že mířilo na karé staré gardy, a poručík Campbell ho pak odpálil.
Slunce zapadlo a nastávala noc. Nad údolím stále visel hustý kouř, ale už ho neosvětlovaly sinavé záblesky dělostřelecké palby. Maršál Blücher projížděl troskami Plancenoitu směrem k bruselské silnici, aby se někde jižně od La Belle Alliance setkal s Wellingtonem. Bylo kolem půl desáté večer, když si oba velitelé armád potřásli ruce. Prý se dokonce k sobě ze sedel naklonili a objali se. „Mein lieber Kamerad,“ řekl Blücher, „quelle affaire!“ dodal francouzsky. Drahý příteli, to ale byla bitka!
„Doufám, že poslední, kterou jsem kdy absolvoval,“ řekl vévoda lady Frances Shelleyové o měsíc později. Wellington byl vždy vstřícnější k ženám než k mužům, zvlášť k ženám mladým, krásným a chytrým. A mladá, krásná a chytrá lady Shelleyová se stala jeho celoživotní přítelkyní.

„Je to zlé, neustále bojovat,“ povzdechl si vévoda před ní. „Když jsem vprostřed boje, zcela mě zaměstnává to, co se děje, a nejsem schopen cokoli cítit. Ale potom je to hrůza. Není možné myslet na slávu. Cítím se bídně dokonce i ve chvíli vítězství a vždycky říkám, že to nejsmutnější hned po bitvě prohrané je bitva vyhraná. Nejen že člověk ztratil přátele, s nimiž dosud žil, ale ještě byl nucen nechat za sebou raněné. Jistě, pak se snaží pro ně udělat všechno, co může, ale jak málo to je. V takových chvílích je veškerý cit otupen. Já se teď jen snažím obnovit své normální rozpoložení, ale vroucně si přeji, abych už za žádných okolností nemusel znovu bojovat.“

A to se mu splnilo.


Bitva skončila, ale polemiky kolem ní neutichaly.
Kdo bitvu u Waterloo vyhrál? Zdá se to jako absurdní otázka, avšak během dlouhých let, které od bitvy uplynuly, vyvolávala spoustu sporů a nevraživosti a vyvolává je dodnes. Jednu teorii ale je možné zavrhnout. Victor Hugo ve svém slavném románu Bídníci psal o bitvě u Waterloo s velkou vášní, ale založil přitom různé mýty, které ve Francii žijí svým životem dodnes. Hugo tvrdil, že „kyrysníci rozvrátili a zničili sedm spojeneckých čtverhranů ze třinácti, zatloukli šedesát děl a ukořistili šest zástav anglických regimentů, které pak kyrysníci a gardoví myslivci složili k císařovým nohám.“ Nic z toho není pravda. Francouzi nerozvrátili a nezničili ani jeden čtverhran, nezatloukli ani jedno dělo a neukořistili ani jednu britskou zástavu. Dále Victor Hugo tvrdil, že obránci Hougoumontu házeli živé zajatce do studny na dvoře:

„Studna byla hluboká, proměnili ji v hrob. Vhodili do ní tři sta mrtvých. Snad příliš pospíchali. Byli všichni mrtví? Pověst říká, že ne. V noci po bitvě se prý ze studny ozývaly slabě volající hlasy.“

