Prohledat tento blog

Načítání

středa 17. prosince 2014

PROCHÁZKA PO BOJIŠTI U MALPLAQUET



ONDŘEJ KRÁL

Je krátce po desáté hodině dopolední a já vystupuji z vlaku, který zastavil na konečné zastávce Quévy. Název stanice je poněkud zavádějící, protože se záhy ocitám v uličkách belgické vesnice Aulnois, Quévy samotné se nachází dobré čtyři kilometry na severovýchod. V místním obchůdku kupuji pár croissantů a vydávám se na cestu. Ani nemusím jít příliš dlouho a ocitám se v poněkud rozlehlejším cíli své cesty - na bojišti u Malplaquet, konkrétně na nejzazším levém křídle spojenecké armády, pod společným velením Johna Churchilla, vévody z Marlborough a Evžena Savojského. V těchto místech, kolem vísky Aulnois, nocovali před bitvou vojáci prince Oranžského. Pro mimořádně velký počet z nich to byla noc poslední. Většina bojiště se však rozkládá na francouzské straně hranice, proto neotálím a po místní silničce pokračuji dál.
   Cestou se mi míhají myšlenky, které se dají datovat do září roku 1709. Právě vrcholí tažení osmého roku války o španělské dědictví, ve kterém se nepřátelům Ludvíka XIV. podařilo dobýt houževnatě se bránící Tournai. Marlborough, mající rozhodující slovo ve spojeneckém táboře se poté rozhoduje obchvátit francouzskou obrannou linii z východu a tak se ocitá v obležení pevnost Mons. Hlavním cílem celého tažení však je, probít se k Paříži. Francouzský maršál Villars mající vrchní velení v opačném táboře zpozoruje nebezpečí, ale místo aby se snažil Mons vyprostit ofenzivní akcí, volí opatrnější taktiku. Přece jen, vojenská autorita prince Evžena a vévody z Marlborough je neotřesitelná. Oba tvoří vlastně dokonalý tandem s podobnou taktickou intuicí, kde se oba chovají navzájem ve značné úctě a bezmezně si důvěřují. Proti nim se není radno stavět. Doposud každého nepřítele doslova rozdrtili, což je v době tak omezených možností přímého velení v probíhající bitvě o to více ohromující. Bitvy u Höchstadtu, Brity nazývané u Blenheimu, Ramillies či Oudenarde byly odstrašujícími příklady. Francouzští velitelé se střídali, ale žádný proti těmto dvěma vojevůdcům nebyl schopen obstát.

Britský pomník s Blérionem v pozadí
    Villars však není hlupák, ví, že si defenzivní strategii může dovolit. Zanedlouho je tu podzim a na další zdlouhavé obléhání nezbývá spojencům čas. Marlborough navíc potřebuje rozhodné vítězství aby umlčel opozici proti své osobě doma za kanálem. V průběhu září se jádra obou armád zastaví v mezeře mezi dvěma rozlehlými lesy - mezeře pojmenované po vesnici, která se v ní nachází - Aulnois. Oba vrchní velitelé rychle svolávají veškeré možné posily a připravují se k bitvě. Francouzi, kteří rozhodně nehodlají začít bitvu útokem, se rychle opevňují. V lesích se kácejí stromy a na pastvinách se kopou redansy. Tato opevnění budou v bitvě hrát dominantní roli.
Hned za hranicí, při průchodu kolem zámečku La Pétite Bleiron, vytahuji z brašny "Průvodce po Marlboroughových bojištích" Jamese Falknera abych si připomenul počty. Navečer před bitvou, 10. září měl Marlborough s právě dorazivším Evženem Savojským k dispozici 105 000 mužů a stovku děl. Poněkud slabší Villars disponoval 85 000 muži. Následná bitva tak měla být tou největší, jakou tehdejší Evropa zažila.
    Docházím na křižovatku, kde podle mapy zahýbám doprava. Minu několik stavení a u posledního z nich se zastavuji před nevelkou zděnou stélou s deskou z černého mramoru připomínající švýcarské vojáky, kteří bojovali na obou stranách, konkrétně čtyři bataliony ve francouzských službách a pět praporů v nizozemském žoldu. (na mapě 1) Podél cesty, po které pokračuji se před třemi sty lety táhla opevněná linie Francouzů. Za malým hájkem opět odbočuji doprava na polní cestu, kterou docházím ke statku Bléiron. Ten v bitvě plnil obdobou funkci jako La Haie Sante u Waterloo. Byl kamenem, o který se tříštil příboj spojeneckých útoků. Už z dálky vidím u statku nedávno opravený britský pomník. (2) Poněkud nevzhledná upomínka anglických, waleských a skotských regimentů, které teprve před dvěma lety vytvořily společnou britskou armádu, září jasnou tyrkysovou barvou, jež do podzimních barev okolní vegetace sotva pasuje. Z internetu mám informaci, že na statku samotném je pamětní deska, věnovaná Johnu Churchillovi, který zde po bitvě přenocoval. Statek je v dezolátním stavu, zarostlý křovím, napínám zraky, ale na jeho fasádě žádnou plaketu nevidím. Obcházím tedy celý komplex po rozbahněné cestě, čímž si notně zaneřádím boty i nohavice. Bez úspěchu. Pokrčím rameny a jdu dále na západ k nejstarší a největší dominantě bojiště. Francouzský pomník, čerstvě osázený kvetoucím vřesem, je vysoký obelisk s reliéfem praporů, dubových ratolestí a profily
Simkinův akvarel bitvy
maršálů Villarse a Boufflerse, který za těžce zraněného vrchního velitele převzal uprostřed bitvy velení. (3) Za pomníkem vztyčeným při příležitosti dvousetletého výročí bitvy jsou ještě menší stély připomínající v příslušných jazycích císařské, britské a francouzské vojáky. U tohoto pietního místa jsou instalovány čtyři informační tabule seznamující návštěvníky s okolnostmi a průběhem bitvy. Ježto nevládnu francouzským jazykem, prohlížím si jen detailní plány rozhodujících fází bitvy.    Rozhlížím se a snažím se podle map zorientovat. I když je okolní krajina značně plochá, orientace zde není jednoduchá. Změť samot, polních úvozových cest, plotů, potoků, hájků, pastvin a řepných polí snadno svádí poutníka ze směru. Po místní hlavní komunikaci D 932, u které pomník stojí, se vracím na úroveň francouzských opevněných linií. Úvozem pokračuji na západ a přemítám, že by okolní pole byla určitě zajímavá pro letecké archeology. Podle všeho zde bylo převráceno vzhůru nohama velké množství zeminy, což na vzrostlém obilí bude jistě patrné.
Francouzský pomník
   Najednou narážím na turistickou stezku pojmenovanou "Le Circuit Villars". Pohlédnu do mapy v průvodci, dlouho neváhám a vydávám se po ní. Volba to ovšem nebyla nejšťastnější, budu muset jít po okraji oraniště, protože cesta bude pro bahno a kaluže nepoužitelná. To však vůbec nevadí. Při pohledu doprava na sever si uvědomuji, že se dostávám do míst, kde byla bitva rozhodnuta. Obrysy zbytků lesa Sars značí místa, kde celé krvavé 11. září začalo. Evžen Savojský, který měl na starosti pravé křídlo vzal les hned zrána útokem.  Císařský generál Schulenburg postupoval přímo proti opevněnému kraji lesa a generál Withers se vnořil do lesa ještě více na křídle s úkolem les projít a pokusit se obchvátit francouzské levé křídlo. Šturmující Schulenburg narazil na rozhodný francouzský odpor, který nenahlodala ani předešlá kanonáda. Les samotný kupodivu nebyl problémem. Několik dní zde tábořící vojáci lesní podrost dílem stopili v táborových ohních a dílem přemístili na předprsně. Ani podmáčený terén nedělal hlavní problémy. Těmi byl kouř z černého prachu, který se v podzimním inverzním počasí držel při zemi a znemožňoval jakoukoli komunikaci a koordinaci útoků. Mezitím vyrazil do útoku i Marlborough na opačném křídle. Rakušanům, podporovaným Holanďany generála Lottuma, se po krutém boji podařilo obsadit redansy v lese Sars a markýz de Goësbriand, velitel francouzského krajního levého křídla, se se svými vojáky uchýlil do druhé linie polního opevnění. Evženovi jistě připadalo věčnost, než Withersův obchvacující manévr začal působit na protivníka, bilo totiž téměř poledne, když Withers prošel lesem, rozvinul své jednotky a zavelel k útoku do francouzského boku. Villars začal rozhodně jednat. V lese bojující jednotky na ohrožený úsek přesunovat nemohl. Vzal tak své bataliony ze středu sestavy a vrhl je proti Withersovi. Na redansech na středu zůstaly jen slabé jednotky francouzských gard. Byl to riskantní manévr, avšak maršál spoléhal, že garda možný útok vydrží, zatímco se on vypořádá s nebezpečím na křídle. V této chvíli byl však zasažen sám Villars do kolene. Na místě přítomný maršál Puységur, na okamžik převzal velení, ale ihned poslal pro velitele pravého křídla maršála Boufflerse. Věděl, že ztráta oblíbeného velitele se podepíše na morálce vojáků a Boufflers, hrdina obrany Lille byl nezpochybnitelnou autoritou, který jediný mohl v dané situaci převzít otěže.
   Toto byla na francouzské straně kritická chvíle. Zmatky ve velení, ohrožené křídlo a oslabený střed. Tento okamžik rozhodl o výsledku bitvy. Na ohroženém křídle se boj rozhořel mezi statky La Folie a La Louvière. Obránci měli převahu a Withers musel začít ustupovat. Jenže na středu v tu chvíli započal útok hrabě Orkney. Jeho vojáci v předchozích útocích nesmírně trpěli, ale nyní se stalo něco nečekaného. Francouzské gardy kladly jen symbolický odpor a pak se před drtivou přesilou dali na ústup, či spíše útěk. Orkney opanoval středová opevnění téměř bez boje! K němu se přidala i spojenecká kavalerie, která se chystala vniknout do vznikající mezery. Boufflers vida, že se každým okamžikem začne hroutit i zbytek armády, zavelel k útoku jezdeckých záloh. Útok to nebyl jen jeden, bylo jich celkem šest. Snad by i získal převahu nebýt spojenecké pěchoty, která jeho jezdce těžce sužovala střelbou. To byl rozhodující faktor, který obrátil Boufflersovu kavalerii na ústup a maršála přesvědčil o marnosti dalšího boje a vydání rozkazu k ústupu.
Prostor jezdecké srážky
   Míjím křižovatku s nedávno zasazeným "Villarsovým dubem" a objevuji pomník upomínající francouzské jízdní karabiníky podléhající markýzi de Rozelovi, kteří zde s bravurou útočili. (4) To mě jen utvrzuje o správnosti mého úsudku. Odpolední jezdecký boj se odehrával skutečně v těchto místech. Podle značek" Villarsova okruhu" docházím až daleko směrem k La Folie. Udivuje mne, jak rychle jsem se zde ocitl, celé bojiště je tak daleko menší, než bych byl očekával. Když jsem plánoval celý výlet, nečekal jsem, že se dostanu až sem. Pohlížím na obě farmy kde zuřil lítý boj, z nichž především La Louvière je majestátní historický komplex s mohutnou branou. Hotová pevnost. Otáčím se a pokračuji jižním směrem. Kolem samot a statků, patřících k obci Taisnières-sur-Hon docházím k památníku na údajném místě zranění maršála Villarse. (5) Říkám údajném, protože se mi zdá toto místo příliš vzdálené frontové linii. Všechna líčení popisující jeho zranění líčila, že jeho prostřelené koleno měli na svědomí Evženovi vojáci vystupující z lesa Sars. Ten je však dva kilometry vzdálený. Tři sta let je ale tři sta let, a podrobnosti se sotva dozvíme. Dodám jen, že zranění, jakkoli vážné, nebylo pro maršála smrtelné.
Spojenecká relace o bitvě
   Obracím se na východ a po několika stech metrech vstupuji do vsi, která dala bitvě jméno. Na stěně hospody je nedávno odhalená plaketa upomínající gardové jezdce uskupení pod velením markýze de la Vallière. (6) Nemám již moc času, tak se jen informativně jdu podívat na prostý kostel a pokračuji směrem Aulnois. Při opouštění Malplaquetu si všímám hřbitova, na jehož bráně mě upoutá plechová cedulka označující válečné hroby Commonwealthu. A vskutku, je zde pohřbena osmička britských vojáků padlých v listopadu 1918, tedy na samém konci Velké války.
Než dojdu na místo, kde jsem na počátku své cesty odbočil k Bléironu, procházím osadou s několika domy. U jednoho z nich je na kamenné zídce pamětní deska připomínající místo, kde stálo 20 děl markýze de la Frézelière, která způsobila holandským jednotkám prince Oranžského citelné ztráty. (7) Když se podívám vpravo vidím okraj lesa Lanières, který byl opevněn a obsazen muži generála se slavným přídomkem d'Artagnan. Ten, nejenže tu krvavě odrazil dva útoky nizozemských jednotek, ale za prokázanou statečnost tu získal i maršálskou hůl. Hlavou mi proběhne vzpomínka jednoho z očitých svědků, hovořících o neskutečném množství mrtvých, kteří místy leželi na zemi v několika vrstvách. Ještě neuvěřitelnější je ale to, že se princi Oranžskému podařilo své jednotky uspořádat a poslat je ještě do jednoho, třetího útoku! Před ním se ale už francouzské pravé křídlo stáhlo, ustupovala totiž celá armáda. Bitva byla rozhodnuta jinde.
Statek La Louviere
   Vrátil jsem se na známou cestu do Aulnois. To, co se tu roku 1709 odehrálo, šokovalo celou Evropu. Taková jatka ještě nezažila. Sám princ Evžen odhadoval celkové ztráty obou stran na 40 000 mužů. Moderní odhady nejčastěji uvádějí 21 000 na vítězné straně a 13 000 na straně poraženého. Srovnatelné krveprolití se odehrálo až po téměř sto letech u Pruského Jílového. Ano, Marlborough zvítězil, ale jistě si vzpomněl na antického krále Pyrrha. Mons sice do zimy padl, ale spojenci museli rezignovat na další postup. Navíc na takovýto "triumf" nebyla britská veřejnost připravena. Ta si zvykla, že vévoda vyhrává bitvy s minimálními ztrátami a nepřítele v nich ničí a zajímá po tisících. Zde však vítězové zajali jen 500 vojáků ve francouzských uniformách. Tento ukazatel míry dezorganizace poraženého jasně dokládal, že Francouzi ustoupili nejenom po značně vzdorném boji, ale i s armádou, která byla schopna srovnatelného výkonu téměř okamžitě poté. Bitva tedy nepřinesla vítězi téměř nic, a válka tak pokračovala dalších pět let. K velké polní bitvě však už ve Flandrech nedošlo.
   Do Aulnois na nádraží přicházím právě včas. Vlak už stojí ve stanici. Nasedám a v hlavě mi, ostatně jako celý den, zní vlezlá melodie kupletu "Malbruk sʼen va-t-en guerre". V duchu přemítám, na jaké bojiště se podívám příště. V Belgii budu ještě trávit celý semestr, a hodlám toho náležitě využít. Vždyť, co se týče bojišť, je Belgie vojenskohistorický ráj...
 
