 |
| Yvon:La Prise de la tour de Malakoff |
Už dlouho, od prvního červnového týdne, jsem nic nepřihodil pod štítek "art" tedy umění, který jsem si sám vymyslel, že ho budu postupně a zvolna doplňovat, a když tak uvažuji, kterého malíře s napoleonskou či militární tematikou přihodit, napadá mě jméno prakticky neznámé, zapadlé a zapomenuté. Tenhle umělec se nemůže pochlubit paletou scén, z nichž je těžké vybírat nejlepší, jako je tomu třeba u Meissoniera (viz někde jinde), nebo dokonce Detaille (taktéž někde vpřed na blogu), či Neuvilla (na toho teprve dojde...) a zůstal by mezi zástupem akademistů druhé poloviny 19. století, kdyby nebylo jednoho jediného obrazu, plátna, jež nelze neznat, pokud jste kdy něco o napoleonských válkách četli. Já se s tímhle dílem setkal poprvé v jinošských letech při listovýní na tehdejší časy velmi výpravně ilustrovaným Napoleonem od Georgese Lacour-Gayeta (vyšel česky roku 1931 a na internetových antikvariátech je snadno k sehnání), a poté v příloze starého meziválečného výkladového Larroussova slovníku, kde bylo historických maleb ve velikosti krabičky od sirek neúrekom. Od první chvíle mě uchvátil a dodnes neslezl z vrcholku osobního žebříčku maleb s napolensko-vojenskou tematikou.
 |
| Adolphe Yvon: Autoportrét |
Kdože to vlastně je? Adolphe Yvon (1817-1893), který vystudoval malířství u Paula Delarocha (autora např. Bonaparta, překračujícího průsmyk Velkého svatého Bernarda; i na něj časem dojde) a živil se pak jako učitel kreslení, leč roku 1855 mu vláda Francouzské republika zadala plátno k oslavě dobytí Malachovské mohyly, což je heroická epizoda z Krymské války. Yvon pořídil řadu skic, o rok později dokonce navštívil dějiště bitvy u Inkermanu a roku 1857 představil na pařížském Salonu Dobytí Malachovské věže 8. září 1855 o rozměrech 6 x 9 metrů! Nedlouho poté přidal plátna Malachovská kurtina a Malachovské hrdlo. Dostal Čestnou legii, učil na École des Beaux-Arts, obdobě naší Umprum, za druhého císařství oslavil mnohé triumfy vojsk "malého synovce velkého strýce" (zejména ty, které souvisely s rakousko-sardinskou válkou v Itálii roku 1859, tedy Solferino a Magentu) a dokonce Napoleona III, portrétoval. Pustil se i do modní historické malby (Caesarovo zavraždění) a dokonce vytvořil (dnes ztracené) plátno s tematikou konce občanské války v USA (Usmíření Severu s Jihem). Na sklonku života portrétoval prezidenta Carnota a tento obraz se objevil na světové Kolumbovské výstavě v Chicagu roku 1892, rok před jeho smrtí...
 |
| Yvon: La Gorge de Malakoff |
To vše by ničím nebylo, kdyby roku 1856 nenamaloval dílo s dlouhým názvem Le maréchal Ney soutenant l'arrière-garde de la Grande Armée pendant la Retraite de Russie (Maršál Ney podporující zadní voj Velké armády za ústupu z Ruska). Vzniklo plátno, které vstoupilo do legend historické malby a vytvořilo muži, jemuž Napoleon říkal Nejstatečnější ze statečných, pomník, jaký svou silou směle konkuruje Rudově soše v místech jeho smrti v Paříži. Ten, kterého vojáci nazývali Rougeaud (Zrzek, nebo spíše Řuďas) stojí vprostřed v kožichu přepásaném provazem a s maršálským kloboukem na hlavě, v ruce drží fusil nějakého vojáka a mezi zasněženými troskami povozů, zmrzlými těly i umírajícími s přepestrou hrstkou, složenou z pěšáků, gardových granátníků i opěšalých husarů či jízdních myslivců (i jeden Červený kopiník tu je) klade odpor, zatímco proud ustupujících se vleče pryč.... Skoro jako kdyby se jednalo o kompoziční parafrázi jiného slavného obrazu, o Davidovo plátno Leonidas u Thermopyl. Je to ztělesněné neuvěřitelné reality, syntéza řady svědectví podaných slovem i obrazem, apoteóza něčeho nadlidského, nad čím nemá moc hlad, zima, utrpení ani smrt.
 |
| Yvon: Le maréchal Ney soutenant l'arrière-garde de la Grande Armée pendant la Retraite de Russie |
„Ustupoval, neutíkal, šel až za ostatními, hájil až do posledního okamžiku čest našich zbraní, přičemž posté během čtyřiceti dní a čtyřiceti nocí nasazoval život i svobodu, aby zachránil o několik Francouzů víc! Nakonec opustil jako poslední z Grande Armée to osudné Rusko, přičemž dokázal celému světu, že neštěstí nic nezmůže proti velké odvaze a že hrdinovi vše slouží ke slávě, ba i ty největší katastrofy!“ napsal Napoleonův pobočník hrabě de Ségur a vévoda de Montesquiou-Fézensac, pro změnu pobočník Neyův, jako by dodal:
„Jeho pouhá přítomnost stačila, abychom se vzpamatovali. Popadl pušku a vojáci, kteří to viděli, se vraceli na svá místa. Boj byl hned vyrovnanější a my vytrvali až do noci, kdy začal ústup. Za tento poslední úspěch jsme tedy vděčili osobní statečnosti maršála, jenž sám hájil jako obyčejný voják pozici, kterou si usmyslel nevydat."
Žádné komentáře:
Okomentovat