Studnu prozkoumali archeologové a neobjevili jedinou stopu lidských pozůstatků. Pověst o živých, kteří pomalu umírali v její hloubce, rozšířil sám Victor Hugo. „Mohl snad Napoleon bitvu vyhrát?“ ptá se Hugo. „Tvrdíme, že ne. Co mu tedy stálo v cestě? Wellington? Nebo snad Blücher? Nikoli. Byl to Bůh.“ Hugo tím zamlžuje identitu vítěze, což ostatně bylo jeho cílem. Waterloo podle něho nebyla bitva, ale „změna tváře světa“. Tyto legendy a spisovatelovo lyrické básnictví přenesly bitvu na mýtickou pláň, na níž nebyli Francouzi poraženi zaslouženě a čestně, ale stali se oběťmi jakéhosi vesmírného osudu.
Kníže Oranžský připsal hlavní zásluhu o vítězství sobě. Takhle o tom psal svým rodičům: „Dnes jsme proti Napoleonovi svedli skvělý boj... a byl to můj sbor, který především bitvu rozhodl a jemuž vděčíme za vítězství.“ Spravedlivější by bylo konstatovat, že spojenci vděčí za vítězství mnohem víc francouzskému voltižérovi, jemuž se podařilo vpálit Hubenému Billymu do ramene kuli a vyřadit ho tak z velení. 
S mnohem věrohodnějším tvrzením přišel reverend William Leeke, když v roce 1866 publikoval knihu The History of Lord Seaton’s Regiment (The 52nd Light Infantry) at the Battle of Waterloo (Příběh 52. regimentu lehké pěchoty lorda Seatona v bitvě u Waterloo). „Začíná být čím dál víc jasné, že na lordu Seatonovi a jeho dvaapadesátém regimentu lehké pěchoty byla učiněna velká nespravedlnost,“ píše v předmluvě na začátku knihy. Baron Seaton, povýšený do šlechtického stavu roku 1839 po úspěšném působení ve funkci viceguvernéra britské kolonie Horní Kanada, byl sir John Colborne. Leeke si stěžuje, že Colborneovi a jeho dvaapadesátému nebyla přiznána zásluha za porážku císařské gardy. V reklamě ke knize, vytištěné tučným písmem na titulní straně, čteme:

„Autor žádá, aby byla přiznána pocta lordu Seatonovi a jeho 52. regimentu za to, že zcela sami a bez přispění 1st British Guards nebo jakýchkoli jiných jednotek porazili tu část francouzské císařské gardy v počtu kolem deseti tisíc mužů, která postupovala v posledním útoku proti britskému postavení.“

Leeke dále tvrdí, že dvaapadesátý:

„... se vysunul o tři až čtyři sta metrů před britskou linii, pak samostatně zaútočil a obrátil na útěk obrovskou kolonu francouzské císařské gardy čítající kolem deseti tisíc mužů, což, jak jsme viděli na vlastní oči, mělo za následek úprk celé francouzské armády...“