 

středa 10. prosince 2014

SHARPOVO OBLEŽENÍ

Nakladatelství Oldag (prolink je v nadpisu) se činí a Jiří Beneš, překladatel, také, neboť na knižních pultech se objevil v pořadí takřka jubilejní 20. svazek čtyřiadvacetidílné série Bernarda Cornwella (počítáme-li i dvě povídky, z nichž jedna vyšla v rámci svazku Sharpův nepřítel) o Richardu Sharpovi od 95th Rifles a jeho dobrodružstvích, odehrávajících se z převážné části v tzv. Poloostrovní válce 1808-1814. Jirka Beneš mi opět poskytl ukázku svého překladu Sharpe´s Siege, Sharpova obležení, který je dějově zasazen do konce roku 1814 před invazí přes Pyreneje do Francie a do bojů na pobřeží i na moři. Sharpovými protivníky tu jsou (krom nových a z vlastních řad) staří známí, šéf Napoleonovy tajné služby Ducos i generál Calvet, kt.erý nás v jednom z dosud nepřeložených svazků ještě překvapí... Cornwell se tu nicméně odchýlil od hlavních historických událostí k epizodickým dějům, nejspíš aby mohl (skvěle, opět) fabulovat. Sám k tomu i k místu hlavní zápletky podotkl:
"Pevnost Teste de Buch skutečně existovala, i když nic takového, co popisuji v této knize, se v ní neodehrálo. Přesto díky téměř neomezené převaze na moři, založené na Nelsonových vítězstvích, k podobným pobřežním výpadům docházelo. Nutno přiznat, že byly také umožněny díky mistrovskému ovládání námořní situace britským válečným loďstvem."

Bernard Corwell
SHARPOVO OBLEŽENÍ
ukázka z překladu Jiřího Beneše 
Voják plakal a nebyl k utišení. Pravá noha, utržená ve stehně výbuchem granátu, byla pryč. Volal svou matku, ale místo ní k němu přijde smrt. Ostatní ranění, kteří se chvěli zimou v páchnoucí podzemní chodbě před provizorní ošetřovnou, si zoufale přáli, aby už ztichl. Desátník mariňáků, s ramenem rozseknutým bodákem, hlasitě předčítal Janovo evangelium a také jemu by muži kolem nejraději řekli, aby zavřel zobák.
Dobrovolní ranhojiči z řad mariňáků měli oblečení nasáklé krví. Řezali, podvazovali a šili a v tom jim pomáhali lehčeji ranění, kteří drželi méně šťastné druhy na stole, zatímco jim ranhojiči primitivně amputovali nohy nebo ruce, podvazovali tepny a vypalovali otevřené rány, protože neměli jistotu, že všechny cévy jsou bezpečně uzavřené.
Raněné Francouze vynesli za neustálých výbuchů granátů bránou ven a pak po provizorním přechodu z hatí na druhou stranu příkopu, kde je nechali na přístupové cestě mezi jejich mrtvými druhy. Před bránu také vyšlo několik mariňáků a pod ochranou střelců sbírali mrtvým nebo raněným střelivo. Když plukovník francouzských dělostřelců viděl, že jejich raněné vynášejí z pevnosti, chtěl zastavit palbu, ale Calvet jen vztekle zavrčel, aby pokračovali. Dvanáctiliberky nabité těžkými kartáčovými střelami se snažily sběrače střeliva zahnat, ale mariňáci přebíhali mezi těly dál a házeli patrontašky Francouzů do tunelu brány. Teprve až se vrátili do pevnosti, dal generál Calvet palbu zastavit, aby mohl vyslat muže s bílou vlajkou pro raněné.

V pevnosti zůstal tucet nezraněných francouzských zajatců, které odvedli do skladu alkoholu, kde se připojili ke kapitánu Mayeronovi. Uvnitř pevnosti bylo dvacet mrtvých Francouzů. Tělo jednoho z nich, ležící v ohořelých troskách spálené budovy, sebou náhle trhlo a málem vylétlo do vzduchu, zvednuté výbuchem munice v patrontašce. Puch spáleného lidského masa se mísil s pachy krve a střelného prachu. Muž, který viděl, jak se mrtvé tělo zvedlo, se zasmál. Bylo lepší se smát než plakat.

