Prohledat tento blog

Načítání

neděle 22. května 2016

WATERLOO BERNARDA CORNWELLA ČESKY


Jiří Beneš, překladatel Sharpů, mi laskavě poskytl ukázku z výše obrázkem uvedené knihy B. Cornwella; podtrhuji, že jde o literaturu faktu, nikoliv o román. BB-art navíc převzal z anglického vydání všechny barevné přílohy. Jistě po přečtení uznáte, že jde o hodně zajímavou knihu... Prolink na nakladatele je v nadpisu.


Došlo k tomu tak náhle. Boj zuřil celé odpoledne a celý podvečer, Francouzi tvrdě a hrdinsky útočili na Wellingtonovu linii a pak zčistajasna, téměř v několika okamžicích už žádná francouzská armáda neexistovala a zbyl z ní jen panicky prchající dav.
Wellington se vrátil do středu své linie. Podporučík Leeke z dvaapadesátého ho viděl chvíli předtím, než jeho batalion vystoupil z linie, aby zničil císařovy sny. Leeke píše, že „... vévoda měl na sobě modrý svrchník, obyčejné bílé kalhoty z hrubé tkaniny, vysoké vojenské boty a na opasku zavěšenou pochvu s šavlí. Ale neměl šerpu.“ Právě podle obyčejného kabátu a černého dvourohého klobouku ho jeho vojáci poznávali a teď, když Francouzi začali prchat, to chvíli sledoval ze středu hřebene. Viděl nepřítele zachváceného panikou, který se zhroutil a vyklízel bojiště. Díval se na tu scénu a po kdosi zaslechl, jak si mumlá: „Ať to stojí, co stojí.“ Pak smekl klobouk a říká se, že v tu chvíli pronikl mezi mraky šikmý paprsek podvečerního slunce a ozářil ho. Wellington kloboukem třikrát mávl směrem k nepříteli a dal tak povel celé linii, aby se vydala vpřed.
Celá spojenecká linie tedy postupovala do údolí, třebaže to už nebyla souvislá linie, neboť utrpěla velké ztráty. Takhle na to vzpomíná pruský styčný důstojník baron von Müffling:

„Když se linie pěchoty vydala vpřed, byly to spíš jednotlivé houfy o několika stovkách mužů s velkými rozestupy. Ale postupovaly v celé šíři. A v místech, kde se předtím odehrávaly boje, se kam oko dohlédlo táhl červený pruh uniforem nesčetných zabitých a raněných, kteří tam leželi.“

Červený pruh uniforem mrtvých, umírajících a trpících mužů. Musel to být hrozný pohled. A před nimi, v údolí, leželi další mrtví a ranění a k tomu tisíce mrtvých a raněných koní. Opět to popisuje podporučík Leeke:

„Někteří koně jen leželi, jiní stáli, ale obojí žrali polehlé obilí, třebaže měli utržené nohy nebo jiná hrozná zranění... a nad tím vším se vznášel zvláštní pach, v němž se mísila vůně zdupaného obilí se štiplavým pachem spáleného střelného prachu.“

A přes tohle všechno, přes zdupané obilí, dodělávající koně a další pozůstatky boje teď šly jednotky spojenecké pěchoty. „Nikdy jsem nic podobného neviděl,“ vzpomínal velitel královského jízdního dělostřelectva sir August Frazer. „Třebaže slunce teprve zapadalo, byla obloha doslova temná kouřem.“ A v tomto sinavém, nepřirozeném světle spojenecká armáda postupovala do údolí. „Žádným jazykem nelze vyjádřit, jako se v tu dobu vojáci britské armády cítili,“ vzpomínal seržant Robertson z dvaadevadesátého pěšího regimentu Gordon Highlanders:

„Byli jsme radostí bez sebe... Neztráceli jsme čas nabíjením, v tu chvíli jsme používali jen bajonety... všude jen zkáza a zmatek. Francouzi konečně prchali – odhazovali torny, muškety a vůbec všechno těžké nebo co jim překáželo při útěku.“

K pronásledování se samozřejmě připojili i britští kavaleristé, kteří křížili prchajícím Francouzům cestu. Vzpomíná na to kapitán Henry Duperier z 18. regimentu husarů: „Sotva jsme se rozjeli, narazili jsme na kavalerii, která se nám pokusila klást odpor, i když chabý. A pak při útěku padali přes vlastní pěchotu.“ Duperierovi husaři, z nichž mnozí byli Irové, zmasakrovali obsluhy některých baterií a pak se vrhli na dezorganizovaný batalion pěchoty. Francouzští pěšáci se snažili vzdát. „Odevšad se ozývalo ‚Vive le Roi!‘, píše Duperier, „Ale to si vzpomněli pozdě. Navíc naši muži francouzsky nerozuměli, a tak je bez milosti sráželi.“
Kapitán Pierre Robinaux ze II. Reilleova sboru strávil většinu dne v marných útocích na Hougoumont a teď byl svědkem toho, jak panika zachvacovala i vojáky, kteří stále ještě zámeček obléhali. A také oni se dali na rychlý ústup.

„Dostali jsme se do palby zezadu,“ píše Robinaux, „a když vojáci, už notně vystrašení, zahlédli naše polské kopiníky, považovali je za britskou kavalerií a začali křičet, že se vzdávají. Tyhle výkřiky se ozývaly odevšad a brzy jsme upadli do naprostého chaosu. Každý se staral jen o to, aby si zachránil život. Muže zachvácené strachem není možné zvládnout. Kavalerie následovala příkladu pěchoty; viděl jsem, jak dragouni ujíždějí cvalem pryč a srážejí přitom nešťastné pěšáky. Mě takhle srazili jednou.“