Leeke byl zanícený křesťan vychovaný sektou Sabbath Observance a záležitosti s dvaapadesátým se věnoval vášnivě po mnoho let, podobně jako skandálu kolem toho, že protestantští důstojníci a vojáci britské armády byli „nuceni“ účastnit se „modlářských ceremonií římskokatolické a řeckokatolické církve“. Ve skutečnosti to byl nepodstatný, dočasný a zcela neškodný následek účasti Britů v Krymské válce. V každém případě se reverend Leeke dokázal ve svém psím obojku velmi rozpálit a jeho kniha o regimentu lorda Seatona způsobila značný rozruch.
Je nepochybné, že sir John Colborne bojoval se svým dvaapadesátým u Waterloo statečně a účinně. Z vlastní iniciativy vyšel se svým regimentem z linie, zaútočil na 4. myslivecký císařské gardy a spustil na něj devastující palbu. Otázkou je, zda tenhle poslední útok císařské gardy vůbec došel na vrchol hřebene. Kapitán Patrick Campbell z dvaapadesátého, který měl za sebou nejtěžší boje války na Pyrenejském poloostrově, napsal, že francouzská garda „ve zmatku ustupovala“, když na ni dvaapadesátý podnikl boční útok. Z toho vyplývá, že British Guards porážku nepřítele zahájili a útok dvaapadesátého ji dokončil. Jenže aby to nebylo tak jednoduché, kapitán John Cross, další zkušený důstojník dvaapadesátého, uvádí, že to byla palba Colborneova batalionu, co francouzskou kolonu zastavilo. „V okamžiku, kdy Francouzi pocítili palbu skirmishers [dvaapadesátého], se zastavili, zdáli se být v jistém zmatku a pak na dvaapadesátý zahájili těžkou palbu.“ Cross tvrdí, že British Guards „stáli a nestříleli“, z čehož by opět vyplývalo, že poslední francouzský batalion nedošel na jeho dostřel. Jestliže tedy mají Cross a Leeke pravdu, pak dvaapadesátý skutečně porazil císařskou gardu, ale Leeke se zcela jistě mýlí, když říká, že dvaapadesátý obrátil gardu na útěk „zcela sám“, protože už předtím British Guards, podobně jako dál podél hřebene Holanďané a Britové, odrazili větší útok.
Je však možné, že Leeke o těch předchozích útocích vůbec nevěděl. Všude se válel kouř a panoval hluk a zmatek a je tedy velmi nepravděpodobné, že by si sedmnáctiletý mladík, který ve své první bitvě nesl uprostřed linie dvaapadesátého jednu ze zástav regimentu, uvědomoval, co se děje nahoře za levým křídlem batalionu nebo co se stalo dál na východ od něj. Batalion stál ve dvou liniích po půlrotách vzdálených od sebe deset a Leeke se téměř jistě nacházel v té zadní, kde byly zástavy vystaveny menšímu nebezpečí. V tom případě měl rozhled omezený ještě víc. Stejně tak dvaapadesátý nemohl porazil dvě kolony, jak Leeke tvrdí. Útočil na poslední batalion gardy v době, kdy se už zbývající čtyři bataliony obrátily a prchaly ze svahu dolů. A deset tisíc Francouzů? Není pochyb, že v hrůzách boje, v němž tolik Colborneových mužů umíralo, se to tak mohlo zdát, ale francouzská garda deset tisíc mužů zdaleka neměla.
Sám sir John Colborne ve svých vzpomínkách uznává součinnost s British Guards a s generálním útokem 3. britské brigády sira Frederika Adama a divize sira Henryho Clintona na jeho křídle. Nic z toho by však nemělo snižovat zásluhu iniciativy a úspěchu regimentu sira Johna Colbornea. To, co udělal, bylo skvělé a svrchovaně statečné a Leeke a někteří další důstojníci dvaapadesátého cítili jako křivdu, že vévoda ve své zprávě jejich regiment nevyzdvihl. Mají pravdu. Vévoda napsal, že British Guards „šli příkladem, kterého následovali všichni ostatní“, a to Leekea popudilo, neboť byl přesvědčen, že jeho batalion si zaslouží stejné ocenění. A přeživší z ostatních regimentů to mohli pociťovat také. Dvaadevadesátý Highland zastavil bodáky mnohem početnější d’Erlonovu kolonu a obrátil