„Omlouvám se, pane,“ opakoval už po několikáté Palmer.
Sharpe mávl rukou. „Odrazili jsme je, to je hlavní.“
„Ale měl jsem dávat víc pozor,“ trval na svém Palmer, jako by cítil potřebu jasně svou vinu pojmenovat.
„Ano, to jste měl.“ Sharpe namočil hadr do vědra se zkaženou studniční vodou a utřel jím zaschlou krev na čepeli palaše. Mariňáci a střelci močili do hlavní mušket a pušek, pak ucpali ústí a zbraně protřepávali, aby z hlavní vypláchli usazené zbytky střelného prachu.
Nikomu nebylo příliš do řeči. Většina těch, co už měli zbraň vyčištěnou, seděla na ochozu vedle střílen a zírala do prázdna. Skupina vojáků nosila na ochozy džbery s pitnou vodou. Ze spálenišť na nádvoří stoupal dým. Pevnost se změnila v obraz ruin, krve, popela a vyčerpaných obránců, kteří vypadali spíš, jako by utrpěli porážku, než dobyli vítězství.
„Kdyby se jim podařilo obsadit severní křídlo, už bychom teď skládali zbraně,“ řekl Sharpe Palmerovi. Podíval se na palaš a zastrčil ho do pochvy. Nevzpomínal si, kdy naposledy bojoval tak těžce a na tak malém prostoru. Dokonce snad ani v Badajozu ne. Tam byla nejhroznější palba z děl na hradbách, ne pěchota za nimi. „Ale vaši mariňáci bojovali skvěle,“ dodal.
„Díky, pane.“ Palmer ukázal na jeho hruď. „To musí bolet, ne?“
Sharpe se podíval dolů. Píšťalka v pouzdru na zkříženém řemení byla uprostřed  zploštělá. Teprve teď si vzpomněl na výstřel z francouzské muškety a uvědomil si, že kdyby šla kule jen o kousíček vedle, ležel by teď mrtvý s prostřeleným srdcem. V tuhle chvíli si boj vybavoval jen jako změť mlhavých dojmů, ale věděl, že později mu z ní začnou jednotlivé okamžiky vyvstávat a měnit se v noční můry. Třeba právě okamžik, když ho kule udeřila do hrudi, ale také když ho Francouzi strhli k zemi nebo když strnul hrůzou po tom, co poprvé uviděl na ochozu vojáky v modrých uniformách. Nikdy se mu po boji nevybavovaly okamžiky triumfu, pouze ty, kdy byl na pokraji porážky.
Po kamenné rampě vystupoval nahoru Harper s kusem papíru v ruce. „Sedmnáct mrtvých, pane, včetně poručíka Fytche,“ hlásil.
Sharpe zkřivil tvář. „Myslel jsem, že to přežije.“                
„S kulí v plicích těžko.“
Sharpe si vzpomněl, jak hrdý byl chudák Fytch na svou pistoli. „A raněných?“
„Nejmíň třicet těžce, pane.“
Do nádvoří dopadl granát, chvíli poskakoval a pak vybuchl. Po tak těžkém boji se výbuchy granátů zdály jako maličkost. Sharpe si pomyslel, že kdyby Francouzi měli trochu rozumu, zaútočili by teď znovu. Stále na to měli dost vojáků. Ale stejně tak zřejmě měli dost i boje, ostatně jako on.
Nahoru vystoupil střelec Taylor a vyplivl střílnou ven tabákovou močku. „Zase je v prdeli,“ ukázal na Harperovo dělo.
„Co je s ním?“ zeptal se Sharpe.
„Ulomená objímka kolébkového čepu.“ Levý kolébkový čep vyskočil z lůžka a ulomil kovovou objímku, která ho tam zajišťovala, takže teď bylo dvanáctiliberní dělo opět k ničemu. Sharpe se obrátil k Harperovi. „Postarejte se, Pate, o to, co je třeba.“
„Co kdybych dal mládencům víno?“
„Dobře, dejte jim ho.“ Sharpe obešel dokola celý ochoz. Vojáci odtahovali mrtvoly Francouzů zbavené výstroje na písek na břehu kanálu. Všichni byli tak vyčerpaní, že se Sharpe neodvážil poručit, aby jim vykopali aspoň mělké hroby. Dokonce i vlastní mrtví zatím leželi nepohřbení. Dva mariňáci s tvářemi stále ještě černými od střelného prachu unaveně vytahovali střílnami opuštěné francouzské žebře a odnášeli je k bráně, aby je přidali k nově navršené barikádě.
Sharpe se protáhl klikatou chodbou jihozápadní citadely a nemohl pochopit, jak se přes ni dostal při útoku tak rychle. Francouzi už své raněné odnesli a dělostřelci dostali povolení obnovit palbu, takže z vodního mlýna opět šlehal jeden plamen za druhým a do hradby vrážely dvanáctiliberní koule, rozbíjely zdivo a drásaly už tak rozervané nervy obránců. Sharpe vyhledal Fredericksona. „Díky, Williame.“
„Za to, že konám svou povinnost?“ Po Fredericksonově tváři černé od střelného prachu stékal pot a vytvářel na ní světlé stružky.
„Předávám vám velení. Já se zatím půjdu podívat na raněné.“
„Být vámi, nechal bych se taky ošetřit,“ ukázal kapitán na Sharpovy kalhoty zakrvácené na levém stehně, které mu poznamenal francouzský bodák.
„To nic není,“ mávl Sharpe rukou. „Ani to nebolí.“ Pak se obrátil k bráně. „Díky, chlapci! Dobrá práce!“ zavolal, aby ho všichni slyšeli. Dva mariňáci, kteří nesli mrtvé tělo, zvedli hlavy a zazubili se na něj. Sharpe poznal, že tím mrtvým je mladý Moore z Devonu. Kule ho zasáhla do čela, takže musel zemřít okamžitě.
Sharpe cítil, že se mu stahuje hrdlo a do očí se tlačí slzy. Zaklel, aby se tomu nepoddal. Moore měl vlastně větší štěstí než většina raněných, kteří v páchnoucí kamenné chodbě čekali na doktorskou řezničinu. Sharpe přišel, aby se pokusil aspoň trochu je utěšit, i když věděl stejně dobře jako oni, že jim budoucnost nepřinese nic než bolest a chudobu.
Granáty stále padaly, pevnost páchla krví a Sharpovi muži čekali na další útok Francouzů.



středa 3. prosince 2014

PAMÁTNÉ OKAMŽIKY NĚMECKÝCH OSVOBOZOVACÍCH VÁLEK 1806-1815 VE VZPOMÍNKÁCH A KORESPONDENCI SOUČASNÍKŮ : 4 část

Miloslav KOLOMAZNÍK

Čtvrtá část: ZA JEDNOTU, PRÁVA A SVOBODU!
Autoři překladů: Miloslav Kolomazník, Jiří Kovařík
1813 - před odchodem do války. (Kresba: Rudolf Eichstaedt)
Jean Rapp –t.č. pobočník císaře Napoleona a od ledna 1813 vojenský velitel opevněného města Gdaňsku, s nímž kapituloval až po dlouhých jedenácti měsících obléhání: 
„… ve Smorgoni, osmnáct mil od Vilna, si mě císař nechal kolem druhé hodiny zavolat, opatrně zavřel dveře místnosti, jíž obýval a řekl mi: 
‚Nuže, Rappe, dnes v noci odjedu do Paříže, je to nezbytné pro dobro Francie, stejně tak ku prospěchu této nešťastné armády. Velení hodlám přepustit neapolskému králi‘ 
  Na takové důvěrné sdělení jsem nebyl připraven, třebaže mi tato informace nebyla cizí. 
  ‚Sire‘, odpověděl jsem, ‚Váš odjezd vyvolá mezi jednotkami smutek, nebudou to očekávat.‘
  ‚Můj návrat je nezbytný; je nutné dohlédnout na Rakušany a Prusy nadále udržet na uzdě.‘
   ‚Netuším, co udělají Rakušané, jejich panovník je Váš tchán, co se však Prusů týče, nedokážete si je udržet; naše neštěstí je příliš velké a oni toho využijí.‘ 
   Napoleon přecházel tam a zpět a ruce měl složené za zády; po mé odpovědi zůstal mlčet. 
  ‚Až se dozvědí, že jsem v Paříži a uvidí mě v čele národa a 1 200 000 mužů, které hodlám vystrojit, dají si dvakrát pozor, aby vyvolali válku. Duroc, Caulaincourt a Mouton pojedou se mnou, Lauriston se vypraví do Varšavy a Vy se vrátíte do Gdaňsku; ve Vilnu se setkáte s Neyem a zůstanete zde přinejmenším čtyři dny. Murat se k Vám připojí; pokusíte se shromáždit vše, čeho budete schopen. Sklady jsou plné, najdete v nich dostatek všeho. Zastavíte Rusy a pokud to bude nutné, udeříte spolu s Neyem. Bude již mít Loysonovu  [Louis-Henri Loison] divizi, složenou z 18 000 čerstvých vojáků; rovněž Wrede mu přivede 10 000 Bavorů; další posily jsou na cestě. Vydáte se do zimních ležení.“ 
   Napoleon odjel (…), já se vydal na cestu o den později. Panovala taková zima, že než jsem přijel do Vilna, omrzl mi nos, ucho a dva prsty. Zastavil jsem se u [guvernéra Litvy]generála Hogendorpa, a pak se vydal přímo na velitelství maršála Neye. Informoval jsem ho o Napoleonových instrukcích a rozhovoru, který jsem s ním vedl krátce před jeho odjezdem. Maršála Napoleonův odhad síly jeho vojsk uvedl v úžas. 
   ‚Právě teď‘, řekl, ‚jsem nechal vybubnovat nástup a nebyl jsem schopen shromáždit víc jak pět stovek: všichni jsou zmrzlí, unavení a vystrašení; nikdo z nich již neudělá nic navíc. Zdá se, že trpíte bolestí. Běžte a odpočiňte si, zítra se uvidíme.‘ 
   Příštího dne jsem se vrátil; neapolský král právě dorazil s gardou. Hovořili jsme o naší situaci. Ney si přál ustoupit, byl o této nutnosti přesvedčen. 
   ‚Jsme pod tlakem, není jediný důvod zdržovat se tu o další den.‘ 
   Než však stihl dokončit větu, ozvala se děla. Rusové se přiblížili a měli přesilu; bojovalo se na půl míle od nás. Náhle jsme zpozorovali ve zmatku ustupující Bavory; promíchali se s jednotkami, které se vlekly před nimi. Zmatek dosáhl svého vrcholu. Jak již Ney předestřel, bylo nemožné cokoliv udělat. Neapolský král přišel za námi; stále ještě doufal v nějaký odpor, avšak hlášení, která obdržel, jej vyvedla z omylu. Okamžitě zavelel k ústupu a vyrazil směrem k Němenu. 
   ‚Radím Vám, řekl kníže [maršál Ney, vévoda z Elchingenu; titul knížete Moskevského obdržel až 25. března 1813], abyste se bezodkladně vypravil do Gdaňsku, Vaše přítomnost tam bude brzy žádána. Při sebemenším otálení byste mohl skončit v rukou kozáků, což by neprospělo ani armádě, natož císaři.’ (…) 
   Konečně jsem dorazil do Gdaňsku; neapolský král byl za mnou několik denních pochodů; Macdonald, kterého Prusové tak hanebně zradili, se dostavil až po nás. 
   ‘Je to zázrak’, povídal, ‘že jsme, já, můj štáb a sedmá divize [?; žádná taková divize v jeho X. sboru nefigurovala] nebyli zničeni; byli jsme vydáni; naše nohy nás zachránily.’ 
   Poskytl mi své jednotky, které jsem zařadil mezi ty, které se již nacházely pod mým velením. Rusové se objevily téměř vzápětí. Generál Bachelet [Gilbert-Désiré-Joseph Bachelu; Louis-Alexandre Bachelet-Damville působil ve stejné době u Italské armády a brigádním generálem se stal až 30. května 1813 se s nimi prudce střetl. Rozložili se kolem [města]a blokáda začala.” (mk) 