Robinaux si možná myslel, že „muže notně zachvácené strachem není možné zvládnout“, ale jemu se některé zvládnout podařilo. Pohrozil dragounům mušketou a podařilo se mu je zastavit. Pak shromáždil asi šedesát nebo sedmdesát vojáků a vedl je na jih, byl však natolik rozumný, že se vyhnul bruselské silnici, kterou už ovládli pronásledovatelé. Nakonec se mu podařilo uniknout, ale v údolí, pod šikmými paprsky zapadajícího slunce, zabíjení ještě neskončilo. Stále ještě ne. Francouzská armáda umírala, i když to nebyla smrt okamžitá. Nějakou dobu trvalo, než se zpráva o porážce dostala k jednotkám, které bránily Plancenoit, a tak se tam bojovalo až do doby kolem deváté večer. Také část dělostřelců velké baterie pokračovala v palbě, zatímco se armáda kolem nich rozpadala. A byl to právě jeden z těch posledních výstřelů, při němž koule minula Wellingtona ani ne o půl metru, ale jeho zástupci utrhla nohu. „Proboha, pane, přišel jsem o nohu!“ vyhrkl údajně hrabě Uxbridge. „Proboha, pane, vypadá to tak,“ odpověděl prý vévoda. Zřejmě však jde jen o anekdotu.
A pak tu ještě byly ty tři bataliony staré gardy, které zůstávaly naprosto disciplinovaně ve čtverhranech v údolí. Ustupovaly pomalu, tlačeny spojeneckou pěchotou. Na jedno z jejich karé zaútočila eskadrona 10. regimentu husarů prince Waleského, ale grognards je odrazili, přitom zemřel urozený major Frederick Howard, syn hraběte Carlislea. Byla to jedna z posledních obětí z řad britských důstojníků toho dne. Padl v bezvědomí z koně před karé staré gardy a ze sevřené formace prý vyběhl jeden z Francouzů a pažbou muškety mu rozbil hlavu. Část francouzských pěšáků zachvácených panikou se snažila uchýlit do čtverhranů staré gardy, ale grognards byli příliš zkušení, aby to dovolili. Dobře věděli, že stačí, aby formace jen na okamžik porušila svou semknutost, a nepřítel toho může využít a čtverhran rozvrátit. A tak bručouni stříleli bez rozdílu na nepřátele i na vlastní vojáky.
V jednom z karé byl velitel 1. pěšího mysliveckého generál Pierre Cambronne. Jejich situace byla beznadějná. Britská a hannoverská pěchota je dostihla a důstojníci Francouze vyzvali, aby se vzdali. A v tu chvíli se zrodila jedna z nejznámějších legend bitvy u Waterloo. Cambronne prý odpověděl: „La Garde meurt, mais ne se rend pas!“ Garda umírá, nevzdává se! Byla to krásná slova, ale je téměř jisté, že je do Cambronneho úst vložili francouzští publicisté až pár let po bitvě. Jiná verze této situace říká, že Cambronne odpověděl jediným slovem „Merde!“ Hovno! V každém případě se obě odpovědi staly slavnými jako příklad vzdoru tváří v tvář nevyhnutelné porážce. Sám Cambronne později tvrdil, že řekl „císařská garda se nevzdává,“ ale on sám se přesto vzdal. Utržil zranění, zřejmě kulí z muškety, která ho škrábla na hlavě, a v chvilkovém bezvědomí spadl ze sedla. Do zajetí ho vzal plukovník Hugh Halkett, britský důstojník v hannoverských službách. Karé, kterým Cambronne velel, se pod palbou z mušket a kartáčů postupně zmenšovala, až se ze čtverhranů staly trojúhelné formace, jež se pak někde v blízkosti La Belle Alliance nakonec rozpadly a garda se připojila k panickému útěku ostatních.
Poslední dělový výstřel v bitvě u Waterloo údajně odpálil pobočník generála Adama poručík Robert Preston Campbell. Jednasedmdesátý regiment lehké pěchoty, nebo to, co z něj zbylo, postupoval s dvaapadesátým sira Johna Colborna a někde v blízkosti posledních odolávajících karé staré gardy našla granátnická rota jednasedmdesátého opuštěné francouzské dělo a vedle něho odpalovací tyč s kouřícím doutnákem. Ze zátravky děla vyčnívala zápalka, což znamenalo, že dělo je nabité. Poručík Torriano a několik jeho vojáků dělo otočili tak, že mířilo na karé staré gardy, a poručík Campbell ho pak odpálil.
Slunce zapadlo a nastávala noc. Nad údolím stále visel hustý kouř, ale už ho neosvětlovaly sinavé záblesky dělostřelecké palby. Maršál Blücher projížděl troskami Plancenoitu směrem k bruselské silnici, aby se někde jižně od La Belle Alliance setkal s Wellingtonem. Bylo kolem půl desáté večer, když si oba velitelé armád potřásli ruce. Prý se dokonce k sobě ze sedel naklonili a objali se. „Mein lieber Kamerad,“ řekl Blücher, „quelle affaire!“ dodal francouzsky. Drahý příteli, to ale byla bitka!
„Doufám, že poslední, kterou jsem kdy absolvoval,“ řekl vévoda lady Frances Shelleyové o měsíc později. Wellington byl vždy vstřícnější k ženám než k mužům, zvlášť k ženám mladým, krásným a chytrým. A mladá, krásná a chytrá lady Shelleyová se stala jeho celoživotní přítelkyní.

„Je to zlé, neustále bojovat,“ povzdechl si vévoda před ní. „Když jsem vprostřed boje, zcela mě zaměstnává to, co se děje, a nejsem schopen cokoli cítit. Ale potom je to hrůza. Není možné myslet na slávu. Cítím se bídně dokonce i ve chvíli vítězství a vždycky říkám, že to nejsmutnější hned po bitvě prohrané je bitva vyhraná. Nejen že člověk ztratil přátele, s nimiž dosud žil, ale ještě byl nucen nechat za sebou raněné. Jistě, pak se snaží pro ně udělat všechno, co může, ale jak málo to je. V takových chvílích je veškerý cit otupen. Já se teď jen snažím obnovit své normální rozpoložení, ale vroucně si přeji, abych už za žádných okolností nemusel znovu bojovat.“

A to se mu splnilo.


Bitva skončila, ale polemiky kolem ní neutichaly.
Kdo bitvu u Waterloo vyhrál? Zdá se to jako absurdní otázka, avšak během dlouhých let, které od bitvy uplynuly, vyvolávala spoustu sporů a nevraživosti a vyvolává je dodnes. Jednu teorii ale je možné zavrhnout. Victor Hugo ve svém slavném románu Bídníci psal o bitvě u Waterloo s velkou vášní, ale založil přitom různé mýty, které ve Francii žijí svým životem dodnes. Hugo tvrdil, že „kyrysníci rozvrátili a zničili sedm spojeneckých čtverhranů ze třinácti, zatloukli šedesát děl a ukořistili šest zástav anglických regimentů, které pak kyrysníci a gardoví myslivci složili k císařovým nohám.“ Nic z toho není pravda. Francouzi nerozvrátili a nezničili ani jeden čtverhran, nezatloukli ani jedno dělo a neukořistili ani jednu britskou zástavu. Dále Victor Hugo tvrdil, že obránci Hougoumontu házeli živé zajatce do studny na dvoře:

„Studna byla hluboká, proměnili ji v hrob. Vhodili do ní tři sta mrtvých. Snad příliš pospíchali. Byli všichni mrtví? Pověst říká, že ne. V noci po bitvě se prý ze studny ozývaly slabě volající hlasy.“

Studnu prozkoumali archeologové a neobjevili jedinou stopu lidských pozůstatků. Pověst o živých, kteří pomalu umírali v její hloubce, rozšířil sám Victor Hugo. „Mohl snad Napoleon bitvu vyhrát?“ ptá se Hugo. „Tvrdíme, že ne. Co mu tedy stálo v cestě? Wellington? Nebo snad Blücher? Nikoli. Byl to Bůh.“ Hugo tím zamlžuje identitu vítěze, což ostatně bylo jeho cílem. Waterloo podle něho nebyla bitva, ale „změna tváře světa“. Tyto legendy a spisovatelovo lyrické básnictví přenesly bitvu na mýtickou pláň, na níž nebyli Francouzi poraženi zaslouženě a čestně, ale stali se oběťmi jakéhosi vesmírného osudu.
Kníže Oranžský připsal hlavní zásluhu o vítězství sobě. Takhle o tom psal svým rodičům: „Dnes jsme proti Napoleonovi svedli skvělý boj... a byl to můj sbor, který především bitvu rozhodl a jemuž vděčíme za vítězství.“ Spravedlivější by bylo konstatovat, že spojenci vděčí za vítězství mnohem víc francouzskému voltižérovi, jemuž se podařilo vpálit Hubenému Billymu do ramene kuli a vyřadit ho tak z velení. 
S mnohem věrohodnějším tvrzením přišel reverend William Leeke, když v roce 1866 publikoval knihu The History of Lord Seaton’s Regiment (The 52nd Light Infantry) at the Battle of Waterloo (Příběh 52. regimentu lehké pěchoty lorda Seatona v bitvě u Waterloo). „Začíná být čím dál víc jasné, že na lordu Seatonovi a jeho dvaapadesátém regimentu lehké pěchoty byla učiněna velká nespravedlnost,“ píše v předmluvě na začátku knihy. Baron Seaton, povýšený do šlechtického stavu roku 1839 po úspěšném působení ve funkci viceguvernéra britské kolonie Horní Kanada, byl sir John Colborne. Leeke si stěžuje, že Colborneovi a jeho dvaapadesátému nebyla přiznána zásluha za porážku císařské gardy. V reklamě ke knize, vytištěné tučným písmem na titulní straně, čteme:

„Autor žádá, aby byla přiznána pocta lordu Seatonovi a jeho 52. regimentu za to, že zcela sami a bez přispění 1st British Guards nebo jakýchkoli jiných jednotek porazili tu část francouzské císařské gardy v počtu kolem deseti tisíc mužů, která postupovala v posledním útoku proti britskému postavení.“

Leeke dále tvrdí, že dvaapadesátý:

„... se vysunul o tři až čtyři sta metrů před britskou linii, pak samostatně zaútočil a obrátil na útěk obrovskou kolonu francouzské císařské gardy čítající kolem deseti tisíc mužů, což, jak jsme viděli na vlastní oči, mělo za následek úprk celé francouzské armády...“

Leeke byl zanícený křesťan vychovaný sektou Sabbath Observance a záležitosti s dvaapadesátým se věnoval vášnivě po mnoho let, podobně jako skandálu kolem toho, že protestantští důstojníci a vojáci britské armády byli „nuceni“ účastnit se „modlářských ceremonií římskokatolické a řeckokatolické církve“. Ve skutečnosti to byl nepodstatný, dočasný a zcela neškodný následek účasti Britů v Krymské válce. V každém případě se reverend Leeke dokázal ve svém psím obojku velmi rozpálit a jeho kniha o regimentu lorda Seatona způsobila značný rozruch.
Je nepochybné, že sir John Colborne bojoval se svým dvaapadesátým u Waterloo statečně a účinně. Z vlastní iniciativy vyšel se svým regimentem z linie, zaútočil na 4. myslivecký císařské gardy a spustil na něj devastující palbu. Otázkou je, zda tenhle poslední útok císařské gardy vůbec došel na vrchol hřebene. Kapitán Patrick Campbell z dvaapadesátého, který měl za sebou nejtěžší boje války na Pyrenejském poloostrově, napsal, že francouzská garda „ve zmatku ustupovala“, když na ni dvaapadesátý podnikl boční útok. Z toho vyplývá, že British Guards porážku nepřítele zahájili a útok dvaapadesátého ji dokončil. Jenže aby to nebylo tak jednoduché, kapitán John Cross, další zkušený důstojník dvaapadesátého, uvádí, že to byla palba Colborneova batalionu, co francouzskou kolonu zastavilo. „V okamžiku, kdy Francouzi pocítili palbu skirmishers [dvaapadesátého], se zastavili, zdáli se být v jistém zmatku a pak na dvaapadesátý zahájili těžkou palbu.“ Cross tvrdí, že British Guards „stáli a nestříleli“, z čehož by opět vyplývalo, že poslední francouzský batalion nedošel na jeho dostřel. Jestliže tedy mají Cross a Leeke pravdu, pak dvaapadesátý skutečně porazil císařskou gardu, ale Leeke se zcela jistě mýlí, když říká, že dvaapadesátý obrátil gardu na útěk „zcela sám“, protože už předtím British Guards, podobně jako dál podél hřebene Holanďané a Britové, odrazili větší útok.
Je však možné, že Leeke o těch předchozích útocích vůbec nevěděl. Všude se válel kouř a panoval hluk a zmatek a je tedy velmi nepravděpodobné, že by si sedmnáctiletý mladík, který ve své první bitvě nesl uprostřed linie dvaapadesátého jednu ze zástav regimentu, uvědomoval, co se děje nahoře za levým křídlem batalionu nebo co se stalo dál na východ od něj. Batalion stál ve dvou liniích po půlrotách vzdálených od sebe deset a Leeke se téměř jistě nacházel v té zadní, kde byly zástavy vystaveny menšímu nebezpečí. V tom případě měl rozhled omezený ještě víc. Stejně tak dvaapadesátý nemohl porazil dvě kolony, jak Leeke tvrdí. Útočil na poslední batalion gardy v době, kdy se už zbývající čtyři bataliony obrátily a prchaly ze svahu dolů. A deset tisíc Francouzů? Není pochyb, že v hrůzách boje, v němž tolik Colborneových mužů umíralo, se to tak mohlo zdát, ale francouzská garda deset tisíc mužů zdaleka neměla.
Sám sir John Colborne ve svých vzpomínkách uznává součinnost s British Guards a s generálním útokem 3. britské brigády sira Frederika Adama a divize sira Henryho Clintona na jeho křídle. Nic z toho by však nemělo snižovat zásluhu iniciativy a úspěchu regimentu sira Johna Colbornea. To, co udělal, bylo skvělé a svrchovaně statečné a Leeke a někteří další důstojníci dvaapadesátého cítili jako křivdu, že vévoda ve své zprávě jejich regiment nevyzdvihl. Mají pravdu. Vévoda napsal, že British Guards „šli příkladem, kterého následovali všichni ostatní“, a to Leekea popudilo, neboť byl přesvědčen, že jeho batalion si zaslouží stejné ocenění. A přeživší z ostatních regimentů to mohli pociťovat také. Dvaadevadesátý Highland zastavil bodáky mnohem početnější d’Erlonovu kolonu a obrátil ji na ústup. Sedmadvacátý Inniskilling zase držel nejzranitelnější úsek v celé Wellingtonově linii a téměř do posledního muže tam vykrvácel. Ti všichni přispěli podstatnou měrou k vítězství. Když se později vévody ptali, čeho lituje nejvíc, odpověděl, že měl být v oceňování štědřejší. A v tom spočívá podstata Leekeovy stížnosti. Cítil křivdu v tom, že vavříny vítězství byly přisouzeny British Guards, a napsal rozhořčenou knihu, v níž to uváděl na pravou míru – alespoň podle svého mínění. Přesto je třeba konstatovat, že dvaapadesátý nezpůsobil zhroucení Francouzů sám, stejně jako ho nezpůsobili samotní British Guards.
Nejostřejší spor kolem bitvy u Waterloo však probíhá mezi stoupenci Gneisenaua a Wellingtona. Gneisenaův nesmiřitelný a nevybíravý postoj k vévodovi se táhne až do současnosti a lze ho charakterizovat tak, že vévoda nepřiznal Prusům jejich zásluhu a vítězství si přivlastnil. Existují však také mnohem konkrétnější obvinění. Tvrdí se, že vévoda své spojence před bitvou u Ligny a u Quatre Bras záměrně klamal, nesplnil svůj slib posílit Blüchera a po skončení tažení po celý život využíval svého věhlasu a proslulosti k tomu, aby potlačoval všechny názory, které prohlašují, že osud bitvy u Waterloo zachránili Prusové.