ji na ústup. Sedmadvacátý Inniskilling zase držel nejzranitelnější úsek v celé Wellingtonově linii a téměř do posledního muže tam vykrvácel. Ti všichni přispěli podstatnou měrou k vítězství. Když se později vévody ptali, čeho lituje nejvíc, odpověděl, že měl být v oceňování štědřejší. A v tom spočívá podstata Leekeovy stížnosti. Cítil křivdu v tom, že vavříny vítězství byly přisouzeny British Guards, a napsal rozhořčenou knihu, v níž to uváděl na pravou míru – alespoň podle svého mínění. Přesto je třeba konstatovat, že dvaapadesátý nezpůsobil zhroucení Francouzů sám, stejně jako ho nezpůsobili samotní British Guards.
Nejostřejší spor kolem bitvy u Waterloo však probíhá mezi stoupenci Gneisenaua a Wellingtona. Gneisenaův nesmiřitelný a nevybíravý postoj k vévodovi se táhne až do současnosti a lze ho charakterizovat tak, že vévoda nepřiznal Prusům jejich zásluhu a vítězství si přivlastnil. Existují však také mnohem konkrétnější obvinění. Tvrdí se, že vévoda své spojence před bitvou u Ligny a u Quatre Bras záměrně klamal, nesplnil svůj slib posílit Blüchera a po skončení tažení po celý život využíval svého věhlasu a proslulosti k tomu, aby potlačoval všechny názory, které prohlašují, že osud bitvy u Waterloo zachránili Prusové.
To první obvinění je nejvážnější. Tvrdí, že Wellington měl zprávy o soustředění Francouzů dávno před 15. červnem, tedy v předvečer bitev u Ligny a u Quatre Bras, ale z vlastních nekalých důvodů předstíral až do večera, že nic neví. Uvěřit tomu znamená uvěřit také, že pruský důstojník, který zprávu o Napoleonově invazi Wellingtonovi přivezl, neřekl v Bruselu o bezprostředně hrozícím útoku Francouzů nikomu jinému. Navíc je třeba se zeptat, jaký prospěch by vévoda mohl mít z toho, že by tuhle informaci před spojenci zatajil. Obvyklá odpověď zní, že by tím nechal Blüchera vystaveného nepříteli a tím by získal čas na ústup. To však postrádá smysl. Pokud by měl Wellington z konfrontace s Francouzi takový strach, proč by ústup nezahájil okamžitě potom, co se o jejich vpádu do Belgie dozvěděl? Ostatně co by vévoda Blücherovou porážkou získal? Když se ta otázka vysloví, okamžitě z ní vyvstane její stupidnost. Vždyť celé tažení bylo míněno jako spojenecké s vědomím, že ani Wellington, ani Blücher nejsou schopni porazit Napoleona sami, a proto své síly musí spojit. Tím, že by Wellington vystavil Blüchera porážce, by zároveň zajistil porážku vlastní armády. Nakonec byl Blücher opravdu poražen, ale tažení s odřenou kůží přežil, protože to nebyla všeho, co víme o Wellingtonově osobnosti.
porážka drtivá a Prusové si zachovali schopnost bojovat dál. Vítězství u Waterloo bylo vybojováno díky Blücherovu statečnému rozhodnutí ustoupit místo k Lutychu k Wavre. A k tomu mohl dospět jen na základě přesvědčení, že Wellington je připravený bojovat, a také na základě zpráv, že se vévoda zoufale brání na hřebeni výšin u Mont-Saint-Jean. Muselo mu být jasné, že k této obraně se velitel britsko-holandského vojska odhodlal pouze s vědomím, že mu jdou Prusové na pomoc. Stručně řešeno tažení bylo úspěšné proto, že si Wellington a Blücher vzájemně věřili, a spekulovat o tom, že by Wellington tuhle důvěru dal všanc a svého spojence záměrně klamal, je nejen mimo jakoukoliv pravděpodobnost, ale také zpochybnění