Heinrich Friedrich Karl svobodný pán von und zum Stein, pruský státník a reformátor,t.č. poradce ruského cara,píšící dopis své ženě: 
   „Vilno, leden 1813.
   Celé Německo se musí zahalit do smutku. 80 000 mladých mužů, pocházejících z této nešťastné země, buď zemřelo, nebo denně umírá ve špitálech na nervovou horečku, kterou si přivodili konzumací pošlého dobytka, které jediné jim zbylo, neboť jejich zesláblá těla se již nedokázala znovu postavit na nohy. Jen v nemocnicích ve Vilnu leží na 15 000 nemocných. Jsou tu k vidění jen samé káry, plné od vlků znetvořených mrtvol, kteří se táhnou za ustupující armádoua průvody apatických zajatců, pokrytých jen cáry a vyzáblých útrapami všeho druhu, se zapadlýma očima a modrošedou kůží, vyčkávajících na svou smrt…“(mk) 

Alexej Petrovič Jermolov - t.č.generálporučík a velitel dělostřelectva všech ruských armád:

„1. [13.] ledna 1813 měla armáda překročit carské hranice. Generální plán byl doposud držen v tajnosti. Dočasné rozestavení armády vypadalo následovně: Miloradovičův předvoj byl v Grodnu [Hrodna]a poblíž Bělostoku [Białistok]. Čičagov byl v Ezdně[Jieznas]a ve směru na Olitu [Alytus]. Osten-Sackenův sbor, odloučený od Čičagovovy armády, stál na hranicích a měl plné ruce práce s jištěním ústupu rakouských a saských jednotek. Dochturov, jeho 6. sbor a další oddíly, byl rovněž poblíž hranic. Tormasov s celou gardou, gardovým jezdectvem, 1. gardovou divizí a množstvím děl, obsadil Mereč [Merkinè] a jeho okolí. Hlavní carův štáb i štáb polního maršála se zde rovněž usadily. Wittgensteinův 1. sbor byl nedaleko Kovna a sledoval ústup pruských sil od Rigy. Platov s většinou svých donských kozáckých pluků byl u Mereče; všechny ostatní síly byly připraveny překročit hranici.” (mk) 

Pavel Puščin –t.č.kapitán Semjonovského gardového pluku osobní stráže Jeho Veličenstva ruského cara: 
   „1. [13.] ledna, středa – brzy ráno jsme se shromáždili na březích Němenu, kde jsme se slavnostně pomodlili. V hloubi ruské země již nebyl žádný nepřítel. Naše bataliony scházely po svažitých březích řeky a za dunění bubnů a vojenských maršů přecházely na opačný břeh. Byl to vskutku slavnostní okamžik. (…)Každý z batalionů vystoupal na levý břeh řeky s hlasitým provoláním: ‘Hurá!’.Všude panovalo všeobecné nadšení. Přechodem Němenu jsme vstoupili do Varšavského velkovévodství.”(mk) 

Philipine von Griesheim – rodačka zanhaltského Köthenu, píšící 2. ledna 1813 dopis své kamarádce: 
   „Dennodenně jsme očitými svědky nešťastných scén, jež nám drásají naše srdce. Mrzáci bez paží a nohou, nemocní, umírající na vozech, pomatenci, jejichž nářky a klení plní vzduch. Vojáci, navlečení do rozmanitých uniforem všech možných zemí a proklínající své ubohé žití. Duch hrdinství již dávno nerozněcuje city. Drsná zima pohřbila veškerou slávu. Od těchto ubohých postav, zmrzačených nepřátelskými kulkami a mrazem, se nám rovněž dostává hrozných vyprávění o strašlivém rozvratu, který ve vojsku panuje. Muži se často zabíjejí pro jediný kus zdechlého koňského masa.“ (mk) 

 August Friedrich Christian Vilmar – obyvatel hesenského Solzu, pozdější literát a učitel teologie: 
   „V posledních dnech roku 1812 a v prvních dnech roku 1813 k nám i do našeho blízkého okolí přicházely samé smutné zprávy: z našich nejvíce spřátelených rodin se jeden ocitl v nemocnici a ponechán svému osudu, zemřel v ní na nervovou horečku. Dva další zmizeli na mostu přes řeku Berezinu, třetí a čtvrtý zahynuli na cestě, na níž zůstali ležet a umrzli. O šestém jsme se dokonce doslechli, že jej zastřelili jeho kolemjdoucí kamarádi, když je o to snažně prosil.Z dvaadvaceti mladých mužů, pocházejících z naší vesnice a nejbližšího okolí, kteří spolu táhli do Ruska, se zpátky vrátili pouze dva. Jakýsi seržant-major a jeden obyčejný voják. Ten byl po dlouhé dva roky pokládán za mrtvého a objevil se až po svém zmrtvýchvstání v roce 1815. Jistěže byl napůl mrtvý; vrátil se jen proto, aby ve své domovině mohl zemřít.“ (mk) 

Gebhard Leberecht von Blücher –pruský generál,t.č. mimo aktivní službu, píšící 5. ledna 1813 dopis generálu Scharnhorstovi: 
  „Svrbí mě prsty, chopit se [opět]šavle. Pokud nyní Jeho Veličenstvo, náš král, a ostatní německá knížata a celý národ nenajdou odvahu vyhnat z německé půdy celou tu proradnou francouzskou sebranku i s Napoleonem Bonaparte a jeho přisluhovači, pak se mi zdá, že žádný Němec nebude více hoden svého německého jména. Nazrál znovu čas, abychom učinili to, co jsem navrhoval již Anno Neun[roku 1809], totiž povolat do zbraně celý národ a pokud knížata nechtějí a budou se stavět na odpor, vyhnat je odtud i s Bonapartem. Tedy nejen Prusko samotné, nýbrž celá německá vlast musí povstat a národ sjednotit.“ (mk) 

Jean-Nicolas-Auguste Noël –t.č.důstojník dělostřeleckého trénu Napoleonovy císařské gardy: 
   „15. [ledna] jsme dorazili do Tuchelu, malého města, vystavěného na kopci a obehnaného jednoduchou linií opevnění. Byly v něm ubytovány dvě tisícovky Prusů, kteří u guvernéra města hledali záminku, pro kterou by nám odmítl poskytnout ubytování. Zamítnutí bylo maršálu Mortierovi sděleno nanejvýš urážlivým způsobem. Následujícího dne, zatímco jsme byli v malém městě Zempelburg, Prusové opustili Tuchel a když nás míjeli, zpívali na naši adresu urážlivé písně. Kdybychom jen dostali povolení, jakého trestu by se asi tito vtipálci dočkali! Vše jsme ale měli pod kontrolou; jakýkoliv konflikt mohl mít v tomto období nedozírné následky a poskytnout Prusům důvod k vypovězení našeho spojenectví.“ (mk)

22. leden 1813 - Král Friedrich Wilhelm III. na cestě [z Berlína] do Vratislavi [Breslau,

dnes Wrocław]. (Kresba: Pius Ferdinand Messerschmitt)
 Barthold Georg Niebuhr – německý historik a politik, píšící 22. ledna 1813 z Berlína dopis své švagrové, Doře Hensler: 
   „Naše situace je kritická a několik dní byla povážlivě nebezpečná. Národem cloumá neklid; nedá se říct, že by to začalo až zkázou [francouzské]armády, neboť již v létě [roku 1812]byl několikrát podrážděn. (…)Hádky jsou na denním pořádku. Nic se od té doby nezměnilo, třebaže je posádka tak silná; lidé se Francouzům vysmívají a uráží je. Ti přikročili k opatřením, jaká jsou obvyklá spíše ve znepřátelenýchměstech; jednotky nenastupovaly jinak než se zbraní v ruce, velitel města [maršál Charles Pierre FrançoisAugereau] znásobil a vyzbrojil stráže před svým domem; hlídkyobsadily jiné než obvyklé posty. Téhož dne jsme byli informováni o způsobu, jakým byla v Paříži přijata Yorckova [Taurogennská] konvence; výsledek byl a prioriznám; francouzský velitel mohl také mezitím obdržet druhé instrukce. V neděli [17. ledna]byl v Postupimi [v Potsdamu, v sídle pruského krále]vyhlášen poplach; chtěli nám vzít krále; osobní stráž obdržela náboje; hlídkovalo se, postupimští občané požadovali zbraně; korunní princ sem byl v průběhu noci dopraven z Berlína. Nezvyklevysokou činnost vyvíjeli naopačné straně rovněž iFrancouzi: je těžké říci, kdo se vlastně více bál, neboť se zdá, že se připravovali na povstání. Jen Bůh ví, zda to byla jen fáma, nebo předehra k vyvolání skutečného povstání.” (mk) 