To první obvinění je nejvážnější. Tvrdí, že Wellington měl zprávy o soustředění Francouzů dávno před 15. červnem, tedy v předvečer bitev u Ligny a u Quatre Bras, ale z vlastních nekalých důvodů předstíral až do večera, že nic neví. Uvěřit tomu znamená uvěřit také, že pruský důstojník, který zprávu o Napoleonově invazi Wellingtonovi přivezl, neřekl v Bruselu o bezprostředně hrozícím útoku Francouzů nikomu jinému. Navíc je třeba se zeptat, jaký prospěch by vévoda mohl mít z toho, že by tuhle informaci před spojenci zatajil. Obvyklá odpověď zní, že by tím nechal Blüchera vystaveného nepříteli a tím by získal čas na ústup. To však postrádá smysl. Pokud by měl Wellington z konfrontace s Francouzi takový strach, proč by ústup nezahájil okamžitě potom, co se o jejich vpádu do Belgie dozvěděl? Ostatně co by vévoda Blücherovou porážkou získal? Když se ta otázka vysloví, okamžitě z ní vyvstane její stupidnost. Vždyť celé tažení bylo míněno jako spojenecké s vědomím, že ani Wellington, ani Blücher nejsou schopni porazit Napoleona sami, a proto své síly musí spojit. Tím, že by Wellington vystavil Blüchera porážce, by zároveň zajistil porážku vlastní armády. Nakonec byl Blücher opravdu poražen, ale tažení s odřenou kůží přežil, protože to nebyla všeho, co víme o Wellingtonově osobnosti.
porážka drtivá a Prusové si zachovali schopnost bojovat dál. Vítězství u Waterloo bylo vybojováno díky Blücherovu statečnému rozhodnutí ustoupit místo k Lutychu k Wavre. A k tomu mohl dospět jen na základě přesvědčení, že Wellington je připravený bojovat, a také na základě zpráv, že se vévoda zoufale brání na hřebeni výšin u Mont-Saint-Jean. Muselo mu být jasné, že k této obraně se velitel britsko-holandského vojska odhodlal pouze s vědomím, že mu jdou Prusové na pomoc. Stručně řešeno tažení bylo úspěšné proto, že si Wellington a Blücher vzájemně věřili, a spekulovat o tom, že by Wellington tuhle důvěru dal všanc a svého spojence záměrně klamal, je nejen mimo jakoukoliv pravděpodobnost, ale také zpochybnění
Opravdu tedy vévoda slíbil, že přijde Blücherovi k Ligny na pomoc? Odpověď je jednoduchá: ano, slíbil. Ale jen za předpokladu, že nebude sám čelit útoku. A on útoku čelit musel, takže neměl možnost jít Prusům na pomoct. Slib, jakkoli s výhradou, učinil Wellington při setkání s Blücherem u větrného mlýna v Brye. Pruské prameny, které se tomto setkání věnují, se o vévodově výhradě nijak nezmiňují, ale von Müffling ji zaznamenal. Generál von Dornberg, původem Prus, ale ve službách britské armády, si vzpomněl na něco podobného. Podle něho Wellington řekl: „Uvidím, čemu budu muset čelit já a kolik mé armády přijde. Podle toho budu jednat.“ Přesto tři pruské zdroje tvrdí, že vévoda nejen slíbil přijít Blücherovi na pomoc, ale dokonce mu udal přesný čas, kdy by podle jeho předpokladu přijít mohl – jeden zdroj udává, že to mělo být ve dvě hodiny odpoledne, druhý ve tři a třetí, jímž byl von Clausewitz, ve čtyři. Pikantní je, že Clausewitz u té schůzky vůbec nebyl. Všechna tato tvrzení jsou přinejmenším pochybná, což je dáno už tím, že se od sebe liší. V té době se už Wellington na vlastní oči přesvědčil o přítomnosti Francouzů u Quatre Bras a stěží mohl něco slibovat, když věděl, že to s největší pravděpodobností nebude schopen splnit. Očekával boj u Quatre Bras a musel své pruské spojence varovat, že se k němu schyluje. Gneisenau neustále Wellingtona obviňoval z toho, k čemu došlo u Ligny, a vyjadřoval se o tom jako o porážce, „kterou jsme utrpěli kvůli němu“. Jenže to vypovídá spíš o Gneisenauově omezenosti než o Wellingtonově zradě. 
Jedna z otázek, jež vyvstávají v souvislosti se setkáním Wellingtona s Blücherem, je zda spolu oba velitelé hovořili přímo nebo prostřednictvím tlumočníků. Blücher neuměl anglicky a francouzsky hovořil jen velmi chabě. Při setkání po Waterloo řekl Wellingtonovi „Quelle affaire!“ a vévoda později zažertoval, že to byla zřejmě celá Blücherova francouzština. Náčelník jeho štábu Gneisenau však uměl dobře anglicky i francouzsky. Existuje tedy podezření, že u Brye vedl většinu hovoru Gneisenau. Víme jistě, že když Wellington doporučil Prusům, aby svou armádu u Ligny umístili na odvrácený svah, odpověděl mu Gneisenau, ne Blücher. A byla to odpověď hloupá: „Prusové své nepřátele rádi vidí.“ Gneisenau nebyl hlupák, ale jeho slova jsou ve své přezíravosti téměř drzá, což ukazuje, že ani v tuto chvíli se náčelník Blücherova štábu nedokázal přenést přes averzi k Britům a nedůvěru k Wellingtonovi. U větrného mlýna u Brye se mohla konat válečná porada, ale dochovaná svědectví o ní naznačují, že se tam nevedla příliš vstřícná komunikace, neboť byla poznamenaná podezíravostí a nepochopením. Zdá se však, že samotný Blücher vůči svému „příteli“ Wellingtonovi ani po Ligny žádnou nevraživost nechoval, což by jistě dal najevo, kdyby se cítil zrazen.
Ano, Gneisenaua je možné obvinit přinejmenším z nevstřícnosti. Když 18. června poslal Prusy na pomoc Wellingtonovi, udělal to tak, že jeho štábní práci nelze kvalifikovat jinak než jako nedbalou, nebo dokonce organizovanou se záměrem, aby vznikaly problémy. Jak jinak si zodpovědět některé otázky? Například proč nejdřív poslal k Waterloo IV. Bülowův sbor, který se od bojiště nacházel nejdál? Nebo proč organizoval přesuny tak, aby se dva sbory dostaly do konfliktu na křižovatce cest? Byl snad natolik přesvědčen o Wellingtonově porážce, že pruský postup schválně zpožďoval? Jistě, vše se s velkou pravděpodobností zařizovalo v zoufalém spěchu a existoval dobrý důvod poslat jako první Bülowovův sbor, protože ten byl ušetřen krveprolití u Ligny. A stejně tak nikdo nemohl předpokládat, že nějaký nedbalý pekař zapálí svůj dům. Ale pokud by měl být velký úspěch spojenců neblaze poznamenán obviňováním, pak je třeba poznamenat, že všechna ta osočení nemusejí vycházet jen z jedné strany.
A skutečně je pravda, že Wellington pruský příspěvek k vítězství znevažoval? Existují důkazy, že ano, ale až dlouho po skončení bitvy. Ve své zprávě bezprostředně po bitvě pomoc Prusů velmi oceňuje:

„Nebyl bych spravedlivý ke svému cítění ani k maršálu Blücherovi a pruské armádě, kdybych nepřipsal úspěšný výsledek toho těžkého dne upřímné a včasné pomoci, které se nám od nich dostalo. Útok generála Bülowa proti nepřátelskému křídlu byl veden s nejvyšší rozhodností, a i kdybych se nenacházel v situaci, v níž jsem musel já sám podniknout útok, jenž vedl k závěrečnému výsledku, přinutil by nepřítele stáhnout své síly, pokud by jeho útoky neuspěly, nebo by mu zabránil využít jich, kdyby nedejbože uspěly.“

To se zdá dostatečně jasné. Wellington říká, že pruská intervence byla vedena „s nejvyšší rozhodností“. Gneisenauovi stoupenci si stěžují, že Wellington stále přisuzuje vítězství vlastnímu útoku, ale jsou to stížnosti oprávněné? Bezprostřední příčinou kolapsu francouzské armády byla porážka císařské gardy, a tu porazily Wellingtonovy síly. Vévoda se však nepokoušel popřít, že útok gardy by byl mnohem těžší, kdyby Prusové neodčerpali Napoleonovy zálohy k obraně Plancenoitu. Zkrátka bylo to vítězství spojenců.
Přesto bylo zřejmé, že jak roky plynuly, snažil se vévoda získat na úspěchu spojenců lví podíl. Bitva u Waterloo a vítězství nad samotným Napoleonem představovaly vrchol jeho kariéry vojevůdce a s tím souviselo jeho neotřesitelné postavení největšího britského hrdiny. Wellington se nechtěl k Waterloo vyjadřovat a odmítal všechny žádosti publicistů, které nesnášel. Říkal, že je nemožné vyprávět příběh o bitvě. Dokonce odmítl spolupráci na tom, s čím přišel v roce 1830 důstojník britské armády a vojenský historik William Siborne. Sibornea napadlo vytvořit obrovský model bitvy v měřítku jedna stopa ku jedné míli. Model byl skutečně postaven a dnes je uložen v Národním vojenském muzeu v Chelsea. Je to obrovské a působivé dílo s téměř sedmdesáti tisíci malými vojáčky, které zachycuje tři armády v rozhodujícím okamžiku, za nějž Siborne samozřejmě považoval porážku císařské gardy. Siborne strávil u Waterloo měsíc, aby se seznámil s topografii bojiště a s pomocí armády napsal téměř všem žijícím důstojníkům žádost, aby mu poskytli své vzpomínky. Odpovědi, které od nich dostal, tvoří jedinečný archiv výpovědí očitých svědků této dějinné události.
Vévoda však k tomu odmítl přispět, dokonce se zdá, že se k Siborneově práci stavěl odmítavě. V březnu roku 1837 Siborneovi odpověděl lord Fitzroy Somerset, někdejší Wellingtonův vojenský tajemník (později povýšený do šlechtického stavu jako baron Raglan a známý jako velitel britského vojska v Krymské válce), tedy muž, který měl k Wellingtonovi blízko. Somerset napsal Siborneovi vcelku přátelsky, ale poznamenal:

„Stále si myslím, že postavení, které jste přisoudil pruským jednotkám, není přesné, pokud se týče okamžiku, který jste chtěl znázornit. Ti, kteří si dají práci, z toho mohou vyvodit závěr, že k vítězství v bitvě nevedla ani tak chrabrost britských vojáků a skvělá taktika velitele anglické armády jako spíš útok Prusů na francouzské křídlo.“

Siborne se nabídl, že provede změny, ale vláda už jeho dílo prodala a na jakékoliv úpravy bylo pozdě. A tak model, který můžeme vidět dnes, je ten, vůči němuž měl Fitzroy Somerset námitky. Nutno dodat, že je zřejmě přesný. A zřejmě je také pravda, že jak vévoda stárl, měl snahu příspěvek Prusů k vítězství zlehčovat. Byla to ješitnost a vévoda byl ješitný, i když je mu třeba přiznat, že měl být na co. Když se roku 1821 dozvěděl o Napoleonově smrti, poznamenal před Harriet Arbuthnotovou, patrně nejbližší z jeho mnoha přítelkyň: „Myslím, že dnes se už mohu prohlásit za nejúspěšnějšího žijícího vojevůdce!“ Nepochybně na to byl hrdý a hleděl podezíravě na všechno, co by mohlo zář jeho pověsti jakkoli zamlžit.
Vítězství v bitvě u Waterloo bylo dílem spojenců. Tak se připravovalo a tak k němu také došlo. Wellington by nikdy nezaujal postavení u Mont-Saint-Jean, kdyby si byť jen na okamžik připustil, že by ho Prusové mohli nechat na holičkách. Na druhou stranu Blücher by se asi těžko přiměl ke svému strastiplnému pochodu, pokud by si myslel, že se Wellington sebere a uteče. Je pravda, že Prusové přišli později, než Wellington doufal, ale zřejmě právě to paradoxně přispělo k úspěchu. Kdyby Blücherovy jednotky dorazily na bojiště o dvě nebo o tři hodiny dřív, mohl Napoleon svou armádu stáhnout a ustoupit. Ale v době, kdy Prusové vstoupili na scénu, byla francouzská armáda téměř celá zapojená do boje a stáhnout ji bylo téměř nemožné. Císař tak nebyl pouze poražen, ale rozdrcen a obrácen na bezhlavý útěk.
Lady Shelleyová se jednou Wellingtona zeptala, jestli je pravda, že ho Napoleon u Quatre Bras překvapil. Měla na mysli večer na plese vévodkyně z Richmondu, kde vévoda prohlásil, že ho císař převezl. Vévoda jí v dopise datovaném v březnu 1820 odpověděl: „Pokud jde o obvinění, že mě překvapil... Připusťme, že ano. Ale vyhrál jsem bitvu a co byste ještě ode mě chtěla víc, i kdybych se nenechal překvapit?“
A to je vévodova odpověď všem jeho kritikům: „Vyhrál jsem bitvu a co byste ode mě ještě chtěli víc, i kdybych se nenechal překvapit?“

Mnohem snazší otázka než ta „kdo v bitvě vyhrál“ je, „kdo v ní prohrál“. A odpověď je jen jedna: Napoleon. Wellington i Blücher byli pravými vůdci své armády. Vojáci je viděli a jejich přítomnost pro ně byla povzbuzením, zatímco Napoleon přenechal přímé velení maršálu Neyovi, který, jakkoli byl statečnější než většina jeho mužů, udělal sotva víc než to, že své vojáky bezhlavě hnal proti nejobratnějšímu obrannému generálovi té doby. Francouzi měli dost času a dost vojska na to, aby Wellingtonovu linii prorazili, ale nepodařilo se jim to zčásti proto, že ji vévoda bránil tak chytře, a zčásti, protože nepřítel nedokázal koordinovat součinnost všech svých zbraní. Napoleon zpozdil začátek bitvy v den, kdy se Wellington modlil o čas. Francouzi promrhali spoustu sil na útok na Hougoumont. Ney nechal svou kavalerii vyčerpat v marných útocích, které trvaly skoro celé odpoledne. A proč Napoleon svěřil vedení bitvy Neyovi, to je záhada. Ney byl jistě velmi statečný, ale císař musel vědět, jaký je vůdce, když o něm prohlásil, „že je příliš hloupý a nikdy se k žádného úspěchu nedopracuje“. Proč se tedy rozhodl spolehnout na něj? A když Francouzi dosáhli svého jediného velkého úspěchu v podobě dobytí La Haye Sainte, což jim umožnilo obsadit přední svah Wellingtonova hřebene, císař odmítl posílit střed a tím dopřál vévodovi čas, aby tam přisunul vlastní posily. A konečně když Napoleon poslal do útoku svou císařskou gardu, odhodlal se k tomu příliš pozdě a garda nebyla v plné síle, protože v tu dobu už Prusové útočili na pravé křídlo Francouzů a ohrožovali jejich týl.
Jako už tolikrát měl vévoda pravdu: je nemožné vyprávět příběh o bitvě, protože ho tvoří příliš mnoho příběhů spletených dohromady a nikdo z něj neumí oddělit jednotlivá vlákna. Pro většinu vojáků pak všechno splývalo v jednu velkou šmouhu, den hrůzy, v němž viděli sotva víc než kouř kolem sebe. Některé bataliony jen tušily, kde je nepřítel, podle záblesků výstřelů v onom kouři, a tak stříleli na ně. Později se chaosu, který přežili, snažili dát smysl, a tak dostávaly podobu jejich individuální příběhy, jako třeba příběh Johna Shawa, desátníka jezdectva 2. Life Guards, vysokého a ohromně silného muže, bývalého boxera. Říká se, že se svým regimentem útočil opilý, ale přesto zabil sedm kyrysníků, a když ho naposledy viděli, odhodil zlomený palaš a tloukl nepřátele přilbou. Pak padl. Nebo další příběh, jehož neslavným hrdinou je John Dawson, druhý hrabě z Portarlingtonu, který zmizel v noci před bitvou, zřejmě na tajnou schůzku s jednou ženou v Bruselu. To způsobilo, že zmeškal začátek boje, a protože byl velící důstojník 23. regimentu dragounů, naprosto se tím znemožnil. Ve snaze svou hanbu odčinit se připojil k 18. regimentu husarů a na konci bitvy útočil s ním. Přesto byl nakonec nucen se své důstojnické hodnosti vzdát. „Upadl v zapomnění a zemřel v obskurním londýnském slumu,“ říká soupis přeživších bitvy u Waterloo. A pak je tu úsměvný příběh ženy farmáře v Mont-Saint-Jean. Protože znala kořistnické zvyky vojáků, schovala všechnu drůbež na půdu a strávila bitvu tak, že tam seděla mezi slepicemi a kachnami a hlídala je. Mladý Prus zase napsal po bitvě rodičům a žádal je, aby řekli sestře, že se nepodělal. A poručík Charles Smith z 95. střeleckého regimentu dostal smutný úkol pohřbít padlé zelenokabátníky, a když jeho pracovní četa probírala hromadu mrtvol, našli v ní i tělo důstojníka francouzské kavalerie „nezvykle křehké konstituce i zjevu“. Byla to mladá žena v uniformě. Nikdy se už nedozvíme, jak se ta žena jmenovala. Víme jen, se Charlesi Smithovi zdála hezká. Že by se nedokázala odloučit od svého milence?
Tolik příběhů a tak málo se šťastným koncem! V den před Waterloo napsal velitel 40. somersetského batalionu třiačtyřicetiletý irský major Arthur Heyland své ženě. Jeho dopis byl jedním z mnoha, které vojáci píší před bojem – poslední kontakt s blízkými pro případ smrti. V předvečer bitvy u Waterloo takové dopisy psali Francouzi, Holanďané, Prusové, Hannoveřané, Skotové, Irové, Walesané i Angličané.

„Moje drahá Mary,“ psal Heyland, „nechť tě utěšuje myšlenka na to, že nejšťastnější dny svého života jsem prožil s Tebou a s Tvou láskou a že umřu s vroucnou nadějí na to, že se naše duše po smrti setkají a už je nikdy nic nerozdělí. Jaké drahé děti Ti, moje Mary, zanechávám. Má Marianno, nejněžnější děvčátko, ať Ti Bůh žehná. A má Anne a můj Johne, ať vás nebesa chrání... Má milovaná Mary, musím Ti znovu říct, s jakým klidem zemřu, bude-li mým osudem v boji padnout. Nemůžeme zemřít společně, má lásko, a tak jeden nebo druhý musí nést tíži ztráty toho, co jsme milovali nade vše. Nechť Tě mé děti utěšují, má lásko, má drahá Mary.“

Major Arthur Heyland byl mezi tisíci dalších, které v bitvě u Waterloo zastihla smrt.



čtvrtek 21. dubna 2016

GRAVELOTTE A SAINT-PRIVAT ANEB JAK SNADNO LZE PROHRÁT VÁLKU


Neexistuje u nás mnoho knih, které by se věnovaly prusko-francouzské válce roku 1870, a já do ní před časem zabrousil bokem na požádání časopisu Valka. Toto je trochu oprášený článek, který tehdy vyšel. Onen konflikt rozhodně nezačal tak, jak si Napoleon III., malý synovec velkého strýce (jak jej posměšně nazval Victor Hugo) představoval, když se k ní nechal kancléřem Bismarckem vyprovokovat a 19. července 1870 vyhlásil pruskému králi Vilému I. i jeho německým spojencům nepřátelství.

Od porážky k porážce
Malý synovec velkého strýce (tak říkal Napoleonu III. ve srovnání s Napoleonem I. spisovatel Victor Hugo) věřil, že jeho armády zahájí ofenzívu za Rýn a že to bude vojenská procházka ze Štrasburku do Berlína, sotva ale dorazil do lotrinských Met, spatřil nedokončenou mobilizaci, vojáky roztažené v délce 260 km a špatně zaopatřené. Převzal sice hlavní uskupení, tzv. Rýnskou (nebo také Lotrinskou) armádu, zatímco maršál Mac-Mahon velel jižnější Alsaské armádě, na vpád do Německa ale nebylo ani pomyšlení. Než se Francouzi nadáli, zahájil Helmuth von Moltke, náčelník pruského štábu, postup třemi armádami na Saarbrücken a šel od vítězství k vítězství, byť zatím nebyla velká. Čtvrtého srpna zaskočil Francouze vysunuté k hraničnímu Wissembourgu, šestého napadl Mac-Mahona u Froeschwiller-Woerthu severně od Štrasburku, kde obrátil Francouze na útěk a vrazil mezi obě jejich armády klín, a téhož dne zaútočili Prusové u Forbachu, ležícímu proti Saarbrückenu. Opět vyhráli.
            Napoleonův štáb v lotrinských Metách horečně zvažoval, jak síly přeskupit a nepřítele zastavit. Bylo jasné, že Prusům jde o Paříž, a že optimální je stáhnout se na Châlons-sur-Marne v půli cesty od Met k metropoli, hlavní stan se k tomu ale nedokázal odhodlat, ztrácel čas, a císař, zle sužovaný močovými kameny, předal 12. srpna velení maršálu Bazainovi, považovanému za národního hrdinu, ve skutečnosti muži nerozhodnému a neschopnému operovat s velkými uskupeními. O dva dny později Napoleon odejel na Châlons s tím, že Bazaine zahájí ústup stejným směrem na Verdun. Dvaadvacet divizí se mělo přesunout přes řeku Meusu a ustupovat po trase Gravelotte–Rezonville–Mars-la-Tour, jenže tu začínali Prusové z jihu ohrožovat.

Odvod francouzských záložníků (Alphonse de Neuville)
Překvapení u Vionville
Už 14. srpna došlo k potyčkám u Borny, vydávaným v Paříži za klíčové vítězství, i když šlo jen o boj na zdrženou, aby dokázal ustupovat i obrovský trén. Lokální vítězství mohl Bazaine využít k pokusu o převzetí lokální iniciativy, nic ale neudělal a Moltke poháněl sobě podřízenou armádu prince Friedricha-Karla, aby sevřela Francouze od jihu a pokusila se je od pevnosti Verdun odříznout.
Bazainův ústup po silnici Mety–Verdun probíhal pomalu a navečer 15. srpna zaujala část armády pozice v prostoru Rezonville, Frossardův 2. sbor jižně od komunikace, Canrobertův 6. sbor severně. Mezi nimi procházely promíchané a notně dezorganizované jednotky 3. i 4. sboru a k dovršení Bazaine váhal, co dělat, zdali se stahovat na Verdun, nebo bránit opevněné pozice u Met!
Nazítří 16. srpna zaútočili pruští husaři u Vionville (západně od Rezonville) na francouzské Muratovy dragouny, zaskočili je a obrátili na útěk, který vnesl chaos do Gramontových kyrysníků, leč Frossardův sbor se chopil zbraní a 12. batalion myslivců Batailleho divize Prusy z Vionville vyhnal. Ne nadlouho, neboť se sem vrhl von Avenslebenův prusko-braniborský III. sbor s VI. jezdeckou divizí a mezi Vionville a Rezonville vypukla doslova z chodu bitva.
Útok pruského 9. střeleckého batalionu u Gravelotte (Zimmer)

Bitva u Rezonville
Za daných okolností měl Bazaine přesilu, mohl své napadené pravé křídlo posílit a Alvenslebena porazit, nic ale nepodnikl a Prusům spěchaly na pomoc posily. Boj se rozrůstal a Frossard, který zůstával bez podpory, nasadil ze zoufalství jezdectvo, Laplassetovy kopiníky a kyrysnickou gardovou brigádu du Preuilovu, kavalerie se ale dostala mezi palbu pěchoty a děl, kde krvácela, aniž cokoliv změnila. V celé Bazainově armádě rostl chaos a maršál sám unikl jen o vlas zajetí při útoku husarů Redernovy brigády, kteří k jeho hlavnímu stanu pronikli. Frossardův 2. armádní sbor ustupoval, začínal se pod Avenslebenovým náporem rozkládat, ani teď mu ale nerozhodný maršál nepomohl, třebaže měl bezprostředně u sebe dvě divize císařské gardy a dvě brigády jezdectva! Nakonec poslal kupředu, aby vyplnil mezery v ustupujícím Frossardově sboru, dva pluky gardových granátníků, kteří vyrazili skvěle, zdecimovali dorážející pruské husary a hroutící se linii stabilizovali. Vlevo od Frossarda zasáhl dělostřelectvem Canrobertův 6. sbor a Prusům s Branibory začala hrozit porážka. Posily k nim dosud nedorazily a Avensleben sáhl v bezvýchodné situaci po kavalerii, po šesti eskadronách hulánů a kyrysníků Bredowovy brigády, kteří cválali na děla i linii pěchoty a zpočátku vše šavlovali, jenže pěchota se přeformovala do obrany, na pomoc jí vyjeli myslivci, dragouni i kyrysníci Gramontovy brigády a hnali Němce zpět na Flavigny. Kyrysníci Reichshoffen se doslova obětovali, aby své druhy kryli, a vyjeli do protiútoku, který dostal jméno Todtenritt, jízda na smrt.
Bitva u Gravelotte

Nepochopitelný rozkaz maršála Bazaina
Ve dvě odpoledne byl výsledek bitvy na vážkách, Frossard s Canrobertem ale začínali mít navrch a na pomoc jim šel konečně Ladmiraultův 4. sbor, jehož velitel chvátal za hlasem děl, aniž k tomu dostal od Bazaina rozkaz. Spolu s jezdectvem vyrval Prusům les Tronville, donutil nepřátele ustupovat, v pět ale dostal von Avensleben konečně posilu v podobě X. sboru prince Friedricha-Karla a začal pro Francouze nadějnou situaci stabilizovat. V sedm byly už obě strany vyčerpané, o vítězství ale ani jedna nerozhodla a Ladmirault nakonec navrhl ústup s tím, že se bude zítra bojovat znovu a snad s nasazením všeho, co bude možné. Přesto se o Rezonville bojovalo zuřivě až do noci, která zápas ukončila s výsledkem poměrně nerozhodným. Mohl být jiný, mohlo jít o ohromující francouzské vítězství, takto ale skončilo jen obětí 14 000 mrtvých i raněných na Bazainově a 16 000 na pruské straně. K dovršení všeho se Bazaine rozhodl bojiště vyklidit, což zdůvodnil nedostatkem proviantu a zásobami pěchotní munice v počtu čtyř nábojů na hlavu.
„Nebylo k tomu co dodat. Když vrchní velitel něco takového napíše, nezbývá než se podřídit,“ konstatoval pak na Bazainovu adresu Canrobert.
Nazítří se místo boje, navrhovaného Ladmiraultem či Frossardem, pokračovalo v ústupu, ne však na Verdun, ale blíže k Metám a k železnici z tohoto města na Thionville, tedy k severu místo na západ! Mnozí si zanedlouho začali klást otázku, zda je Bazaine jen neschopný břídil, nebo i zrádce, sledující vlastní politické zájmy a toužící po Napoleonově pádu!
Tímto ústupem byla Rýnská armáda téměř neodvolatelně odtržena od Mac-Mahonovy Alsaské armády.
Obrana brány Longboyau (Alphonse de Neuville)

Neschopný maršál Bazaine (1811–1888)
François Achille Bazaine chtěl sudovat Polytechniku, neudělal ale přijímací zkoušky a začínal jako prostý voják. Sloužil v Cizinecké legii, kde nakonec velel pluku, r. 1854 se stal brigádním generálem a v Krymské válce 1853–1856 už velel divizi. S Rakušany bojoval u Solferina, roku 1862 velel expedičnímu sboru v Mexiku (na podporu Maxmiliána Habsburského) a poté císařské gardě. Jeho vojenská minulost budila dojem schopného vojvůdce, on sám ale věděl, že to není pravda a vrchní velení 12. srpna odmítal. „Nemám na to,“ prohlásil upřímně, dostal ale odpověď: „To je rozkaz!“  „Hrdina z Mexika“ proslul tím, že se věnuje detailům a ne celku, že je tam, kde být netřeba, a že je nesmírně nerozhodný. Navíc nenáviděl Mac-Mahona a odmítal s jeho armádou spolupracovat. Rychle se tak ze „slavného Bazaina“ měnil v očích veřejnosti na „zrádce Bazaine“. Nakonec se nechal v Metách odříznout a po pádu Sedanu s armádou, která byla poslední francouzskou nadějí, 27. října kapituloval. Roku 1873 stanul před soudem, byl uvězněn v pevnosti na ostrově Saint-Marguerrite, podařilo se mu ale uprchnout do Španělska, kde i dožil.

S Prusy v zádech
Francouzi měli v prostoru Rezonville  120 000 mužů, Prusové jen 65 000, a přesto to byli oni, kdo nepouštěl z rukou iniciativu. Bazaine odmítal útok, na obranu směru na Paříž nemyslel a viděl jen Mety, které chtěl držet, přestože si mohl cestu ve směru na Verdun stále snadno otevřít. Sedmnáctého nic neudělal a 18. srpna ráno měl jednotky rozvinuty s levým křídlem u severního břehu Moselly, s pravým o zhruba osm kilometrů severněji ke vsi Saint-Privat a celou linii v obranném postavení, zčásti na výšinách mezi dvěma potoky. Směrem od jihu (od Mosely) k severu stály Frossardův 2., Leboeufův 3., Ladmiraultův 4. a Canrobertův 6. sbor, císařská garda pod velením generála Bourbakiho tvořila za nimi na středu zálohu. Problém byl v tom, že severní křídlo, Canrobertův sbor, dorazilo na pozici pozdě, dělostřelectvo bylo ještě na cestě a na vybudování opevněného postavení nezbyl čas.
Prusové po francouzském vyklizení Rezonville přehradili západní prostor mezi řekami Moselou a severnější Orne, což znamenalo, že stáli mezi Bazainem a Verdunem i Paříží! Strategicky vzato neměl Bazaine jinou možnost než skrze ně prorazit, jinak by byl od metropole, svého císaře i Mac-Mahona odříznut! Byla to sama o sobě neuvěřitelná pozice a podle ní i jeho nerozhodnosti vypadala bitva, která se mezi vesnicemi Gravelotte v údolí potoka na jihu (na počátku mezi Goebenovým a Mansteinovým sborem) a Saint-Privat na severu (v úseku Canrobertova sboru) strhla.

Útok od Gravelotte
Kolem poledního zahájil Mansteinův XI. pruský sbor postup z prostoru Gravelotte–Verneville a spustil na francouzské okopy valivou palbu, Leboeufův sbor se ale držel a stejně tak i vpravo od něj Ladmirault, na nějž bez valného úspěchu útočila Voigt-Rhetzův X. sbor. Obě tyto jednotky z armády Friedricha-Karla Francouzi zastavili, ani jeden z jejich generálů se ale neodvažoval vyrazit do protiútoku.
            Na jižní Frossardovo křídlo útočila Steinmetzova I. armáda (Zastrowův VII. sbor), ani ta ale nepostoupila, její levý soused, Goebenův VIII. sbor, však dělal zázraky, až to bralo Francouzům dech. Němečtí důstojníci šli příkladem, i když jich v pruské palbě dobrá polovina klesla, nedali se odradit a kolem čtvrté jejich odhodlání nakazilo generálporučíka Steinmetze natolik, že osobně vedl muže kupředu na statky Moscou, Saint-Hubert a Point-du-Jour. Francouzské pušky Chassepot, lepší než pruské jehlovky, a francouzské mitrailleusy, předchůdci kulometů, vedli palbu tak hustou, že hrdinství útočníků nic nezmohlo.
            „Krupobití jak u Gravelotte,“ vžilo se pak mezi Prusy rčení.
Obraba hřbitova v Saint-Privat (Alphonse de Neuville)

Hrob pruské gardy
Na Canroberta na severu dopadl úder von Papem vedené Württembergovy pruské gardové divize a II. (saské) divize. Obě pronikaly snadněji než jejich druzi na jihu, i když se Francouzi bránili houževnatě a každý statek měnili v pevnost. Třebaže německé ztráty rostly, prodral se von Pape před ves Saint-Privat, jenže dojít k ní znamenalo překonat dlouhý pruh zcela holého terénu. Bylo by logické nasadit děla, provést přípravu, jenže princ August Württemberský to odmítl a útočil.
„Hrob pruské královské gardy,“ tak výmluvně nazval útok na Saint-Privat kancléř Bismarck.
Garda i Sasové se navzdory palbě dostali na 300 metrů od prvních domů, tam ale jeden po druhém klesali a tvořili val mrtvých i raněných. Bylo jich na 4000 a k tomu 160 důstojníků…
Poté přece jen došlo na děla a kolem sedmé večer začalo deset pruských baterií do Saint-Privatu bušit.
Sasové, ne tak decimovaní ztrátami, se zvedli a obchvatem postupovali Canrobertovým obráncům do pravého boku, což bylo slabé místo obrany. Pak se čtrnáct saských baterií přidalo k pruským a začali měnit vesnici v pekelný kotel. Canrobert nemohl odpovídat stejným způsobem, děla sice měl, munice mu ale docházela, a když obranná palba artilerie i mitrailleus slábla, zvedli se i pruští gardisté, kteří konečně doběhli k zástavbě.

Hřbitov v Saint-Privat
Propukl boj o každý dům a Francouzi v rozkacených nepřátelských útocích ztráceli jeden za druhým. Marně se bil François Certain Canrobert s šavlí v pěsti v čele svých mužů, jichž bylo třikrát méně, kteří už neměli v polních lahvích špetku vody, vystříleli náboje a nyní už se bránili jen na bodák či kolbami. Nezbývalo než ves vyklízet, což se stalo až za úplné tmy, a poslední obránci vzdorovali na zdejším hřbitově, za jeho zdmi. Alphonse de Neuville stvořil o tomto boji svůj nejslavnější obraz (dnes v Musée dOrsay; studie je v Invalidovně), dramatické plátno plné dýmu, požárů, zuřivosti, chrabrosti i beznaděje obránců v modrých pláštích s rudými kalhotami a čáky bez výstelek, kde jen nezasvěcený může označit pózy vojáků za teatrální. Na ně útočí kolony saského pluku a je to obraz konce světa pro ty, kteří se mezi hroby bránili… Tady vykrvácel 94. řadový regiment, jemuž věnoval Neuville monumentální dílo s autentickým terénem, která předtím prochodil, jen vzdálenost domů od hřbitova poněkud prodloužil. Hřbitovní brána už je proražená, podél zdi leží ranění a poslední živí stojí bezbranně, smířeni s osudem…
„Francouzi se bránili se zoufalým zápalem ve vesnici, která byla na mnoha místech v plamenech. Tento boj, v němž se musel každá dům dobývat útokem, stál velké oběti, nakonec, když už padla noc, však Prusové a Sasové, kteří se v zápalu předháněli, celou tu velkou ves ovládli,“ říká oficiální pruská relace.
Ti, co přežili, ustupovali přes Woippy dozadu na střed, k maršálu Bazainovi, který se k bojišti ani nepřiblížil, a k císařské gardě, jejíž zásah mohl situaci na tomto křídle stabilizovat. Ustupující nenechali Prusům ani jedno dělo, ani jeden prapor…
Z bitev tohoto století se dá s boji, svedenými u Met, srovnat jen zápas o Belle-Alliance [Waterloo], boj u Borodina a Pruského Jílového,“ napsaly pak německé noviny z Kielu a bojem o Mety mínily Gravelotte i Saint-Privat.

Komandant Berbegier v bitvě o Saint-Privat (Edouard Detaille)
Mety, začátek konce
Bitva skončila a Němců o 20 000 ubylo. Francouzi prořídli „jen“ o 12 000 mužů, jenže boj mezi Gravelotte a Saint-Privat osud celé Rýnské armády zpečetila. Stáhla se k Metám, kde ji von Moltke zablokoval, či přesněji se tam Bazaine zablokovat nechal. Celkem 160 000 Němců jej totálně odřízlo a přerušilo i telegrafické spojení, do Verdunu však stačila dojít maršálova zpráva z 19. srpna; donesl ji tam skrytou v podrážce jeden lesník a Bazaine císaři oznamoval, že se pokusí pochodovat z Met k severozápadu na Montmédy, „pokud už je neobsadil nepřítel“. Nepokusil se o to…
            V pozdějším procesu s maršálem přišla řeč i na bitvu z 18. srpna a na to, proč podle rozkazu nepochodoval hned po Napoleonově odjezdu na Châlons. Není jasné, zda čekal, že po císařově pádu bude v čele poslední francouzské armády hrát klíčovou politickou roli (což byl závěr, k němuž soud roku 1783 dospěl), nebo byl jen tak neschopný. O Gravelotte a Saint-Privat tvrdil toho dne, že jde jen o šarvátky předních hlídek, a kolem třetí hodiny, když šlo o osud Francie, hrál podle svědků v hlavním stanu ve Flappeville biliár. Z 520 děl, kterými disponoval, jich nechal nasadit jen 352, Bourbakimu s gardou, jenž mohl situaci zachránit nedal před bitvou žádné dispozice, a pokud garda kryla palbou ústup, stalo se tak jen z iniciativy jejího velitele.
Bitva o Sedan 1. září, kde se bránilo 120 000 vojáků Mac-Mahonovy Alsaské armády, proti 200 000 Prusů, už udělala za válkou jen tečku, neboť ta byla prohraná u Gravelotte. Epilog pak napsaly sesazení Napoleona III. z trůnu, vznik tzv. III. republiky, vyhlášení Německého císařství ve Versailles a bouře Pařížské komuny, potlačené Francouzi samotnými…

Poslední náboje aneb malíř heroické porážky
Alphonse de Neuville (1835–1885) proslul během III. republiky jako epický malíř výjevů z války 1870, jimiž chtěl vztyčit pomník obyčejným vojákům a důstojníkům, kteří neprohráli vlastní vinou, a přispět k zahojení těžce zraněné francouzské hrdosti i sebevědomí. Jeho obraz Hřbitov v Saint-Privat se stal roku 1881 národní ikonou, ještě slavnější jsou ale Les dernières cartouches, Poslední náboje (dnes v Musée dOrsay), epizoda ze vsi Bazeilles v Ardennes, kde hrstka vojáků v jednom domě vzdorovala obklíčení doslova do posledního výstřelu. Stalo se tak pouhý jeden den předtím, než Napoleon III. kapituloval…
Poslední náboje (Alphonse de Neuville)

Literatura
Elliot-Wright, P.: Gravelotte-St. Privat 1870. Campaign Series 21, Osprey Military 1993.
Noir, L.-Sacré, L: Histoire de linvasion. Paris 1875.