Opravdu tedy vévoda slíbil, že přijde Blücherovi k Ligny na pomoc? Odpověď je jednoduchá: ano, slíbil. Ale jen za předpokladu, že nebude sám čelit útoku. A on útoku čelit musel, takže neměl možnost jít Prusům na pomoct. Slib, jakkoli s výhradou, učinil Wellington při setkání s Blücherem u větrného mlýna v Brye. Pruské prameny, které se tomto setkání věnují, se o vévodově výhradě nijak nezmiňují, ale von Müffling ji zaznamenal. Generál von Dornberg, původem Prus, ale ve službách britské armády, si vzpomněl na něco podobného. Podle něho Wellington řekl: „Uvidím, čemu budu muset čelit já a kolik mé armády přijde. Podle toho budu jednat.“ Přesto tři pruské zdroje tvrdí, že vévoda nejen slíbil přijít Blücherovi na pomoc, ale dokonce mu udal přesný čas, kdy by podle jeho předpokladu přijít mohl – jeden zdroj udává, že to mělo být ve dvě hodiny odpoledne, druhý ve tři a třetí, jímž byl von Clausewitz, ve čtyři. Pikantní je, že Clausewitz u té schůzky vůbec nebyl. Všechna tato tvrzení jsou přinejmenším pochybná, což je dáno už tím, že se od sebe liší. V té době se už Wellington na vlastní oči přesvědčil o přítomnosti Francouzů u Quatre Bras a stěží mohl něco slibovat, když věděl, že to s největší pravděpodobností nebude schopen splnit. Očekával boj u Quatre Bras a musel své pruské spojence varovat, že se k němu schyluje. Gneisenau neustále Wellingtona obviňoval z toho, k čemu došlo u Ligny, a vyjadřoval se o tom jako o porážce, „kterou jsme utrpěli kvůli němu“. Jenže to vypovídá spíš o Gneisenauově omezenosti než o Wellingtonově zradě. 
Jedna z otázek, jež vyvstávají v souvislosti se setkáním Wellingtona s Blücherem, je zda spolu oba velitelé hovořili přímo nebo prostřednictvím tlumočníků. Blücher neuměl anglicky a francouzsky hovořil jen velmi chabě. Při setkání po Waterloo řekl Wellingtonovi „Quelle affaire!“ a vévoda později zažertoval, že to byla zřejmě celá Blücherova francouzština. Náčelník jeho štábu Gneisenau však uměl dobře anglicky i francouzsky. Existuje tedy podezření, že u Brye vedl většinu hovoru Gneisenau. Víme jistě, že když Wellington doporučil Prusům, aby svou armádu u Ligny umístili na odvrácený svah, odpověděl mu Gneisenau, ne Blücher. A byla to odpověď hloupá: „Prusové své nepřátele rádi vidí.“ Gneisenau nebyl hlupák, ale jeho slova jsou ve své přezíravosti téměř drzá, což ukazuje, že ani v tuto chvíli se náčelník Blücherova štábu nedokázal přenést přes averzi k Britům a nedůvěru k Wellingtonovi. U větrného mlýna u Brye se mohla konat válečná porada, ale dochovaná svědectví o ní naznačují, že se tam nevedla příliš vstřícná komunikace, neboť byla poznamenaná podezíravostí a nepochopením. Zdá se však, že samotný Blücher vůči svému „příteli“ Wellingtonovi ani po Ligny žádnou nevraživost nechoval, což by jistě dal najevo, kdyby se cítil zrazen.
Ano, Gneisenaua je možné obvinit přinejmenším z nevstřícnosti. Když 18. června poslal Prusy na pomoc Wellingtonovi, udělal to tak, že jeho štábní práci nelze kvalifikovat jinak než jako nedbalou, nebo dokonce organizovanou se záměrem, aby vznikaly problémy. Jak jinak si zodpovědět některé otázky? Například proč nejdřív poslal k Waterloo IV. Bülowův sbor, který se od bojiště nacházel nejdál? Nebo proč organizoval přesuny tak, aby se dva sbory dostaly do konfliktu na křižovatce cest? Byl snad natolik přesvědčen o Wellingtonově porážce, že pruský postup schválně zpožďoval? Jistě, vše se s velkou pravděpodobností zařizovalo v zoufalém spěchu a existoval dobrý důvod poslat jako první Bülowovův sbor, protože ten byl ušetřen krveprolití u Ligny. A stejně tak nikdo nemohl předpokládat, že nějaký nedbalý pekař zapálí svůj dům. Ale pokud by měl být velký úspěch spojenců neblaze poznamenán obviňováním, pak je třeba poznamenat, že všechna ta osočení nemusejí vycházet jen z jedné strany.
A skutečně je pravda, že Wellington pruský příspěvek k vítězství znevažoval? Existují důkazy, že ano, ale až dlouho po skončení bitvy. Ve své zprávě bezprostředně po bitvě pomoc Prusů velmi oceňuje:

„Nebyl bych spravedlivý ke svému cítění ani k maršálu Blücherovi a pruské armádě, kdybych nepřipsal úspěšný výsledek toho těžkého dne upřímné a včasné pomoci, které se nám od nich dostalo. Útok generála Bülowa proti nepřátelskému křídlu byl veden s nejvyšší rozhodností, a i kdybych se nenacházel v situaci, v níž jsem musel já sám podniknout útok, jenž vedl k závěrečnému výsledku, přinutil by nepřítele stáhnout své síly, pokud by jeho útoky neuspěly, nebo by mu zabránil využít jich, kdyby nedejbože uspěly.“

To se zdá dostatečně jasné. Wellington říká, že pruská intervence byla vedena „s nejvyšší rozhodností“. Gneisenauovi stoupenci si stěžují, že Wellington stále přisuzuje vítězství vlastnímu útoku, ale jsou to stížnosti oprávněné? Bezprostřední příčinou kolapsu francouzské armády byla porážka císařské gardy, a tu porazily Wellingtonovy síly. Vévoda se však nepokoušel popřít, že útok gardy by byl mnohem těžší, kdyby Prusové neodčerpali Napoleonovy zálohy k obraně Plancenoitu. Zkrátka bylo to vítězství spojenců.
Přesto bylo zřejmé, že jak roky plynuly, snažil se vévoda získat na úspěchu spojenců lví podíl. Bitva u Waterloo a vítězství nad samotným Napoleonem představovaly vrchol jeho kariéry vojevůdce a s tím souviselo jeho neotřesitelné postavení největšího britského hrdiny. Wellington se nechtěl k Waterloo vyjadřovat a odmítal všechny žádosti publicistů, které nesnášel. Říkal, že je nemožné vyprávět příběh o bitvě. Dokonce odmítl spolupráci na tom, s čím přišel v roce 1830 důstojník britské armády a vojenský historik William Siborne. Sibornea napadlo vytvořit obrovský model bitvy v měřítku jedna stopa ku jedné míli. Model byl skutečně postaven a dnes je uložen v Národním vojenském muzeu v Chelsea. Je to obrovské a působivé dílo s téměř sedmdesáti tisíci malými vojáčky, které zachycuje tři armády v rozhodujícím okamžiku, za nějž Siborne samozřejmě považoval porážku císařské gardy. Siborne strávil u Waterloo měsíc, aby se seznámil s topografii bojiště a s pomocí armády napsal téměř všem žijícím důstojníkům žádost, aby mu poskytli své vzpomínky. Odpovědi, které od nich dostal, tvoří jedinečný archiv výpovědí očitých svědků této dějinné události.
Vévoda však k tomu odmítl přispět, dokonce se zdá, že se k Siborneově práci stavěl odmítavě. V březnu roku 1837 Siborneovi odpověděl lord Fitzroy Somerset, někdejší Wellingtonův vojenský tajemník (později povýšený do šlechtického stavu jako baron Raglan a známý jako velitel britského vojska v Krymské válce), tedy muž, který měl k Wellingtonovi blízko. Somerset napsal Siborneovi vcelku přátelsky, ale poznamenal:

„Stále si myslím, že postavení, které jste přisoudil pruským jednotkám, není přesné, pokud se týče okamžiku, který jste chtěl znázornit. Ti, kteří si dají práci, z toho mohou vyvodit závěr, že k vítězství v bitvě nevedla ani tak chrabrost britských vojáků a skvělá taktika velitele anglické armády jako spíš útok Prusů na francouzské křídlo.“

Siborne se nabídl, že provede změny, ale vláda už jeho dílo prodala a na jakékoliv úpravy bylo pozdě. A tak model, který můžeme vidět dnes, je ten, vůči němuž měl Fitzroy Somerset námitky. Nutno dodat, že je zřejmě přesný. A zřejmě je také pravda, že jak vévoda stárl, měl snahu příspěvek Prusů k vítězství zlehčovat. Byla to ješitnost a vévoda byl ješitný, i když je mu třeba přiznat, že měl být na co. Když se roku 1821 dozvěděl o Napoleonově smrti, poznamenal před Harriet Arbuthnotovou, patrně nejbližší z jeho mnoha přítelkyň: „Myslím, že dnes se už mohu prohlásit za nejúspěšnějšího žijícího vojevůdce!“ Nepochybně na to byl hrdý a hleděl podezíravě na všechno, co by mohlo zář jeho pověsti jakkoli zamlžit.
Vítězství v bitvě u Waterloo bylo dílem spojenců. Tak se připravovalo a tak k němu také došlo. Wellington by nikdy nezaujal postavení u Mont-Saint-Jean, kdyby si byť jen na okamžik připustil, že by ho Prusové mohli nechat na holičkách. Na druhou stranu Blücher by se asi těžko přiměl ke svému strastiplnému pochodu, pokud by si myslel, že se Wellington sebere a uteče. Je pravda, že Prusové přišli později, než Wellington doufal, ale zřejmě právě to paradoxně přispělo k úspěchu. Kdyby Blücherovy jednotky dorazily na bojiště o dvě nebo o tři hodiny dřív, mohl Napoleon svou armádu stáhnout a ustoupit. Ale v době, kdy Prusové vstoupili na scénu, byla francouzská armáda téměř celá zapojená do boje a stáhnout ji bylo téměř nemožné. Císař tak nebyl pouze poražen, ale rozdrcen a obrácen na bezhlavý útěk.
Lady Shelleyová se jednou Wellingtona zeptala, jestli je pravda, že ho Napoleon u Quatre Bras překvapil. Měla na mysli večer na plese vévodkyně z Richmondu, kde vévoda prohlásil, že ho císař převezl. Vévoda jí v dopise datovaném v březnu 1820 odpověděl: „Pokud jde o obvinění, že mě překvapil... Připusťme, že ano. Ale vyhrál jsem bitvu a co byste ještě ode mě chtěla víc, i kdybych se nenechal překvapit?“
A to je vévodova odpověď všem jeho kritikům: „Vyhrál jsem bitvu a co byste ode mě ještě chtěli víc, i kdybych se nenechal překvapit?“