Ludwig Leopold Gottlieb Hermann von Boyen – t.č. plukovník ve štábu III. armádního sboru generála von Bülowa: 
   „Jak jsem se později z jistého důvěryhodného zdroje dozvěděl, králova nerozhodnost, pramenící naopak z velmi rozhodného kroku generála Yorcka, stejně jako všechny příchozí úřední zprávy, naznačující rostoucí nespokojenost v provinciích, donutily státního kancléře [Karla Augusta von Hardenberga], aby přípravu králova odjezdu [z Berlína] vzal do vlastních rukou.Prostřednictvím svého dvojího agenta nechal na francouzském generálním velitelství nejprve šířit obavy o blížícím se nočním útoku, a když tito za účelem nočního soustředění jednotek opustili své vnější posty, včetně těch na cestě do Postupimi, byla na témže místě  rozhlášena fáma o tom, že se Francouzi chystají podniknout noční výpravu, aby se zmocnili našeho krále; to urychlilo [králův]odjezd do Vratislavi.“(mk) 

Louis-Joseph Vionnet –t.č.major a velitel zbytků 1. batalionu fizilírů-granátníků císařské mladé gardy: 
   „23. ledna jsme byli v Münchebergu a 24. ledna v Dahlewitz[dnes součást Blankenfelde-Mahlow]. 25. ledna jsme dorazili do Berlína. Nedaleko Münchebergu jsme narazili na pruského krále. Podle všeho byl na cestě do slezské Vratislavi.“ (mk) 

XY – nejmenovaná adobře situovaná Berlíňanka, vykreslující ve svém dopise z 25. ledna 1813 nálady uvnitř města: 
   „Jeden neví, od koho vlastně očekávat větší nebezpečí, zda od Francouzů nebo od obyvatel města – všude to velmi vře. Někteří si myslí, že by naše jednotky měly město vyčistit. Zatímco odtud někteří prchají, dovnitř proudí krajané s veškerým svým majetkem. Denně přicházejí zástupy uprchlíků v nejpodivnějších svršcích, důstojníci v polouniformách a dámských šatech; lůza je velmi nestydatým a nemilosrdným způsobem častuje pošklebky, k nimž se hromadně přidávají i samotní měšťané. Včera, během své cesty [na nedělní mši]do katedrály, narazila Cécile na Opernplatzu [dnes Bebelplatz] na vůz s ubožáky a umírajícími; skrzeslužebnictvo jim rozdala peníze, kterévšak, k jejímu překvapení a navzdory svému ubohému stavu, odmítali přijmout. Musela jimto vnutit, přičemž jim dala radu, aby se co nejrychleji spasili před posměšky zdejší chátry. Skutečně, naši Berlíňané nám dělají jen malou čest. Mladým uličníkům dělá největší radost, když opěšalým kavaleristům nabízejí, že jim podrží jejich koně, nebo vyčistí holínky, jsou-li navíc bosí. Při pohledu na hlouček jen tak tak se vlekoucích nebožáků pak radostně vykřikují: ‘Místo, místo pro francouzskou kavalerii!’(mk) 

Napoleon I., píšící dopis svému tchánovi, rakouskému císaři Františku I.: 
„Fontainebleau, 25. leden 1813.
…má vojska jsou na pochodu a celá Francie stojí ve zbrani. Jakmile nastane vhodná roční doba, Vaše Veličenstvo se pak může spolehnout, že s Boží pomocí Rusy, jen co dorazí, rychle zaženu…Vaše Veličenstvo se aférou generála Yorcka poučilo. Pruský král mi podal nejlepší důkaz o svém smýšlení, avšak hraběti Ottovi [Louis-Guillaume, francouzský vyslanec ve Vídni] posílám překlad posledního anglického novinového vydání, který odkrývá vše, co Angličané plánují. Usilují o to, aby pruský král (…) začal jednat a zřídil revoluční výbor, který by o ní [o revoluci] hovořil.“ (mk)

5. únor 1813 – generál Yorck na sněmu východopruských stavů v Královci.

(Kresba: Prof. Woldemar Friedrich)


Heinrich Theodor vo Schön –pruský státník, t.č. předseda provinciální vlády, sídlící v Gumbinnenu (dnešní Gusev v ruské Kaliningradské oblasti): 
  „Shromáždění [východopruských stavů] se jednoznačně shodlo, že na ruské výzvy [k mobilizaci] nebude nijak reagovat, zároveň však učinilo rozhodnutí, vyslat k nevyššímu vojenskému veliteli, generálu von Yorckovi, deputaci, která jej měla o ruském požadavku informovat, poradit se s ním a případně mu navrhnout, zda by k tomu, jménem našeho krále, nechtěl shromáždění něco sdělit. Generál se osobně dostavil, vykreslil situaci a vybízel k  posilování branné moci proti Francouzům, Jeho Veličenstvu králi adresovat nabídku na vytvoření zeměbrany, neztrácet drahocenný čas a začít okamžitě jednat. Nebyl to žádný řečník, mluvil jako starý voják, jeho řeč však natolik zapůsobila, že s ním všichni nadšeně souhlasili. Když chtěl odejít ze shromáždění, dostalo se mu hlasitého provolávání slávy, on se však rychle otočil, vyžádal si ticho a řekl: ‘Až na bojišti, ne zde.’(mk) 

Jean-Baptiste-Antoine Marcellin de Marbot – t.č.plukovník a velitel 23. pluku jízdních myslivců: 
   „Prusko proti nám povstalo s pomocí vojsk, jež mu Napoleon tak neprozřetelně ponechal. (…) Neúnavný baron Stein projížděl krajem a hlásal křížovou výpravu proti Francouzům. Vytvářel Tugendbund aneb ligu ctnosti, jejíž členové přísahali, že se za svobodu Německa chopí zbraně. Tento spolek [pruským králem oficiálně rozpuštěný na konci roku 1809], z nějž nám vzešlo tolik nepřátel, už v Prusku o válce s Napoleonem jednal veřejně, pronikal do států a vojsk Rýnského spolku, někdy proti vůli panovníků, jinde s jejich tichým souhlasem, takže brzy bylo celé Německo naším skrytým nepřítelem a kontingenty, které se k našim vojenským silám přidávaly, byly připraveny při první příležitosti zradit, což následující události brzy jen potvrdily. (…) 
   Francouzi, kteří prodělali tažení do Ruska, se mohli nepříteli postavit, jen co dostali řádnou stravu, přestali ulehat na sněhu a nabyli sil. Naši jezdci však byli téměř všichni bez koní, pramálo pěšáků si nechalo pušky, chybělo nám dělostřelectvo, většina vojáků postrádala obuv a z uniforem visely cáry!“(jk) 

Dominique-Jean Larrey – t.č. hlavní chirurg Napoleonovy císařské gardy: 
   „Někdy kolem 10. února dorazil Larrey do Frankfurtu nad Odrou. Teploměr ukazoval jedenáct stupňů Réaumura [asi -14 °C]. Mezi francouzskými vojáky propukla nemoc téhož druhu, z níž se Larrey sám nedávno vyléčil. Jak vyplývá ze zpráv zdravotních důstojníků, francouzské vojáky uprostřed všeho toho strádání ústupu od Moskvy do Kovna nesužovalyžádné vnitřní choroby. Jakmile však vstoupili do východopruských měst, kde si dopřávali přepychu vytápěných místností, schvátila je nová nemoc, jíž Larrey popsal jako fiévre méningite catarrhale de congélation. Mnoho z těch nejsilnějších mužů, kteří se vzepřeli extrémnímu vyčerpání a zimě, zemřelo na následky tohoto tyfu.
   Larrey obdržel rozkazy připojit se k hlavnímu štábu nového vrchního velitele, prince Eugèna. Katastrofální ruské tažení dodalo odvahu několika pochybným spojencům Francie k defekci. Mezi prvními, kdo využil ústupu francouzských zbraní, byli Prusové.“ (mk) 

Desydery Adam Chlapowski– t.č.velitel jedné z eskadron v 1. pluku polských švališerů-kopiníků Napoleonovy císařské gardy: 
   „Od té doby, kdy jsme u Kovna překročili Němen, jsme již netábořili pod otevřeným nebem, ale spali jsme po vesnicích. Několik dní jsme strávili v Elbinku [Elbing, dnes Elbląg], pak dosáhli Toruně [Thorn, dnes Toruń] a konečně Poznaň[Posen, dnes Poznań],kde král Murat odevzdal velení princi Eugènovi, který okamžitě začal dávat věci do pořádku a posílal do týlu všechny a všechno, co nebylo schopné boje. Ukázalo se, že jsme měli pouze 10 000 bojeschopných mužů, většinou ze staré gardy, několik italských jednotek a šedesátku bavorských lehkých jezdců, kteří přešli pod mé velení, ti však vynikli jen svou zbabělostí.
   Vicekrál Eugèn dostal zprávu, že ruská armáda pochoduje z Plocku [dnes Płock]do Kalisze, a proto musel Poznaň vyklidit.(…) Ve čtyři hodiny ráno se naše přední stráže před nepřítelem stáhly do města; Eugèn s jádrem armády ustoupil již předešlého dne. Před úsvitem jsem většinu zadního voje poslal za ním a ponechal si jen trubače, několik vojáků, které jsem umístil na náměstí a dvanáct Bavoráků, které jsem ponechal na vzdálenější straně mostu, aby odtud zabránili kozákům v přechodu. Když se tito, pronásledováni kozáky, stáhli přes most, a jakmile jsem zahlédl pravidelné jezdectvo, blížící se ulicí Szeroka, s těžkým srdcem jsem vydal rozkaz k ústupu. Pomalou jízdou jsme pak minuli městskou radnici, zatímco Rusové, kteří zpozorovali naše kopí a [charakteristické] praporce, se zastavili na opačné straně náměstí. Se svými dvanácti Bavory a šesti Poláky jsme pak odtáhli za naší eskadronou. Bylo osm hodin ráno, 12. února 1813. Nepřítele jsme pak spatřili až u Magdeburgu, v němž se završil náš ústup od Moskvy.“ (mk) 

Heinrich Friedrich Karl svobodný pán von und zum Stein, píšící dopis generálu Yorckovi do Královce: 
   „16. února 1813.
    Země je až k břehům Sprévy [Spree] svobodná, král si je Vaší osobou jist, Vaší chytrostí, ctností a láskou k vlasti. Pomsta nám velí neztrácet čas, vyvolat lidové povstání, chopit se zbraní a napnout všechny síly, abychom přeťali pouta našeho nestoudného utlačovatele a krví jeho hanebných zástupů smyli utrpěnou pohanu.“ (mk) 

August Friedrich Christian Vilmar: 
„V druhé polovině února k nám dorazily zprávy o povstání Prusů proti Napoleonovi, jenže jak? Tehdejší noviny, které se daly sehnat, byly pod francouzským dohledem a neodvážily se o tom, co se dělo v Prusku, zmínit jediným slovem, v opačném případě dění komentovaly slovy jj. pošetilost, holá marnost, a rovněž proradnost. Mezi našimi zeměmi existovalo již v roce 1809 tajné spojení, které zasvěcení využívali jen s ojedinělým úspěchem. Nyní však,s přispěním tehdy dobře známého „černého Beckera“ nebo „Berlíňana Müllera“ a mnoha dalších, bylo opět obnoveno.Informace o aktuálním vývoji v Prusku jsme si úspěšně předávali částečně písemným, částečně ústním spojením. Pod dojmem, který mi navždy utkvěl v paměti, a kterým se ostatně řídím až dodnes, jsem navrhl tajné heslo, jež se onehdy ujalo a znělo:‚S Boží pomocíza krále a vlast.‘(mk)

Únor 1813 – [Gasthof zum goldnen Zepter, hostinec U Zlatého žezla - ]náborová kancelář Lützowových dobrovolníků ve Vratislavi. (Kresba: Prof. Richard Knötel)
Henrik Steffens – t.č. univerzitní profesor ve Vratislavi: 
 “Vzrušení ve městě nebralo konce, vše se přelévalo sem a tam, každý chtěl něco vyslechnout, cokoliv se dozvědět(…) Neznámí [řečníci] si brali slovo a na přeplněných ulicích hovořili k mnoha tisícům rozčilených obyvatel, kteří do Vratislavi proudili ze všech stran, přičemž se prodírali mezi přicházejícími vojsky, muničními vozy, konóny a náklady zbraní všeho druhu.” 
*** 
“Lützowův [dobrovolnický] sbor se formoval ve Vratislavi, jen kousek od mého domova.[“Turnvater”Friedrich Ludwig] Jahn obýval “Goldenen Zepter” [“Zlaté žezlo”], hostinec, ležící v téže ulici, ve které jsem bydlel; několik domů odtud se nacházela Jahnova náborová kancelář i ubytovnajednotek. Bylo přirozené, že oddíl jako tento, byl mládeži něčím tak přitažlivý; poetickátroufalost, jak se dá předpokládat, se dala energicky vyjádřit; ohnivá válečná lyrika, jaká se objevuje v Körnerových pozdějších básních a city, jež propukly ve všech koutech Německa. Zaručeně to ale byla jeho nádherná a morální svoboda, která celou válku zušlechtila a posílila smýšlení, jež, skrze vytvoření tohoto sboru a jeho pozdější činy, bylo hlásáno.(mk) 

Thedor Körner – básník a dramatik, t.č. působící ve vídeňském Burgtheatre a pozdější Lützowův pobočník ve stejnojmenném freikorpsu: 
   “Vídeň, 10. března 1813.
     Nejdražší otče! Tentokrát Ti píšu ve věci, která, jak pevně věřím, Tě nijak neudiví ani nevyleká. Není tomu ostatně tak dlouho, kdy jsem Ti svůj úmysl, který je nyní načase proměnit ve skutečnost, naznačil.
   Německo se bouří, pruský oreludatně mává svými křídly a probouzí ve všech věrných srdcích velké naděje na německou, přinejmenším severoněmeckou nezávislost. Mé nitro prahne po své vlasti – dovol mi stát se jejím důstojným apoštolem! Ano, nejdražší otče, chci se stát vojákem, vzdám se šťastného a spokojeného života, který zde se svými přáteli žiji, abych si svou vlast vybojoval vlastní krví. Nenazývej to rozpustilostí, lehkomyslností, nespoutaností! Já sám bych to tak ještě před dvěma lety pojmenoval, dnes však, neboť vím, jaké blaženosti v tomto životě mohu dosáhnout,dnes, tak jak na mě všechny mé šťastné hvězdy něžně září, dnes tak činím pro Boha! Hluboké přesvědčení o tom, že žádná oběť není dostatečně velká pro nejvyšší lidské Dobro, pro svobodu vlastního národa, je tím vznešeným citem, který mě ženě vpřed. (…)Velká doba si žádá velká srdce a já cítím vnitřní sílu, být tou překážkou v této národní bouři, která příbojové vlně hrdě nastaví svou hruď. (…)V sobotu nebo v pondělí odtud vycestuji, podle všeho v přátelské společnosti (…). Ve Vratislavi, sloužící za shromaždiště, se setkám se svobodnými syny Pruska, kteří se zde nadšeně shromažďůjí pod královou zástavou. Zda pěšky,čina koni, v tom ještě nemám jasno; vše záleží jen na sumě peněz, kteroudávám dohromady. Toni [Körnerova životní partnerka, rakouská herečka Antonie Adamberger] mi při té příležitosti ukázala hloubku a ryzí čistotu své duše. Ovšemže pláče, avšak výsledek válečného tažení její slzy opět vysuší. Maminka, ať mi odpustí svou bolest; ten, kdo mě má rád, mi to nebude mít za zlé, a Tebe tím budu hoden.
Tvůj Theodor.” (mk) 

Friedrich August Mebes – velitel jednotky dobrovolných myslivců, jež se zformovala v braniborském Zossenu: 
“V bytě na mě čekal jeden můj známý. Byl tam více než hodinu a dal si ohromnou práci s tím, aby mě přiměl vstoupit do tzv. Černého sboru, který se pod majorem Lützowem formoval ve Slezsku a stejný krok měli učinit rovněž i moji dobrovolní myslivci.Velmi zaníceně hovořil o Jahnovi, vlivném příslušníku téhož sboru a Turnerech [cvičencích], jeho neohrabaných myslivcích a rozplýval se nad nimi, jako kdyby nás měli spasit.Nemohu popřít, že by cíle, které pan Jahn sleduje, nebyly chvalyhodné, avšak celkový zjev tohoto muže a jeho neomalené vystupování,na mě udělaly natolit nepříjemný dojem, že jsem se vojenské jednotce, v níž mátakový vliv, rozhodl vyhnout.” (mk) 

Gustav Parthen – t.č. student berlínského gymnázia “Graue Kloster”: 
“V únoru 1813 odešlo z gymnázia k armádě: 39 z 45 primánů, 32 z 55 sekundánů, 18 z 54 terciánů, 13 z 57 kvartánů, 11 z ostatních ročníků, 21 dalších následovalo po Velikonocích, celkem tedy 134 studentů. Z toho se pouhých 17 vrátilo zpět, mnoho jich zůstalo v armádě nebo odešli na univerzitu, 10 padlo a 2 zůstali nezvěstní. V roce 1815 odešlo k armádě opět 64 studentů, čímž “Graue Kloster” pro obě osvobozenecké války poskytlo na 200 spolubojovníků.” (mk)

Vlastenectví roku 1813: Ferdinande von Schmettau obětuje své vlasy na oltář vlasti.

(Kresba: Ernst Zimmer)


Gustav Freytag – postnapoleonský romanopisec a autor rozsáhlého díla Bilder aus der deutschen Vergangenheit, Obrazy německé minulosti: 
   „První veřejně zaznamenaný dar pochází z katolické farnosti u Marienburgu [dnes Malbork] v Západním Prusku. Na Nový rok bylo ve zdejším kostele shromážděno veškeré nepotřebné stříbrné liturgické náčiní, o váze přibližně 100 marek[hřiven] a dáno k dispozici státu.První finanční obnos, ve výši 100 tolarů, poskytl krejčovský mistrHans Hofmann z Vratislavi.” (mk) 

Johann Hans Gustav Heinrich von Hüser – pruský generál a dlouholetý učitel v berlínské kadetní škole, t.č. Scharnhorstův pobočník: 
   „Množství dobrovolných darů a zvláště pak stříbrných předmětů, které v týdnu před odchodem armády byly věnovány generálu Scharnhorstovi a prošly mýma rukama, hraničí skutečně s nemožným.Všechny prádelní koše, plné těch nejtěžších stříbrných polévkových terin, lustrů, mís, pánví atd. jsem měl odeslat do mincoven, a stejně tak nejpřepychovější bižuterii všeho druhu. Tím vším jsem byl velmi zaměstnán.“ (mk) 

Barthold Georg Niebuhr – píšící z Berlína jiný dopis své švagrové: 
   „Ne všechny skutky, které lze připsat nadšení a lásce k vlasti, jsou ryzí; ty nejčistší a největší oběti však stojí za zmínku. Tak tedy, jistý pan St., někdejší důstojník, daroval všechny výnosy ze svých panství, celkem 3 000 tolarů. Jiný zase daroval pět jezdeckých koní, trénu jaksepatří tažné koně, 300 měřic obilí a společně se dvěma dalšími lidmi se sám přihlásil k jezdectvu; jistý pan B., rovněž někdejší důstojník, se přihlásil jako prostý vojín a se sedmi dalšími, které na vlastní náklady vystrojil a vyzbrojil, se přidal k jezdectvu. Jeden zdejší bankéř postupně vystrojil dvacet dobrovolníků, než sám odjel; majitel slévárny mosazi uzavřel svůj závod a vstoupil do armády se všemi svými dělníky a tovaryši. Má se za to, že se z Berlína vypravilo již na 11 000 dobrovolníků.“ (mk)

20. únor 1813 - Kozáci a Francouzi u berlínské Halleské brány.

(Kresba: Prof. Richard Knötel)
Friedrich Karl svobodný pán von Tettenborn –t.č.velitel jedné z kozáckých „létajících kolon“ generála hraběte Černyševa, s nímž 20. února pronikl za brány Berlína, píšící dopis svobodnému pánu vom Stein: 
   „Oranienburg [25 km severně od Berlína], 22. února 1813.
   Obyvatelé tohoto města [Berlína] za mnou poslali deputaci, která mě žádala, abych urychlil svůj pochod, že jsou připraveni přiložit ruku k dílu a mizery z města vypudit. V noci z 19. na 20. února jsme se [s generálem Alexandrem Ivanovičem Černyševem]spojili v Alt-Landsbergu a za rozbřesku stáli již před Berlínem. To, co se tam odehrálo, naleznete v mém hlášení, a jediné, co zde musím ještě zdůraznit, je, že Berlíňané jsou obyčejné bestie a v krvi jim nekoluje krev, nýbrž voda.Policejnímu prezidentovi Lecocqovi [Paul Ludwig Le Coq], který spolu s Augereauem utekl (…), se podařilo zadusit poslední odbojnou duši tím, že nechal zatknout lidi, kteří se pro nás vyslovili. Že tento kat musí skončit na šibenici, uznalo už i Jeho Veličenstvo [pruský král] a já doufám, že výše uvedení mu toto čestné místo obstarají. [Berlínské] dámy nás jaksepatří uvítaly, neboť jakmile jsme vjeli do města, snesly se k nám ze všech oken kapesníčky; co však bylo důležitější, jejich muži se k nám odmítli přidat. Kozáci byli ve všech ulicích Berlína, já sám jsem byl na Alexanderplatzu a na Unter den Linden. Po dvou hodinách jsem však musel město vyklidit, neboť se zde mezitím shromáždilo na 6 000 mužů [nepřátelské] pěchoty a 40 děl.“ (mk) 

Sophie hraběnka von Schwerin, rozená von Dönhof – t.č.žijící v Berlíně,zachytila 20. únor 1813 a následující události ve svých vzpomínkách takto: 
   „Dnes ráno udeřili znenadání Rusové na tři městské brány. K poledni bylo v ulicích velmi živo. Francouzi, jak se zdálo, hledali únikovou cestu. Pobíhání a projíždění nebere konce. Rusové jsou obzvláště silní u Bernauské brány [Bernauer Tor, již 10. dubna 1810 však přejmenovaná na Königstor]. Nyní se povídá, že snad měla padnout. Právě kdosi přišel, aby nám sdělil, že maršál [Augereau] vyrazil se silným krytímk Braniborské bráně [Brandenburger Tor] a stejně tak rychle se odtud vrátil zpět do města. Jeho zavazadla se obrátila na ústup o něco dřív, neboť se na ně od Puppen [centrální část Tiergarten, až do první třetiny 19. století bohatěosázená antickými sochami s ženskými motivy] vrhli kozáci. Ve stejném okamžiku se vrátila jedna z našich komorných, která se neuváženě vypravila do blízkosti Bernauské brány; vyhnaly ji odtud strach a hrůza. Spatřila zde Kozáky, kteří do brány vtrhli takovým způsobem, že jejich koně téměř zlíbali obyvatelstvo, které se právě nacházelo v její blízkosti. První z Francouzů, který na ně vypálil, padl mrtev k zemi. [Při útoku na Bernauskou bránu padl básník a pruský důstojník, t.č. v ruských službách, Karl Alexander svobodný pán von Blomberg, který je považován za vůbec první oficiální oběťBefreiungskriege, osvobozovacích válek.] Na vojenské cvičiště byla na uvítanou Rusům vytažena děla. (…) 
   Ustavičné přesuny vojsk tam a zase zpátky, zavazadla, nákladní vozy a jezdecké koně, hlídky měšťanské gardy, výměna francouzských předních stráží za gardisty – to bylo vše, co jsme mohli vidět. (…) Kolem páté hodiny přijel maršál v doprovodu důstojníků a jezdectva, které vyrazilo do ulic. Za soumraku byl všude klid. Teprve až k večeru nás hrabataNealea Keyserling informovala o průběhu celé události. Město vzalo útokem (ale téměř všechny brány současně) jen malé množství kozáků – dva z nich vyrazili dolů Lipskou ulicí [Leipziger Straße] a hrůzostrašně vtrhli do Reckova paláce [Recksches Palais], v němž chtěli s pomocí obyvatel zajmout zde ubytovaného francouzského generála. Tito pak pokračovali až k Wilhelmovu náměstí [Wilhelmsplatz], kde před nimi složilo zbraně a prosilo za odpuštění deset až dvanáct infanteristů. Jiní [kozáci] pronikli Braniborskou bránou a Lipami [Unter den Linden] pokračovali nahoru, kde odzbrojili jednoho francouzského důstojníka a způsobili přitom mnoho povyku.
   Pan von Schwepping, který dlouho působil při ruském vyslanectví, si jako parlamentář vyžádal slyšení před maršálem Augereauem, přičemž se jej v nastalém zmatku po prvním útoku snažil přimět, aby podepsal kapitulaci města a vydal se mu do zajetí. Maršál, aniž by si jakkoliv připouštěl porážku, uložil tomu ‘imprudent jeune homme’, pošetilému mladíkovi, aby sám začal co nejrychleji přemýšlet o vlastní spáse a ubezpečil jej:
   ‘Il n´était pas si facile d´engager un soldat blanchi sous les armes à se déshonorer.’
[Nebylo by tak snadné, přimět jednoho, službou tak prošedivělého vojáka, aby se zneuctil.] 
    Nejsilněji [kozáci] udeřili na Bernauskou bránu a pronikli až k zámku[na ostrově Spreeinsel]. Francouzi zde rychle zaujali obranu, takže se střílelo na Schloßplatzu i v Lustgartenu. Proti vracejícím se kozákům byla namířena děla, která přímo ohrožovala lidmi přeplněné široké ulice. Jezdci v klusu mohla taková koule jen stěží ublížit, avšak masu berlínských obyvatel by bezesporu zasáhla. V tom se několik odhodlaných mladíků vrhlo za kanóny. Jakýsi řeznický tovaryš vytrhl obsluze hořící lunt z ruky a vhodil jej do kanálu [Spreekanal]. To vše se odehrálo pod balkónem princezny Wilhelmíny. Říká se, že si princezna stáhla ze svého prstu prsten a spolu s poděkováním za záchranu života tolika svých spoluobčanů, jej poslala tomu statečnému člověku.
   Brzy všechno utichlo, kozáci již byli pryč a brány městauzavřeny. Povídá se, že maršál chce město hájit, obzvláště pak zámek, kam bylo přivlečeno mnoho děl; nechápeme postoj princezen, že proti tomu nevystoupily. Večer policie nařídila osvítit město. Mnoho našich lidí bdí, my však jdeme v očekávání klidné noci do postele.” 
*** 
   „2. březen – maršál Augereau je pryč, [italský] vicekrál má velení a své velitelství v Schönebergu; vetšina bran je pevně zatarasena trámy a kamením, v nich jsou umístěny střílny; posádka, jak se zdá, táboří kvůli patřičnému odstupu od měšťanských domů na náměstích a volných prostranstvích; vypadá to tu jako jeden velký tábor. Generálové, kteří obývají ty největší budovy, se obklopují četnými strážemi; u Reussů v průjezdu přečkalo noc na 100 mužů; také náš generál Senegal [velitel 2. brigády 35. pěší divize generála Greniera] se proti nám jistí, jak jen může; náš dům je doslova přeplněn hlídkami, jejichž stanoviště byla zřízena na všech chodbách a ve všech domovních dveřích, aby nás odtud měli pod kontrolou; čelní stráže mají k dispozici tři až čtyři nabité pušky. (…) Před Sackenovým palácem, v němž přebýval maršál[Saint-Cyr], bez přestání hlídkovali dva jízdní myslivci s nataženými pistolemi a dávali kolemjdoucím nahlédnout do hlavní svých zbraní. Posádka se den ode dne ztenčuje, každý následující den přichází méně lidí a je vytaženo méně děl; byli přineseniranění; z dálky sem doléhá střelba.“ 
*** 
   „4. březen –to, co jsme tak dlouho s obavami, nadějí a pochybnostmi očekávali, se náhle naplňuje a velká událost, k níž člověk upínal tolik myšlenek, je konečně tady. (…) Francouzi ve vší tichosti a klidu opustili město. Včera večer nechali město opět celé osvětlit; dnes ráno kolem páté hodiny jsme vystrojili snídani generálu Senegalovi a již v sedm hodin nám někdo přišel ohlásit první kozácké hurá. Panoval takový dokonalý klid, že se té obrovskézměně dalo jen stěží uvěřit. Kníže Repnin zabral palác, který právě opustili maršálové Augereau a Saint-Cyr. (…)[Generál] Černyševse hnal skrze celé město za Francouzi, již večer byl ale se všemi svými důstojníky v činohře, kde se mu dostalo nekonečného provolávání slávy, stejně jako při svém ranním vjezdu[do Berlína]. Šest let potupy a útisku bylo zapomenuto...”(mk) 

Sir Robert Thomas Wilson – britský generál, t.č. vojenský pozorovatel u ruské armády: 
  „2. března – minulé noci jsem se setkal s generálem Scharnhorstem, jehož pruský král učinil ministrem války a přijel z Vratislavi. Sdělil mi, že v Hlohově [Glogau, dnes Głogów] se nachází okolo čtyř tisíc mužů, tři sta ve Štětíně [Stettin, dnes Szczecin] a přes pět tisíc v Kostříňě [Küstrin, dnes Kostrzyn]; že Regnierův [Jean-Louis-Ebénézer Reynier] a Grennierův sbor jsou poblíž Hlohova a Beauharnais pochoduje do jeho sousedství; že šest tisíc mužů se nachází v Berlíně a šest tisíc kohort spořádaně postupuje ke stejnému místu od Labe; že Sasové tvoří přední stráž a vojska pochodují různými směry od Rýnu; že Prusové mají nedostatek palných zbraní, mečů, munice atd.; přesto že však stále věří v úspěch polního tažení.Až uvidím dorazit ruské posily a budu si jist politikou Rakouska, budu moci rovněž vítězoslavně vyhodit svou čapku do vzduchu; avšak s naším nezajištěným levým bokem, se stále ještě nemohu podílet na ovacích, aniž bych neměl jisté obavy. Štěstěna, jakkoliv je to mocná bohyně, ještě neukázala všechny podoby své vrtkavosti.“ (mk)

15. březen 1813 – setkání Friedricha Wilhelma III. s ruským carem Alexandrem

před Spalicemi [Spehlitz] u Oleśnice[Oels]. (Kresba: Prof. Woldemar Friedrich)
Pavel Puščin: 
  „2.[14.] března,neděle–zúčastnil jsem se mše ve vojenské kapli, (…) Jeho Veličenstvo tam bylo také. K večeru se rozhodlo odcestovat do Vratislavi, kde se již nacházel pruský král.

[Vedoucí Kutuzovovy vojenské kanceláře, Jegor Borisovič] Fuchs, s nímž jsem toho dne večeřel, mi bez obalu sdělil, že Imperátora nic neopravňuje k tomu, aby navštěvoval krále a sám považoval za vhodnější, kdyby [car] setrval v Kaliszi [Kalisch] a čekal. Jeho názor jsem odmítl s odůvodněním, že třebaže tím bude panovníkova ješitnost značně otřesena, aliance s pruským králem přinese ve skutečnosti mnohé. Jeho Veličenstvo pruský král disponuje více než 150 000 muži ve zbrani a v našem aktuálním postavení jej nemůžeme odmítat. Naše vlastní řady velmi prořídly, pochody a nemoci nám způsobily větší ztráty než samotné boje. (…) 
*** 
   „9. [21.] března, neděle-(…)hrabě Arakčejev mi sdělil, že pruský král přivítal[15. března]našeho cara dvě versty [asi 2,1 km]od Vratislavi. Všechny pruské jednotky byly slavnostně nastoupeny; ohromné davy mu běžely v ústrety a nepřetržitě provolávaly: 
   ‚Ať žije Alexander! Ať žije náš zachránce! Hurá!‘ 
   Třebaže byl car ve Vratislavi jen krátce, dokázal si udělat chvilku na divadelní představení a taneční bál, stejně jako na vojenskou přehlídku, které se zúčastnil hned příštího rána.“ (mk)

17. březen 1813 – zřízení pruské zeměbrany ve Vratislavi.(Kresba: Carl Sellmer)
Fridrich Wilhelm III. – provolání pruského krále ze dne 17. března 1813: 
  „Mému lidu.
  Jakožto Němcům, netřeba mému věrnému lidu skládat účty o příčinách války, jež právě začíná.
 Nezaslepené Evropě bijí přímo do očí.
  Podlehli jsme přesile Francie. [Tylžský] Mír, který mi vyrval polovinu mých poddaných, nám nebyl požehnáním, neboť nám způsobil hlubší rány než sama válka. Hranice země byly vypovězeny, klíčové pevnosti zůstaly v rukou nepřítele, zemědělství, stejně jako obyčejně vysoce oceňovaná řemeslná dovednost našich měst, byla ochromena. Svobodné obchodování bylo potlačeno, a proto se zdroje, z nichž pramenil náš zisk a blahobyt, ztenčily. Země se stala obětí ochuzování.
   Doufal jsem, že nejpřísnějším dodržováním přijatých závazků zajistím nejen svému lidu úlevu, ale zároveň francouzského císaře přesvědčím o tom, že bude k jeho vlastnímu prospěchu, když Prusům ponechá jejich svobodu. Avšak mé nejčistší úmysly zhatila svévole a neloajálnost a nyní se jasně ukazuje, jak císařovýmismlouvami, ještě více než jeho válkami, pomalu spějeme k záhubě. Nastal čas, skončit se všemi mylnými představami o naší situaci.
   Braniboři, Prusové, Slezané, Pomořané, Litevci! Vy víte, co jste bezmála sedm let zakoušeli, vy víte, jaký smutný osud vás potkal, když jsme náš započatý boj nedotáhli do čestného konce. Vzpomeňte si na dávné časy, veliké kurfiřty, velikého Friedricha! Buďte pamětlivi bohatství, která naši předkové vybojovali svou krví: svobodu svědomí, čest, nezávislost, obchod, zručnost, vědomosti. Vzpomeňte velkého příkladu našeho mocného spojence, Rusů, vzpomeňte Španělů, Portugalců. Dokonce i malé národy vytáhly za stejnou věc do boje proti silnějšímu nepříteli a zvítězili. Připomeňte si hrdinné Švýcary a Nizozemce.
   Velké oběti budou žádány od všech vrstev; neboť náše úsilí je velkéa nikoliv zanedbatelné k počtu aprostředkům našeho nepřítele. Přineste je raději pro svou vlast, svého legitimního krále, než pro cizího vladaře, který, jak se lze poučit z již tolika příkladů, obětuje vaše syny a vaše poslední síly cílům, jež jsou vám tak cizí. Důvěra v Boha, odhodlání, odvahu a v mohutnou podporu našeho spojence, přinese našemu spravedlivému úsilí odměnu v podobě vítězství.
   Ať už bude odjednotlivce žádána oběť jakákoliv, nemůže to vyvážit svátost, jíž se obětujeme, za níž bojujeme a musíme zvítězit, pokud nechceme přestat býti Prusy a Němci.
   Na tomto posledním rozhodujícím boji závisí naše existence, naše nezávislost, náš blahobyt; jediným našim východiskem je buď čestný mír, nebo slavný zánik.I tomu budete čelit s klidem a ctí, neboť žít bezectně není Prusovi a Němci dovoleno.Jediné, co nám zbývá, je věřit: Bůh a naše pevná vůle dovedou naši spravedlivou věc k vítězství, a s ním k slavnému míru a navrácení šťastných chvil.
   Vratislav, 17. březen 1813.                                                    Friedrich Wilhelm.“ (mk)


Jaro 1813 – odchod Landwehru [zeměbrany] do války za svobodu.

(Kresba: Prof. Carl Röchling)
Výňatek ze zákona o zeměbraně ze dne 17. března 1813: 
   § 5. Zeměbrana se skládá z dobrovolníků, ale především ze službyschopných mužů od 17 do 40 let včetně, kteří, bez ohledu na [rodinný] stav a službu, budou k doplnění dobrovolníků na stanovený počet zeměbranců vybráni po jednotlivých ročnících losováním.
   § 12. Důstojníci, poddustojníci a vojíni, kteří složí obvyklou přísahu stálé armády, budou stát vůči těmto ve stejném postavení, se stejnými výsadami a tím také stejnými povinnostmi.
   § 13. Zeměbranci se šatí buď sami, nebo na náklady stavů [provincií] či komunity, podle toho, jak si to žádají okolnosti.
    
Příloha č. 3
   1. Ošacení [řadového] zeměbrance se může skládat z Litewky[ kabát stejnokroje] z modrého nebo černého sukna a s límečky v barvách [příslušné] provincie, dlouhých, širokých, plátěných kalhot, holíneknebo bots krátkými kotníkovými návleky, čepice [Mütze] ze [stejné] tkaniny jako Litewka a vespod obšitá tkaninou[barvy] límečků.
   3.Důstojníci [nadále] nosí provizorní uniformy svých stavů [provincií], avšak bez jakéhokoli vyšívání a čepici, podobnou té u [řadových] zeměbranců.
   6. Každý zeměbranec má povinnost se sám šatit. Toto jej bude tížit tím méně, když dobrému rolnickému svrchníku bude moci být propůjčen tvar Litewky. Tam, kde si jednotlivec nebude moci oděv sám opatřit, postará se o to [příslušný] okres.

  Příloha č. 4
   1. Zeměbrana, která se spolu s pěchotou staví vždy do trojřadu, bude v prvním řadu vyzbrojena kopími a puškami v obou zadních řadech.
   2. Pušky a k nim příslušnou munici dodá vláda. Kopí, jehož osm stop dlouhé ratiště musí být opatřeno šest palců dlouhým kovaným hrotem, nechá zhotovit okres.(mk) 

Friedrich August Ludwig von der Marwitz - pruský šlechtic a důstojník, t.č. pověřený organizací a výcvikem jednotek zeměbrany (Landwehru): 
   „Po tři týdny přicházely do Vratislavi ze všech provincií deputace. (…)Dobrovolně se ucházely o služby vlasti a přinášely nabídky na zřízení zeměbraneckých jednotek, vytvoření lidových pluků atd. Nikdo nebyl vyslyšen, nikomu se nedostalo poděkování, ba ani sebemenšího přátelského jednání, a pak byl vydán výnos, který jim nařizoval právě to, co přišly z vlastní vůle nabídnout.To bylo podlé. Všichni se nespokojeně rozešli do svých domovů; nejvíce ze všech byli rozhořčeni Slezané, kteří se takřka všichni uzardili. Většina dala slib, že se nepodrobí a nechá vše bez povšimnutí, což způsobilo, že ani o tři měsíce později nebylo pro slezský Landwehr takřka nic uděláno. Vše se změnilo teprve až v červenci a v srpnu, na naléhání generála Gneisenaua.“ (mk)
Následující část: Předehra velkých bitev