Mnohem snazší otázka než ta „kdo v bitvě vyhrál“ je, „kdo v ní prohrál“. A odpověď je jen jedna: Napoleon. Wellington i Blücher byli pravými vůdci své armády. Vojáci je viděli a jejich přítomnost pro ně byla povzbuzením, zatímco Napoleon přenechal přímé velení maršálu Neyovi, který, jakkoli byl statečnější než většina jeho mužů, udělal sotva víc než to, že své vojáky bezhlavě hnal proti nejobratnějšímu obrannému generálovi té doby. Francouzi měli dost času a dost vojska na to, aby Wellingtonovu linii prorazili, ale nepodařilo se jim to zčásti proto, že ji vévoda bránil tak chytře, a zčásti, protože nepřítel nedokázal koordinovat součinnost všech svých zbraní. Napoleon zpozdil začátek bitvy v den, kdy se Wellington modlil o čas. Francouzi promrhali spoustu sil na útok na Hougoumont. Ney nechal svou kavalerii vyčerpat v marných útocích, které trvaly skoro celé odpoledne. A proč Napoleon svěřil vedení bitvy Neyovi, to je záhada. Ney byl jistě velmi statečný, ale císař musel vědět, jaký je vůdce, když o něm prohlásil, „že je příliš hloupý a nikdy se k žádného úspěchu nedopracuje“. Proč se tedy rozhodl spolehnout na něj? A když Francouzi dosáhli svého jediného velkého úspěchu v podobě dobytí La Haye Sainte, což jim umožnilo obsadit přední svah Wellingtonova hřebene, císař odmítl posílit střed a tím dopřál vévodovi čas, aby tam přisunul vlastní posily. A konečně když Napoleon poslal do útoku svou císařskou gardu, odhodlal se k tomu příliš pozdě a garda nebyla v plné síle, protože v tu dobu už Prusové útočili na pravé křídlo Francouzů a ohrožovali jejich týl.
Jako už tolikrát měl vévoda pravdu: je nemožné vyprávět příběh o bitvě, protože ho tvoří příliš mnoho příběhů spletených dohromady a nikdo z něj neumí oddělit jednotlivá vlákna. Pro většinu vojáků pak všechno splývalo v jednu velkou šmouhu, den hrůzy, v němž viděli sotva víc než kouř kolem sebe. Některé bataliony jen tušily, kde je nepřítel, podle záblesků výstřelů v onom kouři, a tak stříleli na ně. Později se chaosu, který přežili, snažili dát smysl, a tak dostávaly podobu jejich individuální příběhy, jako třeba příběh Johna Shawa, desátníka jezdectva 2. Life Guards, vysokého a ohromně silného muže, bývalého boxera. Říká se, že se svým regimentem útočil opilý, ale přesto zabil sedm kyrysníků, a když ho naposledy viděli, odhodil zlomený palaš a tloukl nepřátele přilbou. Pak padl. Nebo další příběh, jehož neslavným hrdinou je John Dawson, druhý hrabě z Portarlingtonu, který zmizel v noci před bitvou, zřejmě na tajnou schůzku s jednou ženou v Bruselu. To způsobilo, že zmeškal začátek boje, a protože byl velící důstojník 23. regimentu dragounů, naprosto se tím znemožnil. Ve snaze svou hanbu odčinit se připojil k 18. regimentu husarů a na konci bitvy útočil s ním. Přesto byl nakonec nucen se své důstojnické hodnosti vzdát. „Upadl v zapomnění a zemřel v obskurním londýnském slumu,“ říká soupis přeživších bitvy u Waterloo. A pak je tu úsměvný příběh ženy farmáře v Mont-Saint-Jean. Protože znala kořistnické zvyky vojáků, schovala všechnu drůbež na půdu a strávila bitvu tak, že tam seděla mezi slepicemi a kachnami a hlídala je. Mladý Prus zase napsal po bitvě rodičům a žádal je, aby řekli sestře, že se nepodělal. A poručík Charles Smith z 95. střeleckého regimentu dostal smutný úkol pohřbít padlé zelenokabátníky, a když jeho pracovní četa probírala hromadu mrtvol, našli v ní i tělo důstojníka francouzské kavalerie „nezvykle křehké konstituce i zjevu“. Byla to mladá žena v uniformě. Nikdy se už nedozvíme, jak se ta žena jmenovala. Víme jen, se Charlesi Smithovi zdála hezká. Že by se nedokázala odloučit od svého milence?
Tolik příběhů a tak málo se šťastným koncem! V den před Waterloo napsal velitel 40. somersetského batalionu třiačtyřicetiletý irský major Arthur Heyland své ženě. Jeho dopis byl jedním z mnoha, které vojáci píší před bojem – poslední kontakt s blízkými pro případ smrti. V předvečer bitvy u Waterloo takové dopisy psali Francouzi, Holanďané, Prusové, Hannoveřané, Skotové, Irové, Walesané i Angličané.

„Moje drahá Mary,“ psal Heyland, „nechť tě utěšuje myšlenka na to, že nejšťastnější dny svého života jsem prožil s Tebou a s Tvou láskou a že umřu s vroucnou nadějí na to, že se naše duše po smrti setkají a už je nikdy nic nerozdělí. Jaké drahé děti Ti, moje Mary, zanechávám. Má Marianno, nejněžnější děvčátko, ať Ti Bůh žehná. A má Anne a můj Johne, ať vás nebesa chrání... Má milovaná Mary, musím Ti znovu říct, s jakým klidem zemřu, bude-li mým osudem v boji padnout. Nemůžeme zemřít společně, má lásko, a tak jeden nebo druhý musí nést tíži ztráty toho, co jsme milovali nade vše. Nechť Tě mé děti utěšují, má lásko, má drahá Mary.“

Major Arthur Heyland byl mezi tisíci dalších, které v bitvě u Waterloo zastihla smrt.



Žádné komentáře: