neděle 4. prosince 2016

PYRENEJŠTÍ KONDOŘI

O letectvu ve španělské občanské válce sice česky pár knih vyšlo, až na výjimku Šnajdrovy publikace "V zaměřovači Rata" se ale týkaly letectva republikánského a interbrigadistů. Publikace, kterou teď vydalo nakladatelství Český cestovatel (už tradičně zaměřené na válečnou literaturu; zde jsem psal před časem o sérii o válce v Alžíru či dvoudílní knize a rakousko-uherských stíhačích) pod názvem PYRENEJŠTÍ ORLOVÉ, se týká výhradně letectva frankistického, tedy pohledu z druhé strany. Jde o první ze dvou svazků, přeložený ze španělštiny, opatřený bohatou a kvalitní fotodokumentací, nákresy, technickou přílohou i dvěma přílohami barevnými, k čemuž si můžete podle chuti, nálady a peněženky koupit i jedno CD zvukové a jedno obrazové (nebo obě...).
Obsah knihy jsem vám raději naskenoval, stejně tak i pár ukázek (ta jedna je naschvál vybraná, neboť zachycuje nasazení čs. bombardovacích strojů Aero A-101).
Pokud jde o zvukové a obrazové nosiče, jsou na jednom hudební motivy z občanské války ve Španělsku, které zněly na straně nacionalistů a italské Aviazione Legionaria, doplněné o dramatické zvukové efekty sirén, kulometů, explodujících bomb a vzdušných soubojů.
Druhý obsahuje původní nesestříhané filmové dokumenty, přibližující leteckou válku nad Pyrenejským poloostrovem. Součástí setu jsou buklety s dalšími zajímavými informacemi a dosud nepublikovanými snímky!
Nechcete-li lovit v knihkupectvích, lze si jednotlivé varianty knihy (s CD či bez) objednat na http://www.ceskycestovatel.cz/obchod/
Prolink najdete i v nadpisu...






pátek 2. prosince 2016

AUSTERLITZ 2016


Austerlitz 2016 - vzpomínkové akce a rekonstrukce bitvy tří císařů.
Pořadatelé - Projekt Austerlitz – Středoevropská Napoleonská společnost, AusterlitzPro s.r.o. Austerlitz o.s. s obcemi Prace a Tvarožnou
Záštitu nad akcí převzali ministryně pro místní rozvoj České republiky, paní ing Karla Šlechtová, ministr obrany České republiky, pan Martin Stropnický a hejtman Jihomoravského kraje, pan Michal Hašek. Partnerem projektu je agentura CzechTourism. Akci finančně podpořil Jihomoravský kraj.
Austerlitz 2016 byl zařazen agenturou CzechTourism mezi Top Eventy roku 2016.
Hlavní vzpomínková akce věnovaná napoleonské historii ve střední Evropě proběhne na Slavkovském bojišti ve dnech 2.–4. prosince 2016. Hlavními body programu budou sobotní bitevní ukázka pod kopcem Santon (14:00) u obce Tvarožná, za účasti cca 1000 vojáků v dobových uniformách, 60 koní a 15 děl, a nedělní pietní akt na Mohyle míru u obce Prace, místě nejtěžších bojů bitvy tří císařů (12:00). Účastníci přijedou také ze Slovenska, Rakouska, Francie, Ruska, Polska, Itálie, Německa, Belgie, Nizozemska a Litvy; v roli Napoleona vystoupí Mark Schneider z Williamsburgu ve Virginii.
U Slavkova Císař Francouzů Napoleon I. během několika hodin rozhodl tažení roku 1805, válku třetí protifrancouzské koalice. Poražený car Alexandr I. se svou armádou opustil střední Evropu; válka mezi Francií a Ruskem pokračovala až do roku 1807 bitvou u Friedlandu a podpisu tylžského míru. Rakouský císař František I. přistoupil na podmínky příměří podepsaného 6. prosince na zámku ve Slavkově a posléze i na podmínky tvrdého bratislavského míru z 26. prosince 1805. Tvrdost podmínek a Napoleonův rostoucí vliv v Německu vedly po třech letech k eskalaci napětí mezi Rakouskem a Francií, válce roku 1809, jež vyvrcholila opět na jižní Moravě, u Znojma. Napoleonská epopej pokračovala tažením do Ruska, válkou 6. koalice v letech 1813–1814, a vyvrcholila bitvou u Waterloo.
Vzpomínkové akce nejsou oslavou Napoleona či jeho vítězství, a už vůbec nejsou oslavou války či bitvy. Mezinárodně politické a válečné události, jež ve své době Evropu zásadním způsobem ovlivnily, a i dlouho po ní rozdělovaly, se s odstupem staly prostředkem k setkávání a společným zájmem mnoha lidí z mnoha zemí světa. Cílem akcí je připomínka a podpora poznávání společné evropské historie.
V rámci Projektu Austerlitz je možná prezentace partnerů a sponzorů. Akce jsou pořádány Projektem Austerlitz každoročně od roku 1998. Návštěvnost hlavního bodu programu, rekonstrukce bitvy, se pohybuje mezi 7 a 10 tisíci diváků.
Doprovodných akcí se účastní menší skupiny vojsk, než je výše uváděný počet.
Vstupné na akci, kromě míst na tribunách ZDARMA. Program
Pátek, 2. prosince 2016
17:30 Ohně na Žuráni, pořádá obec Podolí – za účasti Napoleonova štábu
18:00 Jiříkovické ohně, pořádá obec Jiříkovice (ul. Blažovská)
18:00 Šarvátka v Křenovicích, pořádá SHS Buhurt

Sobota, 3. prosince 2016
po celý den: Tvarožná, vojenské ležení na návsi
07:30 Žuráň, vítání slavkovské slunce, Napoleonův štáb, přehlídka
09:00 Tvarožná, nástup rakouské armády
10:30 – 12:00 Santon, bojiště – manévry pěchoty a jezdectva
14:00-15:30 Rekonstrukce bitvy tří císařů – Tvarožná
vstupenky na tribunu můžete zakoupit zde

Neděle, 4. prosince 2016
10:00 Odhalení pomníku na křižovatce Podolí-Bedřichovice - za účasti Napoleonova štábu
12:00 Pietní akt na Mohyle míru
Vojenská ležení po celý víkend Stará pošta pozořická, Křenovice, Tvarožná, Zbýšov, Kobylnice a Slavkov



REKONSTRUKCE BITVY
Výchozí situace scénáře; další fáze viz http://www.austerlitz.org/cz/austerlitz-2016-scenar-bitevni-ukazky/

Tématem scénáře bitevní ukázky je pro letošní rok boj na vrcholu Prateckého kopce, jak jej popisuje ve svých pamětech generál Thiébault, 2. prosince 1805 velitel 2. brigády Saint-Hilairovy pěší divize 4. armádního sboru. Jde o nejkritičtější okamžik bitvy u Slavkova; francouzská pěchota, krytá v údolí Zlatého potoka mlhou, se rozvinula na Prateckém kopci, který několik okamžiků předtím opustily poslední jednotky Kamenského brigády Langeronovy 2. kolony koaliční armády. Generál Kamenskij obrátil svou brigádu proti francouzskému 10. lehkému pluku, ale ten již držel výhodnější pozici a posílila jej právě Thiébaultova brigáda, kterou zdržel neplánovaný střet na okraji Prace. Rozhořel se intenzivní boj, do které se zapojila také rakouská brigáda generálmajora Jirčíka od 4. kolony hraběte Kolowrata, jíž Francouzi zpočátku mylně považovali za své bavorské spojence. Generálové Saint-Hilaire, Thiébault a Morand čelili početní převaze ze dvou směrů. V rozhodujícím okamžiku přibyla na tento úsek fronty záložní dělostřelecká divize 4. sboru a její překvapivé odkrytí přispělo k tomu, že Francouzi nejen nejvyšší bod slavkovského bojiště uhájili, ale přešli postupně do protiútoku a donutili koaliční síly ve zmatku ustoupit. Koaliční sestava byla v tomto místě prolomena a díky úspěchu generála Vandamma a Císařské gardy na Starých vinohradech mohl Napoleon přistoupit k provedení závěrečné fáze svého bitevního plánu a vpadnout do týlu 1., 2. a 3. kolony koaliční armády, jež zadržovali na Zlatém potoce v okolí Telnice a Sokolnic maršál Davout a generál Legrand.
  
Kamenského brigáda ustoupí za horizont a sestupuje k Sokolnicím; francouzské bataliony druhé linie se střetávají s lehkou pěchotou, čelní batalion se rozvinuje na vrcholku Prateckého kopce. Současně se střetává jezdectvo na francouzském levém, koaličním pravém křídle. Brigáda generála Jirčíka se rozvinuje a připravuje k postupu. Kamenského brigáda napadá 10. pluk lehké pěchoty. Thiébaultova brigáda se formuje proti „Bavorům“.

Morand a Thiébault bojují ve dvou směrech; dělostřelectvo se formuje do baterie v týlu Thiébaultovy brigády; ta provádí defenzivní průchod liniemi a odhalené hlavně zasypou postupující rakouskou linii prudkou palbou; Francouzi přecházejí do protiútoku. Jirčíkova i Kamenského brigády jsou poražené a ustupují, jednotky se formují k závěrečnému defilé, po kterém proběhnou povýšení a vyznamenání.
Bitevní ukázky se zúčastní na 1000 vojáků v uniformách napoleonských válek; přijedou kromě České republiky také ze Slovenska, Rakouska, Francie, Ruska, Polska, Itálie, Německa, Belgie, Nizozemska a Litvy; v roli Napoleona vystoupí Mark Schneider z Williamsburgu ve Virginii.
Scénáře bitevních ukázek re-enactmentu musejí být jednoduché; re-enactment není divadlo. Neprovádíme zkoušky, nenacvičujeme. Kromě vrchního velení nepoužíváme vysílačky, velitelé obou armád je používají k elementární vzájemné koordinaci, ne k řízení jednotek. Představených šest fází scénáře jsou osou, jejíž naplnění konkrétní akcí záleží na zkušenostech, iniciativě a interakci velitelů všech úrovní.
Vrchním velitelem Grande Armée bude Mark Schneider v roli císaře Napoleona; jeho pobočníky jsou zkušení generálové Andrea Puleo, Frank Simon (vrchní velitel vzpomínkových akcí u Waterloo) a Oleg Sokolov (vrchní velitel vzpomínkových akcí u Borodina); francouzské pěchotě bude velet Jakub Samek, dělostřelectvu Radek Pařízek a jezdectvu Tomáš Doležal.
Nominálním vrchním velitelem rakouské armády bude plukovník Wolfgang Horak; velitelem ruské armády je Richard Klimovič. Ke koaličnímu štábu se pak přidá i překvapení letošního ročníku: car Alexandr ztvárněný… překvapení je překvapení. Velitelem koaličního jezdectva je Nikolaus Schmid.

Mark Schneider, tradičně ztělesňující císaře Napoleona I.

POSÍLENÍ DOPRAVY NA REKONSTRUKCI BITVY TŘÍ CÍSAŘŮ V SOBOTU 3. 12. 2016 U TVAROŽNÉ
Z BRNA
Doporučujeme všem, aby této možnosti využili a nechali auta doma. Autobus Vás dopraví až na parkoviště, vzdálené cca 100 m od místa konání akce.
Linka 702 v trase Brno, Úzká (u OD TESCO) - motorest Rohlenka. Linka bude posilována v uvedeném úseku na základě aktuální poptávky po přepravě řazením dalších autobusů navíc a to ve směru z Brna k motorestu Rohlenka v době od 10:30 do 13:30 a ve směru od motorestu Rohlenka do Brna v době od 15:00 do 16:30.
Linka 702 má na trase tyto zastávky: Brno, Úzká - Brno, Autobusové nádraží (jen ve směru z Brna) - Brno, Zvonařka (jen ve směru do Brna) - Brno, Tržní - Brno, Černovičky - Brno, Slati na, sídliště - Šlapanice, Bedřichovice, rozc. - Jiříkovice, motorest Rohlenka.
Cena jízdného v uvedené relaci činí 27 Kč.

Ze SLAVKOVA U BRNA
Pro cestující ve směru ze Slavkova u Brna na rekonstrukci bitvy tří císařů a zpět bude v sobotu 3.12.2016 možné využít linku 601, které bude v době od 11:20 do 16:40 mimořádně v provozu v úseku Slavkov u Brna – Jiříkovice, motorest Rohlenka (Austerlitz).
Odjezdy ze Slavkova u Brna, aut. st. budou v časech 11:24, 11:54, 12:24, 12:54, 13:14 a 13:24.
Zpět z parkoviště u motorestu Rohlenka budou autobusy linky 601 odjíždět: 15:20, 15:40, 16:00 a 16:20. Cena jízdného v uvedené relaci činí 27 Kč.

Z KYJOVSKA Na rekonstrukci bitvy tří císařů se však bez problémů dostanou i cestující z oblasti kolem Žarošic a Kyjova s přestupem ve Slavkově u Brna mezi autobusy linky 106 a 601.
Z Kyjova (Žarošic) využijí autobus linky 106 s odjezdy v 10:26 nebo 12:26 z Kyjova (11:02 nebo 13:02 ze Žarošic) a ve Slavkově u Brna přestoupí na navazující autobus linky 601 k motorestu Rohlenka. Zpět pak mohou využít autobus linky 106 s odjezdem od motorestu Rohlenka v 16:20, na který bude ve Slavkově u Brna navazovat autobus linky 106 směr Kyjov. Cestující do Žarošic a Archlebova pak mohou ještě využít spoj linky 106 s odjezdem v 16:00 od motorestu Rohlenka do Slavkova u Brna, který odtud bude pokračovat ihned po trase linky 106 do Archlebova.

čtvrtek 24. listopadu 2016

SHARPŮV ĎÁBEL

Zní to neuvěřitelně, ale poslední svazek čtyřiadvacetidílné série Bernarda Cornwella o Richardu Sharpovi, přeložené Jiřím Benešem, je na světě. SHARPŮV ĎÁBEL se odehrává už po napoleonských válkách, v letech 1820-21, a není jím míněn Napoleon, s nímž se Sharpe na Svaté Heleně setká, ale mimořádně dobrodružný námořník, admirál Thomas Cochrane, 10. hrabě Dundoland. Následující ukázku mi laskavě poslal překladatel Jiří Beneš, a pokud knihu nenajdete u knihkupců, lze ji objednat u Oldagu (prolink je v nadpisu), vydavatele série, stejně jako další svazky. 

Ozvaly se výkřiky. Koule zasáhly loď se strašlivou přesností, a jedna z nich dokonce prolétla zamaskovanou střílnou přímo do přeplněné dělové paluby, kde se Cochranova útočná jednotka posilovala před akcí.

Zaduněly další dva výstřely. Jedna koule pleskla do mořské hladiny a fregatu zasáhla až po odrazu, zatímco druhá trefila trup přímo a zůstala vězet v trámech jeho kostry.

„Do člunů!“ křičel Cochrane. „Útočná jednotka do člunů!“ Na horizontu zůstal po zapadlém slunci už jen světlý pruh a na obloze mezi mraky matně svítil bledý půlkruh měsíce. Vítr unášel z pevnosti kouř směrem na moře. Z hradeb náhle vylétla světlice, jejíž chvost se na temnící obloze krátce zachvěl, a pak se raketa rozprskla v bílou zář, která pohltila první bledé hvězdy.

„Do člunů!“ křičel znovu Cochrane. „Jdeme do útoku! Do člunů!“

Duněly další výstřely, zněly další výkřiky. Sharpe seskočil z velitelské paluby právě ve chvíli, kdy dělová koule prolétla těsně nad horní palubou záďové nástavby a vyrazila z vydrhnutého dřeva spršku štěpin a třísek. Okamžitě se vrhl k nejbližšímu palubnímu průlezu a po schůdkách doslova sklouzl na dělovou palubu. „Pate!“ křikl do tmy. „Kde jste?“

Po prvních zásazích muži dole všechny lampy zhasli, takže celý prostor osvětlovalo pouze denní světlo, které tam pronikalo dírami po dělových koulích. Ty prolétly palubou a odhodily těla mužů stranou jako zkrvavené hadry. Ranění křičeli, zatímco živí dupali po sražených tělech, živých i mrtvých, v zoufalé snaze dostat se na otevřenou palubu.

„Pate, kde jste?“ zavolal znovu Sharpe.

Lodí otřásl nový zásah. Tři muže, kteří se v tom okamžiku nacházeli blízko, srazily kusy rozlámaného dřeva a šest nebo sedm nešťastníků smetla a zmasakrovala samotná koule, jež prolétla šikmo zmatkem na dělové palubě. Chabé světlo na okamžik zamlžily spršky krve a pak začal děsivý křik. Další koule zasáhla palubu o patro níž. Pumpy se zastavily a Sharpe slyšel bublání vody vnikající do dna lodi. „Pate, kde jste? Pate!“

„Tady!“ ozvalo se ze vzdáleného konce paluby.

„Setkáme se na břehu!“ Sharpe věděl, že ve zmatku, který na dělové palubě panoval, nemají šanci se najít. Každý se musel dostat na břeh sám a doufat, že přežije a nějak se potom shledají.

Vrátil se tedy na horní palubu záďové nástavby. Muži se drali přes pravobok do veslových člunů. Děla na O’Higgins už opětovala palbu z pevnosti, ale Sharpe viděl, že na ni zatím nedokáží dostřelit. Na svahu před Fort Ingles vybuchovaly gejzíry hlíny, a i když se některé koule odrážely vzhůru, dalo se pochybovat, že to obráncům pevnosti způsobí nějaké škody. Samotná O’Higgins byla ověnčená kouřem z vlastní palby, takže se v posledních zbytcích denního světla jevila jako žlutavě bílý vířící oblak, z něhož vyčnívaly stěžně a šlehaly rudé jazyky výstřelů. V pevnosti obrátili proti O’Higgins dvě děla. Gejzír vody označil místo, kam uvnitř valu kouře dopadla koule. To už byl Sharpe na zábradlí a spouštěl se po laně do velkého veslového člunu plného námořníků, vyzbrojených mušketami, cutlassy, píkami nebo jen holemi. „Bastardi!“ mumlal pořád dokola jeden z nich, jako by španělští obránci tím, že zahájili palbu, porušili nějaké válečné pravidlo.

„Rychle! Zaberte!“ křičel Cochrane z druhého velkého člunu na veslaře. „Veslujte, co můžete!“ Pro tuto chvíli chránil veslové čluny před palbou z pevnosti mohutný trup Kitty, ale dalo se předpokládat, že jakmile vyplují na otevřené moře, zaměří se španělští dělostřelci na ně.

„A teď my!“ převzal poručík Cabral velení nad veslicí, v níž seděl Sharpe. „Zaberte!“ A veslaři se opřeli do dlouhých vesel. Sharpe postřehl, že Harper je ve druhém člunu. Nad hlavou jim zahučela dělová koule a o kus dál vyrazil ze zelených vln gejzír vody.

„Zaberte!“ zvolal znovu Cabral a člun vyplul z Kittina stínu. Kormidelník zamířil přímo k pobřeží. „Zaberte!“ křičel Cabral. „Zaberte!“ A veslaři, v zoufalé snaze dostat se co nejdřív ke břehu, zabírali ze všech sil. Asi deset metrů nalevo rozstříkla hladinu koule, odrazila se, zasáhla příď Kitty a odštípla z ní téměř dva metry dlouhý kus dřeva. Sharpe se ohlédl na fregatu a uviděl, že ze zpola otevřené střílny vylétlo zkrvavené tělo s vyhřezlými vnitřnostmi, na něž se okamžitě vrhli křičící racci. Znovu se obrátil k pobřeží, protože zaslechl nový zvuk.

Muškety!

Španělé poslali na pláž rotu pěchoty a vojáci v modrých uniformách stáli rozestavení na hranici vrcholícího přílivu. Bylo vidět, že se tam míhají nabijáky, pak šly muškety do ramen, ale to už se Sharpe instinktivně přikrčil. Do dunění děl a hukotu příboje zahřměla salva z mušket, ale soudě podle množství třepetavých stříkanců na hladině mířili Španělé špatně. Naštěstí!

„Zaberte!“ popoháněl Cabral veslaře, jenže vesla na levoboční straně se zapletla do husté vrstvy chaluh a člun uvízl. O’Higgins vypálila boční salvu. Bylo vidět, že jedna z koulí prolétla španělskou rotou, odhodila dva muže stranou a v gejzíru písku a krve se zaryla do pobřeží. Sharpe vstal, a třebaže musel balancovat, zamířil pistolí a vystřelil. Na pobřeží šlehly další výstřely z mušket, a když si
Sharpe sedal, hvízdla mu kolem hlavy kule.

„Zaberte!“ křičel znovu a znovu na veslaře Cabral ze zádi člunu. Mužům na levoboční straně se podařilo vyprostit vesla ze sevření chaluh. Veslovalo jich dvanáct a dvacet se jich krčilo mezi příčnými lavicemi. Veslaři seděli zády k pobřeží, k mušketám, příboji a dělům a měli oči vytřeštěné strachem. Jeden z nich si přes zaťaté zuby mumlal modlitbu.

„Bodáky!“ křikl Sharpe na muže krčící se na dně člunu. „Nasaďte bodáky!“ Opakoval to ještě španělsky a pak sledoval, jak nasazují čepele na hlavně mušket. „Na břehu na nic nečekejte a okamžitě útočte,“ dodal.

Nalevo od nich plul tucet dalších veslových člunů. Některé pocházely z O’Higgins a byli na nich mariňáci. Náhle těsně vedle jedné z veslic vyrazil mohutný gejzír vody po dopadu dělové koule. Bylo to tak blízko, že ji vlny musely převrhnout, ale když vodní tříšť opadla, Sharpe uviděl, že se křehký člun stále drží na vodě a veslaři pořád veslují.

Španělští pěšáci vystřelili znovu, ale stejně jako dělostřelcům v pevnosti jim nyní cíle zastíral kouř z vlastní palby. A nepomohli jim ani velitelé, protože kdyby jim poručili soutředit palbu v určitou chvíli jen na jeden člun, mohli postupně všechny proměnit v hrůzu třísek, krve a plovoucích mrtvol. Místo toho však stříleli téměř nazdařbůh a jejich palba neměla účinek. Přesto zůstávali ve výhodě, protože útočící veslové čluny musely překonat vražedný vír příbojových vln. Pokud by člun v tříštících se vlnách uvízl a převrhl se, naskytla by se čekajícím pěšákům skvělá příležitost pocvičit se v boji na bodáky.

Slunce už zapadlo, ale obloha ještě zůstávala světlá. Sharpe se krčil na zádi člunu a jen se čas od času ujisťoval, že jeho vypůjčená šavle je v pochvě volná. Nad hlavou jim prolétly koule boční salvy z O’Higgins, zaškubaly chuchvalci kouře nad španělskou pěchotou a vyrazily na svazích za nimi gejzíry hlíny a drnů. V dunění palby se ozýval křik racků. Na oblohu zasvištěla další signální raketa a rozprskla se do gejzíru světla. Teď už bylo příliš šero na to, aby se dal použít signální telegraf, takže obránci Fort Ingles varovali posádky ostatních pevností pomocí světelných raket.

„Zaberte!“ křičel Cabral a veslaři hekali, jak se celou svou silou i váhou opírali do vesel. Člun však znovu najel do chomáče chaluh, které ho zbrzdily, a dokonce pootočily. Jeden z mužů na přídi se naklonil přes okraj a začal do chaluh sekat cutlassem. „Zpátky!“ křičel Cabral. „Zaberte zpátky!“

Do okrajníku bouchla kule z muškety a další roztříštila list vesla. Nalevo od Sharpa křičel Cochrane na své muže, aby přirazili ke břehu první. Frustrovaný Cabral tloukl pěstí do boku člunu. Jeden z veslařů na něho houkl, že je to nebezpečné a člun se může v příboji převrhnout, ale Cabral vytáhl šavli a pohrozil mu, že ho probodne, jestli nebude veslovat. Člun se už ze sevření chaluh podařilo vyprostit a muži se opět mohli opřít do vesel. „Zaberte!“ řval Cabral. Hřeben vlny člun zvedl a popohnal ho. Veslař na pravé straně sebou náhle trhl, padl dopředu a z úst se mu vyřinula krev.

„Shoďte ho do vody!“ křikl Cabral. „Juane, na jeho místo! A zaberte!“ Zabírali, co mohli. Zasáhla je další vlna, která vynesla člun na vrchol zpěněného hřebene, ale vzápětí byla pryč a člun sklouzl do změti pěny a chaluh ve vpadlině. Veslaři se znovu opřeli do vesel. Oblohou se valilo dunění děl a hřmění palby z mušket. Pobřeží už bylo blízko, tak blízko, že Sharpe slyšel hukot a šum vln, které se vracely do zpěněného příboje. Pak se člunu chopila nová vlna, chvíli jím zmítala v příboji a nakonec ho vrhla ke břehu a k temným postavám Španělů na vrcholu pláže, jejichž siluety zamlžené kouřem kvetly růžovými plameny výstřelů z mušket. Všude kolem člunu hučela, převalovala se a vířila voda tříštících se vln. Cabral křičel rozkazy. Kormidelníkovi se nějakým zázrakem stále dařilo vést člun přídí proti břehu a veslaři se naposledy zoufale opřeli do vesel. Příď nejdřív klesla, pak se prudce zvedla a člun sebou trhl. To už Cabral křičel, aby všichni vyskákali a pobili ty bastardy, ty syny děvek, i když člun, hnán vlnou, stále ještě klouzal po pláži. Mnohem menší štěstí už měli ti nalevo od nich, jejichž veslice se převrhla, a Sharpe viděl, jak se muži spolu s vesly a se zbraněmi zmítají jako bezmocné hříčky mořského živlu ve změti příboje. Cabralův člun se s trhnutím zastavil. Sharpe přeskočil okrajník a po kolena v ledové vodě a zvířeném písku se brodil ke břehu.

Vytrhl z pochvy vypůjčenou šavli. „Za mnou!“ zvolal. Věděl, že nesmějí dát nepřátelským pěšákům šanci. Kdyby měli Španělé schopné velení a klid, mohli poslat každý z přistávající člunů do pekel a s těmi, kterým by se podařilo dostat na břeh, pak skoncovat bajonety. Sharpe však předpokládal, že jsou podělaní strachem. Z moře přicházel ďábel Cochrane, aby je pozabíjel, a teď nastal čas přidat k jejich strachu krev. „Za mnou!“ zařval znovu. Boty měl plné vody a ztěžklé pískem, ale přesto se hnal po pláži vzhůru a křičel na ostatní, aby ho následovali.

Také zbývající Cochranovy posádky se už škrábaly na břeh. Čluny přirážely v několika vteřinách po sobě. Muži z nich vyskakovali do vody a brodili se příbojem, aby unikli vlnám, které je stahovaly zpátky, a pak se v zoufalém náporu těch, co se chtějí pomstít za hrůzu nedávných chvil, vrhali proti nepříteli. Čepele šavlí, cutlassů, bajonetů a abordážních pík se v posledním světle matně leskly. Jeden z mužů třímal velkou sekeru, která se používala k odsekávání zbytků potrhaného lanoví, ale nyní jí máchal nad hlavou jako nějaký vikinský zběsilec a hnal se směrem ke španělským pěšákům.

A když Španělé viděli, jak z moře vyrážejí Cochranovi ďábli podobní pomstychtivým démonům, obraceli se na útěk. Panebože, pomyslel si Sharpe, takhle tedy už po staletí útočí piráti na španělské državy: muži ozbrojení ocelí a zbavení všech zábran, kteří vyrážejí z malých lodí, aby svou zuřivostí rozbili chatrnou skořápku civilizované disciplíny, již Madrid vnutil zlatonosným zemím Nového světa. 

„Seřaďte se! Tady!“ křičel Cochrane. Stál, vysoký a mohutný, v šeru soumraku na okraji písečných dun, které se zvedaly za pláží. „Nechte je utíkat!“ Sharpe by prchající Španěly pronásledoval, ale Cochrane chtěl nastolit ve zmatku po vylodění pořádek. „Seřaďte se!“ velel znovu. „Majore Millere! Určete levý okraj linie!“ To už zavířil paličkami jeden z Millerových bubeníků a v šeru zazněla tence flétna. Také Harper se dostal bezpečně na břeh a rozběhl se, aby se připojil k Sharpovi. „Tak už jsme v tom zase!“ zvolal, jako by rázem zapomněl na všechny nejistoty a útrapy posledních týdnů a užíval si vzrušené radosti z boje.

Pevnostní děla teď duněla nad nimi. Z valu kouře šlehaly nad písečným svahem sinavé plameny a zase se stahovaly zpátky. Kolem Cochranových mužů prolétla dělová koule a vyrazila na pláži gejzír písku. Opuštěné veslové čluny s dlouhými vesly se zmítaly v příboji, zatímco dál na moři základní posádky zanechané na palubách obou válečných lodí už vytáhly kotvy a za pomoci předních plachet odpluly mimo dosah pevnostních děl.

„Dolů!“ zavelel Cochrane, aby své muže ukryl za duny, než zorganizuje útok. „Vzal někdo žebříky?“

Nikdo. Na písku pod pevností leželo tři sta promočených mužů a všichni museli bojovat ručními zbraněmi: mušketami, pistolemi, šavlemi, cutlassy a píkami.

„Ani vy jste nevzal žebřík?“ obrátil se Cochrane na Sharpa.

„Ne.“

„K čertu!“ zaklel Cochrane a sekl šavlí do trsu písečné trávy. „Tak to jsme v prdeli!“

Dunění dělové palby z pevnosti se změnilo. Místo krátkých ostrých ran se teď zdál zvuk výstřelů mnohem tlumenější, a to znamenalo, že dělostřelci začali nabíjet kartáčovými střelami. Nyní se tedy z každého děla stala obrovská brokovnice, která chrlí proti útočníkům smrtící smršť kulí do mušket. Cochrane zaklel a padl do písku. Po chvíli vykoukl přes vrchol duny. Z toho, co v pokročilém šeru a kouři viděl, mu bylo jasné, že opevnění Fort Ingles, tvořené hliněným valem s dřevěnou palisádou, nemají bez žebříků šanci zdolat. Ale i kdyby je měli, přesto se zdálo, že útok proti smršti kulí kartáčových střel by byl sebevražedný. „Do prdele!“ zaklel Cochrane znovu.

„Na téhle straně opevnění mají jenom děla!“ zavolal na něho Sharpe.

„Vypadá to tak,“ souhlasil Cochrane. „Zamířená na moře.“

„Tak se pokusíme obejít je z boku. Dejte mi nějaké muže.“

„Dobrá. Vezměte si pravoboční Kittys,“ rozhodl okamžitě Cochrane. Kittys, neboli muži z Kitty, byli rozděleni do dvou rot, pravoboční a levoboční.

„A vy je tady zatím zaměstnávejte,“ řekl Sharpe. „Střílejte po nich a dělejte hluk, aby se soustředili na vás. A až vám dám znamení, vrhněte se do útoku.“

Zavolal na pravoboční Kittys a pak se pod ochranou dun rozběhl podél pobřeží. Následovalo ho padesát mužů, včetně Harpera a poručíka Cabrala, zatímco zbývající Cochranovi muži spustili směrem na pevnost palbu. Když se pak Sharpe dostal mimo linii dělostřelecké palby, obrátil se vzhůru do svahu. Písečné duny vypadaly v měsíčním světle jako sněhové závěje. Dole za nimi hučel příboj.

„Panebože, to je šílenství!“ vyrazil ze sebe Harper.

Sharpe raději šetřil dech. Svah byl strmý a na ostré písečné trávě to klouzalo. Sharpe mířil doprava a snažil se držet mimo dohled obránců pevnosti. Doufal, že se Cochranovi podaří poutat pozornost Španělů na pobřeží, ale zároveň uvažoval, proč obránci neposlali dolů větší sílu pěchoty. Napadlo ho také, jestli účelem signální světlice nebylo přivolat posily z ostatních pevností. Za ním zaduněl další výstřel kartáčové střely, po němž následovala z pobřeží chabá odpověď salvy z mušket. Také z pevnosti hřměly salvy z mušket a Sharpe se z jejich zvuku snažil usoudit, kolik může obránců být. Odhadl to na dvě stovky. Takže tři menší roty? I to bohatě stačilo, aby si poradily se dvěma sty padesáti Cochranovými muži, z nichž mnozí měli místo střelného prachu kaši a muškety jim mohly sloužit jen jako kyje, kterými by nepřítele tloukli. Jeden dobře zorganizovaný útok na bodáky tří rot španělské pěchoty by musel s celou Cochranovou ztečí skoncovat. Stačila by čtvrhodina a chilští povstalci by přišli nejen o svého admirála, ale zřejmě i o celé své loďstvo. Valdivia by byla zachráněná, Cochrana by dopravili zpátky do Madridu k potupnému soudu a veřejné popravě, roajalistické provincie Chile by z toho vyšly posílené, blokáda severních přístavů španělským loďstvem by O‘Higginse vyhladověla a během dvou let, možná méně, by se celé Chile a zřejmě i Peru opět vrátily pevně do španělských rukou. Pro captain-generala Bautistu by to byl dokonalý triumf ospravedlňující všechny jeho teorie o obranné válce a pro Blase Vivara, pokud opravdu je jako vězeň v Andělské věži naživu, by to znamenalo smrt, protože nikdo v Madridu by se neodvážil potrestat Bautistu za jeho vraždu, když by za ni Španělsko dostalo zpátky svou říši danou Bohem. A aby se tohlo všechno stalo – aby Bautista dosáhl triumfu, Vivar zemřel, Cochrane byl potupen, Španělsko svou válku vyhrálo a běh světových dějin dostal nový směr –, k tomu všemu by stačily tři roty pěchoty. Pouhé tři roty! A Sharpe nepochyboval, že tyhle tři roty, a možná víc, už právě teď Španělé shromažďují k útoku.

„Panebože, podívejte se!“ ukázal Harper na dřevěný plot, který se táhl mezi nimi a Fort Ingles. Byl vysoký asi jako mužská postava a sestával z kůlů, jež tvořily pevnou bariéru. Sharpe však nechápal, jakému účelu slouží. Těžko mohla být součástí opevnění, protože v ní neviděl žádné střílny.

„Jdeme dál!“ zavelel. Tím, že budou civět na plot, nemohli nic získat. Museli se k němu dostat blíž a pokusit se zjistit, co je za ním.

Podivná bariéra se táhla na protější straně hrubě vyhloubeného příkopu. Zdálo se, že ji Španělé postavili jako zábranu proti útoku z boku, o nějž se právě Sharpův oddíl pokoušel, ale pokud za ní nestáli obránci, neměla žádný smysl. Muži se zastavili na okraji příkopu, zatímco Sharpe se přes něj dostal až k plotu a podíval se škvírou mezi kůly, co je za ním. Uviděl asi dvě stě metrů dlouhý otevřený svah, za nímž se už tyčil hliněný val pevnosti s palisádou na vrcholu. Ani v západním křídle opevnění nebyly žádné dělové střílny, zato se před ním táhl hluboký příkop a hliněný val byl natolik strmý, že ho bez žebříků mohli těžko zdolat. V měsíčním světle se na parapetu valu zřetelně rýsovala postava strážce.

Sharpe sestoupil na dno příkopu a chvíli se díval nahoru na plot. Zdálo se mu, že je sestavený z dílců dlouhých pět až šest metrů, které byly upevněné k silným kůlům, zaraženým do země. Napadlo ho, že jeden dílec by se dal využít – pokud ne jako žebřík, tak aspoň jako rampa. „Pate!“ křikl. „Až vám řeknu, strhněte dva dílce toho plotu. To budou naše žebříky.“ Zavolal to španělsky a tak hlasitě, aby to slyšelo všech padesát mužů. „Na téhle straně je jeden strážce, všichni ostatní sledují, co se děje na pobřeží. Mají strach. Strach z Cochrana a z vás, protože jste jeho muži. Považují vás za pekelné ďábly. Pokud na ně zaútočíme tvrdě a rychle, sesypou se a obrátí se na útěk. Zvládneme to, dostaneme se tam! Náš bojový pokřik bude Cochrane. A teď se vydýchejte, zkontrolujte si, jestli máte nabité zbraně, a buďte připraveni.“

Rozhodl, že ti, co si při vylodění nedokázali udržet střelný prach v suchu, ponesou vylomené dílce plotu a půjdou v čele. Ostatní je budou následovat, a jakmile ti před nimi obě rampy ustaví, přeběhnou přes ně a proniknou do pevnosti. Byl to zoufalý plán, ale pořád lepší než zůstat v pasti na pobřeží a čekat na útok tří rot španělské pěchoty. A navzdory Cochranovu vyhlašovanému záměru dobýt během noci všechny pevnosti, Sharpe věděl, že by stačilo dobýt jen tuhle, aby se celý útok zachránil. Pak by měli k dispozici děla a opevnění, ve kterém by mohli čelit španělskému protiútoku, a získali by tak základnu, v níž by se drželi, dokud by pro ně posádky obou lodí nezorganizovaly záchrannou akci. Kdyby tahle jediná pevnost padla, mohl by Cochrane přežít.



Poznámka o historii:

Lord Thomas Cochrane, desátý hrabě z Dundonaldu, byl neobyčejný excentrický muž, radikální politik, ale také jeden z nejslavnějších námořních velitelů na počátku devatenáctého století. Po skvělé kariéře v královském loďstvu a naopak ostudné v Dolní sněmovně britského parlamentu ho v roce 1814 z obou těchto institucí vyloučili na základě obvinění z burzovních podvodů. Existují důkazy, že obvinění bylo zmanipulované, ale Cochrane nepatřil k mužům, kteří by se proti sešikovaným právníkům dokázali bránit racionálně, a tak soud prohrál a skončil ve vězení. Z něj samozřejmě uprchl a po řadě dobrodružství se stal admirálem chilského válečného loďstva v době, kdy tato země vedla válku za nezávislost proti Španělsku. Nakonec se s vůdcem chilského povstání za nezávislost Bernardem O’Higginsem rozešel, ale ještě předtím stačil vyhnat španělské válečné loďstvo od pacifického pobřeží Jižní Ameriky a tím v podstatě zajistit pro Chile a Peru nezávislost.

Zřejmě nejúžasnější vítězství ze všech, kterých v této válce Cochrane dosáhl, byl útok na Valdivii. Odehrál se velmi podobně tomu, jak jsem ho popsal v této knize. Bylo to ohromující vítězství, jež zničilo poslední pozůstatky španělské moci v Chile.

Později se Cochrane stal admirálem brazilského válečného loďstva, které vedl v boji proti Portugalsku. Potom však Jižní Ameriku opustil a přenesl svou vlajku do řeckého válečného loďstva, v němž se účastnil boje této země za nezávislost proti Turkům. V roce 1830 byl ve své mateřské zemi rehabilitován a znovu zařazen do britského královského loďstva jako kontradmirál. Odmítl však ujmout se velení, dokud mu nebude vrácen také rytířský titul. K tomu došlo až v roce 1847, kdy mu Bathský řád vrátila královna Viktorie. Byl však trpce zklamán tím, že mu nebylo svěřeno velení loďstva v krymské válce. V té době mu však už bylo přes osmdesát let. Čtivou biografii tohoto neobyčejného muže uveřejnil Donald Thomas v knize Cochrane (André Deutsch, 1978) a já jsem Donaldu Thomasovi velmi vděčný za skvělé vylíčení toho, jak byl Cochrane v jedné neblahé půlnoční ceremonii ve westminsterském opatství v nepřítomnosti vyloučen z Bathského řádu.

Stejně tak jsem Donaldu Thomasovi vděčný za neobyčejný příběh o tom, jak Cochrane připravoval Napoleonův příchod do Valdivie a zahájil tak válečné tažení s cílem ustavit Spojené státy jihoamerické. Tenhle tajný plán byl tak rozpracovaný, že Cochrane po dobytí Valdivie skutečně vyslal loď na Svatou Helenu, aby odtud Napoleona osvobodil. Když však poručík Charles na ostrov vystoupil, našel Napoleona v pokročilém stadiu jeho nemoci, a tak se pokusu odvézt ho vzdal. Otázka, co by se stalo, kdyby byl Bonaparte zdráv a Cochrane ho ze zajetí osvobodil, tak zůstává jednou z velkých neznámých historie.

Bonaparte však zemřel, zřejmě otráven francouzskými roajalisty, kteří se báli jeho návratu do Francie. Zůstal pohřbený na Svaté Heleně až do roku 1840, kdy byly jehoho ostatky exhumovány, dopraveny do Francie a slavnostně pohřbeny v sarkofágu v chrámu pařížské Invalidovny. Také Sharpe se vrátil do Francie a Harper do Irska, a pokud vím, oba žili ve svých domovech šťastně a spokojeně až do smrti.   


sobota 19. listopadu 2016

VÁLEČNÝ ROK 1813 NA LIBERECKU, FRÝDLANTSKU A V PODJEŠTĚDÍ VE STO LET STARÉM PODÁNÍ FERDINANDA THOMASE



Překlad, úvod a komentář: Miloslav Kolomazník

Následující polozapomenutý příspěvek bych „sám pro sebe“ asi nikdy neobjevil, nebýt pana Milana Švankmajera, který jej už v roce 1957 citoval v jedné ze svých nejranějších prací na téma napoleonské historie, „Napoleonská armáda v severních Čechách roku 1813“. Pod původním názvem „Kriegerische Vorgänge in unserer Heimat vor hundert Jahren. Vortrag des Bürgerschul-Directors Ferd. Thomas in der XIV. Wanderversammlung des Vereines für Heimatkunde am 28. Mai l. J. in Dörfel bei Reichenberg“, což je možné volně přeložit asi jakoVálečné události v naší vlasti před sto lety. Výklad řídícího měšťanské školy Ferdinanda Thomase na XIV. putovním shromáždění Vlastivědného spolku 28. května t. r. ve Vesci u Liberce“, byl tento příspěvek poprvé otištěn před více než stovkou let v libereckém novinovém plátku Reichenberger Zeitung (datum vydání: neděle 24.8.1913, číslo výtisku: 201, strana: 29-32), a já jen dodám, že svými nezvyklými parametry, délkou textu i obsahem, je jen dalším dokladem toho, jaké mimořádné pozornosti soudobého tisku, a ruku v ruce s ním i široké veřejnosti, se téma napoleonských válek a válečného roku 1813 na našem území při příležitosti stoletého jubilea těšilo…



Léto 1813 – přehlídka Poniatowského a Sulkowského Poláků v Žitavě

(Zdroj: Begebenheiten und Erlebnise in Zittau 1813)



Žijeme nyní v památném čase, neobyčejně bohatém na historické připomínky. Před sto lety povstaly národy Evropy proti zpupnému francouzskému císaři Napoleonovi I., aby těžké jařmo, jež na ně uvalil, definitivně setřásly. Nechtěly již více dopustit, aby nadále jejich pánem byl, za kterého se považoval, neboť stejně jako je jen jeden Bůh na nebi, tak chtěl i Napoleon jediným vládcem na zemi být. Po nešťastném tažení 1812 do Ruska se však jeho moc zhroutila jako domeček z karet. Nyní ukázalo se, že byl obávaným, ale nikdy nebyl milován. Když Rusové, kteří Francouzům byli v patách, do Pruska vstoupili, propuklo v zemi všeobecné povstání proti cizí nadvládě. Král domáhal se 17. března 1813 ve slavné proklamaci „An mein Volk“ dobrovolného ozbrojování. Urození i sedláci, úředníci i řemeslníci, učitelé i studenti chápali se zbraní a vstupovali do domobrany. Celým národem prostoupilo nadšení. Prusové uzavřeli nyní s Rusy spojenectví v boji proti Napoleonovi; Rakušané to samé neuzavřeli, neboť císař František I., jenž Napoleonovým tchánem byl, zpočátku se jej pokoušel k ústupkům přimět. Veškeré pokusy ale narazily na zatvrzelost Napoleonovu. Sice vyhráli Francouzi, i když s velkými ztrátami, ještě bitvy u Großgörschen, nedaleko Lützenu, 2. května, a u Bautzenu, 3. května [?, bylo to ve dnech 20.-21.5.1813], ale již na konci května nabídl Napoleon spojencům příměří, aby zotavil se a spojence rozeštval. Příměří, které nakonec přišlo, mělo od 4. června do 10. srpna trvat, bylo ale až do 20. prodlouželo. Rakouský císař František poslal mezitím svého ministra, knížete Metternicha, k Napoleonovi do Drážďan, aby mír zprostředkoval. Rozhovor udál se 28. června 1813 a trval šest hodin. Napoleon nechtěl o míru nic vědět a ukončil rozhovor slovy: „Bude válka, na viděnou ve Vídni!“ Nyní přistoupil i císař František na spojenectví proti Napoleonovi. Obrovské signální ohně planuly na kopcích z Prahy až po hlavní velitelství pruských a ruských vojsk, aby tuto velkou událost o vstupu Rakouska do koalice tak rychle, jak jen to bylo možné, oznámily. Tisícihlasé radostné „hurá“ bylo na toto poselství odpovědí.



Památné Napoleonovo setkání s Metternichem v Drážďanech

(Kresba: Prof. Woldemar Friedrich)



Samotná válka spojenců s Napoleonem začala teprve až po uplynutí přímeří, tj. na konci srpna.

Mezitím se naše vlast stala jevištěm válečného dění. Podrobnosti o tom shromáždil jsem z vlastivěd okresů Liberce, Jablonce, Jablonného a Lípy, zejména pak ale ze zpráv v „Mitteilungen des Nordböhmisches Excursionsklubs“ a „Mitteilungen des Vereines für Heimatkunde des Jeschken-Isergaues“, konečně z Jägerovy knihy „Dorfchonik“, Helbigsovy knihy „Beiträge zur Geschichte der Stadt und des Bezirkes Friedland“, Resselsovy knihy „Geschichte des Friedländer Bezirkes“, Bürgerovy knihy „Chronik von Ringelshain“, Bruhnovy knihy „Geschichte von Zittau“ atd. Dovolím si Vám tyto události v chronologickém sledu představit.

Již v únoru 1813 začal se v sousední saské Žitavě pro z Ruska se navrátivší bojovníky lazaret zřizovat. Od 21. do 23. února dorazilo tam více než 100 povozů s raněnými, ale již 25. února pokračovala většiná z nich dál, jelikož dorazila k nim planá zpráva o tom, že kozáci jsou jim v patách. Ranění přinášeli do měst, která jim soucitně [brány] otvírala, mnoho utrpení, tím že z Ruska tyfus přinesli, který v Žitavě v březnu a dubnu mnoho obětí si vyžádal.

V severních Čechách nacházely se již od března k zajištění ostrahy hranic rakouské vojenské jednotky, ponejvíce Císařovi a Liechtensteinovi husaři, myslivci a Chorvati. Zpočátku byli v domech ubytováni, později, když počasí teplejší bylo, tábořili na mnoha místech pod širým nebem.

14. a 15. května projíždělo Frýdlantem okolo 50 vozů s pruskými vojáky, kteří v bitvě u Lützenu zranění utržili. 19. května přišlo 80 Ilyrců, kteří u francouzských voltižerů sloužili a Rusy u Lützenu vzati do zajetí byli, do Frýdlantu. Dostalo se jim ubytování v Raspenavě a v Hejnici a po jednodenním odpočinku jako rakouští poddaní pod dohledem do své domoviny odesláni byli. V noci z 23. na 24. května vpadlo na 1 000 kozáků do Vsi, na faře a ostatních domech páchali násilí a unesli ze Saska sem přihnané koně. Rovněž do obcí Předlánce, Pertoltice, Bulovka, Dolní Oldřiš atd. přišli Francouzi pronásledovaní Rusové.


Polský brigádní generál se svým doprovodem (Kresba: Prof. Richard Knötel)



2. června mašírovalo na 1 700 Francouzů a Bavorů pod generálem Portevainem přes Liberec, Chrastavu a Hrádek nad Nisou do Saska. Byli beze zbraní a jen málokterý měl šavli; mimo to vezli si jen několik bubnů s sebou. Celý ancábl, který součást posádky pevnosti Toruň na Visle v Prusku tvořil, byl po její kapitulaci propuštěn a u Broumova na naše české území vkročil.

Od 14. do 17. června postoupila mezi 17 až 18 000 muži silná polská armáda pod vedením statečného polského knížete Josefa Poniatowského v pěti kolonách do severních Čech, aby se s rakouským souhlasem k velké francouzské armádě, která se v Sasku nacházela, připojit mohla. Druhá kolona, přes 2 000 mužů silná, vydala se po špatných cestách z Osečné do Jítravy a odtud přes Horní Sedlo, Dolní Sedlo a Hrádek nad Nisou do Žitavy. Ostatní čtyři armádní skupiny pokračovali přes Jablonné v Podještědí, Petrovice a Lückendorf. Přitom vojáci plundrovali po libosti. V Žitavě byli dílem mezi měšťany ubytováni, dílem po okolních vesnicích rozmístěni. Na 600 důstojníků, kteří se u armády nálezali, pobývalo zejména ve městě. Cizí vojáci byli příčinou mnoha vzruchů; obyvatelstvo často těšilo se z exotické janičářské hudby.




Napoleonův dům (čp. 13) na žitavském náměstí Markt - vpravo od palmy

(Foto: autor příspěvku)



Rovněž Napoleon byl opakovaně v Žitavě očekáván. 10. srpna byla k oslavě jeho narozenin obrovská oslava uspořádána. 11. srpna začaly se přípravy k odchodu vojska, neboť o 10 dní prodloužené příměří 20. srpna vypršelo. Česká hranice byla nyní uzavřena: v Eckartsbergu, kde Poláci tábořili, byly šance zbudovány. 15. srpna armáda odtáhla, ale již 17. opět přišla. O dva dny dříve dorazil Napoleon osobně do Žitavy [míněno 18. srpna, ve skutečnosti to bylo ale až 19. srpna dopoledne, a podle “Begebenheiten und Erlebnisse in Zittau 1813” to mělo být přesně v 10 hodin 13 minut, kdy sem Napoleon dorazil ze Zhořelce a krátce posnídal na náměstí, v čp. 13. Večer, po památné návštěvě Jablonného v Podještědí, se do Žitavy na noc vrátil, aby již příštího rána vyrazil zpátky na východ, na sasko-slezské pomezí.] a zůstal tam až do 20. Byl zde velmi nadšeně uvítán. Prvního dne (19. srpna) uspořádal nedaleko silnice na Jablonné na poli válečnou poradu. Zamýšlel se svou armádou ve stejný čas na třech místech do Čech vpadnout. První kolona na levém křídle měla Frýdlant a Liberec obsadit, kolona vpravo se města Rumburku zmocnit a středová kolona až k Jablonnému, Lemberku, Jítravě a Zdislavě postoupit. Na českých hranicích stály jen slabé rakouské jednotky, jež k 8 000 mužů silnému Bubnově sboru náležely, kterému generál hrabě Neipperg velel. 19. srpna odpoledne odebral se Napoleon přes Lückendorf a Jablonnský průsmyk osobně do Čech.

Předtím měl v Žitavě ještě rozhovor se starostou Hrádku nad Nisou, Johannem Josefem Niederlem, který asi půl hodiny trval, a k němuž si tlumočníkem posloužil. Rozhovor probíhal přibližně takto: „Jste starostou Hrádku nad Nisou?“

Niederle: „Ano.“

Napoleon: „Patříte k vrchnosti?“

Niederle: „Ne, pokorný poddaný panství Grabštejn.“

„Jak se jmenuje hrabě?“

„Clam-Gallas.“

„Jaká panství vlastní hrabě ještě ve zdejším kraji?“

„Frýdlant, Liberec a Lemberk.“

„Zdržovali se Císařští u Vás, kolik, jak dlouho a jakého druhu vojska, a odkdy jsou z Hrádku pryč?“

„Ano, ale jen přední stráže, a sice od 10. srpna; od včera jsou pryč. Byli to husaři od regimentu Kaiser a Blankenstein, pak myslivci od 5. a 6. batalionu.“

„Kde se nachází císařská armáda? Kdo jí velí a jak silná je?“

„Toto vše je mi neznámo.“

„Jsou Rusové v Čechách?“

„Ani toto nemohu s jistotou sdělit.“

„Jaké příkazy máte pro případ války?“

„Ještě vůbec žádné.“

„Milujete svého císaře?“

„Po Bohu je nám nejdražší.“

„Jsou lidé ve Vašem kraji věřící?“

„Ano, to jsou.“

„Jak daleko je to od Vás do Děčína a Litoměřic?“

„Do Děčína 6, do Litoměřic 8 mil.“

„Pamatujete vpád Prusů do Čech?“

 „Ano, za sedmileté války a za války o bavorské dědictví.“

„Jak početné je obyvatelstvo ve Vaší obci a kolik je mužské populace?“

„Obyvatelstvo čítá na 1 120 duší, z toho 515 mužského pohlaví; k tomu je v Hrádku na 200 domů.“

„Kolik jste již rekrutů a zeměbranců poskytli?“

„13 rekrutů pro armádní zálohu, 1 pekaře a 7 zeměbranců.“

Když císař žádné jiné otázky neměl, prosil ho starosta o ochranu a zachování Hrádku nad Nisou. Napoleon poskytl mu ujištění, že v tomto ohledu potřebné pokyny již byly vydány, jen ať se starosta z města nevzdaluje. Nakonec byl mu ještě na zpáteční cestu kůň přichystán, kterého osedlal a jedním důstojníkem do Hrádku nad Nisou byl doprovázen.

Krátce po propuštění starosty Niederleho vydal se Napoleon se svým doprovodem do Jablonného, jediného města v Čechách, do něhož tento císař vkročil. Zdržoval se v poštovním domě na horním předměstí, kde v roce 1779 rovněž císař Josef II. přenocoval, a povolal k sobě dva magistrátní úředníky a faráře, jichž se na mnoho věcí doptátal, obzvláště na postavení a sílu v tomto kraji rozestavených Rakušanů, na hojnost a ceny potravin, situaci v obchodu a další. Zdržel se v Jablonném tak dlouho, dokud se jeho špión, kterého k obhlédnutí šancí a zátarasů za Mimoň poslal, nevrátil. Když tento přinesl zprávu, že šance zcela neobsazené jsou, vyštěkl Napoleon: „Jsem zklamán“ Na to vrátil se přes Petrovice do Žitavy, kam v deset hodin večer dorazil. V Petrovicích je na celní úřadovně stále stolička ukazována, na které odpočívat měl [dnes je stolička součástí expozice českolipského Vlastivědného muzea].


Francouzský císař Napoleon I. v Jablonném v Podještědí – olejomalba akademického sochaře Jiřího Kaňovského (Foto: autor příspěvku)

Příštího dne vyrazil na sever do Zhořelce a Lubáně. V noci silně pršelo a jednotky, které asi dobře vybaveny byly, mokrem mnoho vytrpěly. Příležitostně byli zajatí Rakušané do Žitavy přivedeni a všude dostalo se jim mnohé péče, navzdory blížícímu se boji.

Tentýž den, kdy Napoleon přijel do Žitavy (19. srpna), byly rovněž tam tábořící polské a francouzské jednotky proti české hranici poslány. Přitom odehrálo se mezi nimi a rakouskými předními hlídkami opakovaně malých přestřelek.

19. srpna 1813 bránil rakouský oberjäger od 5. mysliveckého praporu, jménem Karl Schöffel, průsmyk přes Lužické hory proti silnějšímu nepříteli s obrovským přehledem a ohromnou statečností. Zabil přitom mnoho nepřátelských důstojníků; velitel patroly Niedinger byl mu se vzácnou svou smělostí velkou pomocí. Oba obdrželi po skončení války stříbrné medaile za statečnost.

U města Jablonného přivítalo těch málo rakouských myslivců střelbou z krytých postavení brzkého rána 19. srpna dvě kompanie francouzských voltižerů, kteří se šesti kanony sem přitáhli; přitom rozptýlilo se několik husarů do polí kolem.

V průběhu dne přicházelo stále více nepřátel, takže se jich 10 000 Francouzů a 22 000 Poláků pod velením divizního generála Franze Stephana [?] Kellermanna v Jablonném a okolních vesnicích nalézalo. Protože se oněch málo rakouských vojáků s takovou přesilou rovnat nemohlo, stáhli se po krátké šarvátce zpátky; kavalerie přes Brniště k Mimoni, myslivci přes Českou Ves k Druzcovu, kde jejich hlavní ležení bylo. Rovněž mezi Lemberkem a Janovicemi v Podještědí na tzv. Hofehöhe [?] rozestavené dělostřelectvo ustoupilo k Druzcovu, to když jistý počet neúčinné palby opětovalo. Protože se Lemberk přímo v palebné linii ocitl a Francouzi hodně nakrátko stříleli, dopadla většina jejich kulí na Lemberk. Škody na obilné sýpce jsou dnes stále patrné. V zámecké zahradě byla většina soch zcela zničena, zbylé, které ještě dnes stojí, více či méně poškozeny. Navzdory velkému střílení bylo jen málo mrtvých a zraněných. Jeden Francouz byl na na markvartickém poli zastřelen a pohřben; jeden rakouský myslivec pozbyl na cestě naproti České Vsi skrze dělovou kouli svoji hlavu a hrob nalezl v jedné ze zahrad; pět nebo šest mužů, Chorvatů a Francouzů padlo pod Lemberkem nedaleko jednoho vršku, kde byli také pohřbeni; tento nazývá se ještě i dnes „Kroatenhügel“.




Zámek Lemberk (Foto: autor příspěvku)

Po dělostřelecké palbě, jež téhož dne ustala, od Jablonného výtáhl po silnici na Rýnoltice silný oddíl polských vojáků. Když u palírny v Lemberku se ocitl, přijel jeden osamocený rakouský voják, Chorvat, na most před zámeckou bránu a vypálil ze své zbraně na nepřítele. Tito zůstali několik okamžiků neklidně stát, pak vyrazili poklusem k Lemberku, kde v zámku a okolních domech vše roztloukli a zničili, co jim do rukou padlo. Jelikož výstřel ze zámku vyšel a oni si odtud vojáka všimli, aniž by jej dopadli, byl tento jejich vzteku obzvlášť vystaven. Rozmlátili tam všechno, nábytek, okna, dveře, kamna, peřiny rozpárali a peří rozházeli, knihy a písemnosti roztrhali a rozervané hadry vyházeli okny ven. Varhany a obrazy v kapli byly rozmláceny, zlaté prýmky mešních rouch odtrženy a tyto s cínovými píšťalami od varhan, prádlem a s tím, co pro ně hodnotu mělo, sebrali. Největší jejich úsilí bylo však posléze věnováno hledání vojáka: každá místnost, od sklepení až po hřeben střechy, prohledána byla, a přeci tento byl a zůstal neobjeven, obzvláště když tento ve žlabu ukrytý musel být. Když veškeré hledání vyšlo nadarmo a vše poživatelné snědeno, odtáhli konečně pryč. Voják objevil se nejdříve druhé noci. Žadonil před domem, kde zdržovali se nižší úředníci, kteří si ještě nějaké obyvatelné místnosti udrželi, zcela zbědovaně o chleba. Vrchnostenští úředníci opustili úřad ještě v klidných časech a vydali se, stejně jako veškeré úřednictvo z Grabštejnu se svými rodinami, pod ochranou 19 husarů a 60 myslivců do Kryštofova Údolí – obvyklého útočiště bojácných a malomyslných za válečných časů.

Náš voják, v plné zbroji a oblečení, se skrz jeden vikýř na střechu protáhl, a tady, v jedné úžlabině, ve žlabu ukryt, natažený ležel tak dlouho, až všecko úplně klidné zase bylo. Jeho hlad byl obrovský, a když nasytil se, odtáhl přes Janovice v Podještědí ke Zdislavě, aby zde vojsko své vyhledal.

Škody, které obec Lemberk (s výjimkou hraběte a úředníků) onoho dne utrpěla, měly podle jednoho záznamu [pořízeného Antonem Jarischem – viz moji „Francouzi na Českolipsku 1813“ (2015)], datovaného dnem 1. října 1813, celkové výše 38 918 Guldenů a 38 krejcarů dosáhnout.

Od této [nezvané] návštěvy lemberského zámku nejsou tam téměř žádné písemné záznamy o dřívejší době již více k dispozici.

V Bürgerově „Geschichte von Lämberg und Chronik von Ringelshain dočítáme se na straně 120: „20. srpna přišli za jitra první nepřátelé do Rýnovic, odkud již mnoho obyvatel dříve, většinou ženy a děti, do Johnswalde [?] uprchly. Obec sama se u nepřátelského velitele bezpečnostní hlídky dožadovala, čímž velkým ztrátám a velkým škodám zabráněno bylo. V Rýnovicích a Polesí byly rekvizice vypsány; přes 30 kusů dobytka muselo vedle obilí, sena, slámy atd. do ležení v Petrovicích dodáno být, denně přijížděly patroly do vesnice, aby rekvírované vymáhaly. Kde byť jen jediný kus drůbeže k vidění byl, byl zabit a odnešen. Generálem Markowským byla obci dodávka 130 párů vysokých bot, 160 párů nízkých bot, eventuálně úhrada 500 tolarů předepsána. Odvod této rekvizice však nenastal, jelikož nepřítel před jejím uskutečněním tábor vyklidit musel. U faráře Kornelia Wolfa bylo plundrováno; přitom si také ukrutným a bezcitným zacházením těchto mnoho vytrpěl.“




Přesné stáří kamenného smírčího kříže ve Zdislavě není známo, předpokládá se však, že zde byl vztyčen už v dobách husitských válek. (Foto: autor příspěvku)

Podobně jako v Rýnolticích jednali nepřátelé i na dalších místech. Zejména mnoho vytrpět měli místní rychtáři. O tom by mohl rychtář ve Zdislavě, Franz Arlt, mladý, energický a rozvážný muž, píseň zpívat. Měl již mnohokrát opatření učinit, aby nepříteli rekvírování ztížil, a rovněž pokusil se proti jejich plundrování stížnost vznést a dávky obyvatel na rozumnou míru upravit. Proto a jelikož své pasáčky dobytka na výzvědy poslal, aby o příchodu nepřítele, stejně jako o projíždějících Rakušanech včas zprávu obdržel, a příchod druhých uspíšil, byl vedle školního učitele Möldnera zatknut a v poutech před důstojnickou radu odvlečen, kde oba po krátkém slyšení zastřeleni být měli. Tu náhle napadli neohrožení Rakušané vystrašeného nepřítele. Z těchto hleděl si každý tak rychle, jak možné to bylo, se spasit, důstojnická rada se rozutekla a rychtář a školní učitel zůstali konečně na širém poli sami. Oba prchali nyní do Kryštofova Údolí. Ve Zdislavě stojí na místě, kde zastřeleni měli být (na jítravské silnici, naproti novému hostinci „Zur Bahn“) ještě nyní smírčí kříž, který lidem jako „Francouzský“ označován je. Rychtář Janovic v Podještědí, sedlák Franz Wolf, čp. 1, musel tolik zlého zacházení snést, že byl donucen svůj úřad složit. (Gedenkbuch der Gemeinde Johnsdorf).

Franz Schwan, který později prvním školním učitelem v Janovicích v Podještědí byl, vyprávěl následující hrdinský kousek ze stejného dne: Na jednom návrší u Janovic stál hlídkou jeden polský hulán, který byl třemi projíždějícími maďarskými husary objeven. Příštího dne nejstarší z husarů přijel k sedláku Alscherovi do statku v čp. 58, svého koně uvázal a k sedlákovi promluvil: ,Teremtete, Bauer! den Kerl ich hul., tj. Zatraceně, hospodáři! Toho mizeru uctím.’ Pak vešel do světnice a řekl selce:,Mamincka, gib das Ufegobel und weiss-ruth Flackel, tj. Maminko, dejte vidlici od pece a červenobílý [hadr?].’ Žena vše požadované donesla a v rychlosti hulánský praporec na pohrabáč připevnit mu pomohla, čtverácky se přitom usmíval. Sedlák a jeho žena podivovali se a nemohli pochopit, co husar s takovou maškarádou zamýšlel. Když byl hotov, vyhoupl se na koně, vidlici podél nohy do třmenu zasunul, zavinul se do svého bílého pláště a volným krokem vydal se z vesnice na cestu ke Kryštofovu statku, kde se nepřátelské pozice nacházet měly. Mlha a déšť mu k užitku byly, aby za vlastního druha považován zůstal, což mu poskytlo času pro přiblížení. Když husar dostatečně blízko byl, vrhnul se ze sedla na Poláka, v mžiku odzbrojil ho a v poklusu přivedl do Janovic. Tady nechal sobě a svému zajatci kořalku dát a odebral se pak s ním k Žibřidicím. Tak jako jestřáb holubici, tak i on jeho ze svého postu vyštípal.



II.



Obraťme nyní pozornost k dění na Frýdlantsku, Liberecku a Jablonecku.

17. srpna vstoupila ze Saska přes Reichenau [dn. polská Bogatyně] jedna polsko-francouzská jednotka do Čech; při Kunraticích byla ve Frýdlantu zdržujícími se rakouskými myslivci bezmála dvě hodiny zadržována, přičemž na malou šarvátku došlo. Od myslivců padli dva muži, dva byli zajati. Na nepřátelské straně padli čtyři muži, z nichž tři na větrovském Dechanteiwidmutu [?], a jeden na kunratickém hřbitově, poslední místo odpočinku našli. Až po poledni vyrazila polsko-francouzská avantgarda, složená z jednoho pěšího regimentu a jedné jednotky jezdectva, se dvěma děly, pod generálem Johanem Nepomucenem Umińským po kunratické silnici k Frýdlantu. Jedna část mašírovala přes Horní Větrov proti zámku, další do města. K večeru spojila se obě vojska opět na výšinách u větrovské krčmy a rozbila pak na tzv. Tongrundu při Větrově tábor. Velící generál zakládal si na dobré kázni mužstva.

18. srpna přišel ještě jeden nepřátelský sbor o 12 000 mužích pod francouzským generálem Rougetem přes Ebersdorf do Frýdlantska, avšak stáhl se již 19. srpna zpátky.

Téhož dne (19. srpna) vytáhlo nepřátelské vojsko z větrovského tábora proti Lerchenbergu [Skřivánčí vrch?]; část tábořila na Höllbauerhöhe [?], druhá u kaple Bernarda Voigta.




Nově zrekonstruovaný pomník v Tongrundu, věnovaný rakouským obětem napoleonských srážek u Kunratic, Frýdlantu, Albrechtic a Mníšku v srpnu 1813. (Foto: Josef Stoklasa)



Po dobu nepřátelského francouzsko-polského vpádu měly magistrát a vrchnostenský úřad ve Frýdlantu společně výbor ustanovit, který své stálé sídlo na radnici měl, a který nepřítelem ve dne v noci, hodinu co hodinu a téměř bez ustání navštěvovaný, a odkud s vrchnostenským úřadem jeho komisaři,  taktéž na radnici se nalézající, nutné spojení udržovali. 19. srpna nechal velící generál Umiński magistrátního radu Josefa Oehlmanna a hraběcího vrchního správce Franze Nemethyho pod eskortou do tábora knížete Poniatowského v Eckartsbergu, a ještě uprostřed noci dál do Žitavy, odvést, kde dalšího dne před císaře Napoleona uvedeni, po zodpovězení několika dotazů ale brzy opět propuštěni byli.

Krátce před odchodem nepřátelského vojska požadoval generál Umiński okamžitou dodávku 400 kabátů a 400 párů jezdeckých kalhot, nebo namísto tohoto 500 guldenů tehdejší měny, které okamžitě vyplaceny měly být. Jelikož toto v tak krátkém čase nemožné bylo, měli tři členové stálého výboru, starosta Josef Jäckel, inspektor Neumann a panský výběrčí daní Wolf uprostřed eskorty jezdectva naprosto hrubým způsobem postupujícím vojskem do Liberce vlečeni být, kde oni, všemu nepohodlí špatného počasí vydáni napospas, celou noc vstoje v táboře strávit museli a až do složení celého obnosu 500 guldenů jako rukojmí zadržováni byli. (Julius Helbig: Beiträge zur Geschichte der Stadt und des Bezirkes Friedland, IV. svazek, strana 131.)

Od Frýdlantu vytáhl celý sbor 20. srpna ve 14 hodin odpoledne k Liberci.

V Albrechticích u Frýdlantu a Mníšku jim pochod ztěžoval oddíl rakouských myslivců a husarů s dvěma kanóny a jednou houfnicí; a přeci museli tito brzo nepřátelské přesile ustoupit. Z jednoho kopce na druhý, z Mníšku do Krásné Studánky, odtud do Pavlovic a skrze uličky samého Liberce, až do Rochlic a Vratislavic nad Nisou byli vytlačeni. V Liberci mělo mnoho občanů před příchodem nepřítele do hor uprchnout. Z Vratislavic nad Nisou vytáhlo obyvatelstvo houfně s dobytkem a zavazadly nahoru do odlehlého a neprostupného [lesa] Neuwaldu.

Mezitím co tento sbor za nepřetržité palby mušket a dunění děl večer v 18 hodin do Liberce dorazil, pohnul se o dvě hodiny později od Chrastavy ještě jeden další sbor, kterému velel francouzský generál Bruno, k Liberci. Tento 19. srpna u Hrádku nad Nisou přenocoval. Když téhož dne jeden jeho oddíl do Chrastavy pronikl, došlo v Dolní Chrastavě mezi Francouzi a Rakušany k prudkému boji, při němž kulky do domů se zarývaly. Do boje zapojená rakouská jednotka sestávala z dvou eskadron husarů Kaiser a 5. Jägerbatalionu, a velel jí podplukovník von Derra.

Když 20. srpna generál Bruno s celým svým vojskem z Hrádku nad Nisou k Liberci vyrazil, u Bedřichovky mu stojící Rakušané v pochodu bránili. Tito teprve nyní na ústup se dali, až když zjistili, že rovněž od Frýdlantu sem nepřítel k Liberci přichází.




Kostel Nalezení svatého Kříže v Liberci (Foto: autor příspěvku)



V Liberci rozbila nepřátelská vojska na noc na hřbitově před Křížovým kostelem tábor a zažehla velké strážní ohně; také v sousedních uličkách a v podloubích novoměstského a staroměstského náměstí nocovalo mnoho vojáků. 21. srpna brzy ráno vztyčili pak tábor na tzv. Školním vrchu u Pavlovic a Růžodole. Pak poručili si jídla pro 10 000 mužů a vypsali městské radě výpalné 1 000 dukátů a dodávku 500 párů kalhot, blůz, bot a tlumoků. Generál Bruno poslal mimo to vrchnostenskému správci Markovskému a libereckému magistrátu nařízení, aby z duchovenstva, úřednictva a měšťanstva složená deputace, do tábora se dostavila. Když v poledne deputace, složená z vrchnostenského správce Markovského, děkana Franze Wolfa, městského radního Antona Ludwiga, poštmistra Johanna Rauschera, obchodníka se suknem Floriana Siegmunda a kupců Karla Kreittera a Emanuela Kauera, do tábora přišla, byla generálem přítelsky přijata a bylo jí naznačeno, aby se okamžitě do Žitavy k císaři Napoleonovi odebrala, o ochranu Liberce ho žádat. Deputace odjela odpoledne několika vozy pod vojenským dohledem. Když ale do Žitavy přijeli, byl Napoleon již v Lubani. Za dohledu tří žandarmů následovali jej Liberečtí, dokázali jej ale nejdříve až v Löwenbergu dostihnout. Vrchnostenský správce měl nyní proslov k Napoleonovi, v němž jej o ochranu Liberce požádal. Poté uskutečnil se rozhovor, který půl hodiny trval a Napoleon v něm přesně o poměry v zemi a náladu obyvatelstva se zajímal. (Rozhovor byl poprvé v “Kalender aus Reichenberg” Dr. Bontého z roku 1850 uveřejněn.)




Fragment původního dokumentu se jménem francouzského generála Bruna

a datací 22. srpna 1813 (Zdroj: SOkA Liberec, archiv města Liberec, inv. č. 855, sign. 130, karton 85; Foto: autor příspěvku)



Nepřátelské jednotky setrvaly v Liberci a okolí několik dní. Na Hrnčířském vrchu [Töpferberge] bylo jedno strážní stanoviště zřízeno, přední stráže stály odtud až k Jablonci nad Nisou. Jednotlivé oddíly podnikaly časté razie v okolních obcích, dokonce až [v hloubi] samých hor. Poláci pronikli až na Novou Louku [Neuwiese - samota SSV od Bedřichova] a k pile v Blatné, a měli v plánu rovněž do Kristiánova dojít, nenašli tam ale cestu. Jeden nepřátelský jezdec odvážil se slídit až na Prosečském vrchu. Tady narazil na jednoho vesničana, kterého zeptal se, zda Rakušané v okolí jsou, „Jako bílých mraků tam i onde v lesích“, byla chytrá odpověď mužova, načež se jezdec otočil a směrem k městu se vracel.

Rakouští myslivci s příchodem nepřítele přes Harcov a Lukášov se stahovali, Císařovi husaři se však na Javorníku utábořili a kontrolovali okolní výšiny. Ve Vratislavicích nad Nisou stála na Neubauerově hospodářství silná hlídka; tito museli právě tak jako jiné posty z vesnice jídlem být zaopatřeni. Obec měla rovněž 50 pytlů ovsa dodat a nadto různé povozy poskytnout. Denně byli čtyři muži na ordonanci do tábora povoláni.

Na Strážním kameni [Wachstein] u Ruprechtic bylo nepřátelské strážní stanoviště zřízeno; v Bergmühle (nebo také Waldmühle, nynější Kiesewetterova továrna [na sukno, v Kateřinkách; dnes již samozřejmě původním účelům neslouží]) byla strážnice zřízena. Jeden občan z Pavlovic vedl tam oklikou jeden oddíl rakouských husarů za účelem jejího přepadu.  Na Janově mostu [Johannesbrücke – JV ostroh vrchu Horka (427 m)] byl nepřátelský post; tento byl zničen a strážnice vyčištěna. Přitom byl jeden Francouz zajat.

Na polích u Kunratic došlo mezi Francouzi a Rakušany k velké šarvátce. Přitom zabití Francouzi byli na pod starou šolcovnou ležícím poli v jednom masovém hrobě pohřbeni, který později železným křížem označen byl. Nyní stojí na tomto místě hasičská zbrojnice. [Ve stejné lokalitě se ještě zcela nedávno nacházel jiný litinový kříž s kameným podstavcem, v jehož těsné blízkosti byly rovněž předpokládány kosterní ostatky napoleonských vojáků. Nedávný archeologický průzkum však nic takového nepotvrdil. Samotný kříž byl kvůli právě probíhající výstavbě silnice Liberec (Kunratice)-Jablonec nad Nisou rozebrán a později bude instalován na novém místě. V místech, kudy má nová silnice procházet, bylo s přispěním prudkých letních lijáků nedávno odhaleno a odkryto celkem 16 hrobů v různém stadiu zachování. Vysvětlení, zda objevené kosterní ostatky patří skutečně napoleonským vojákům, nebo např. civilním obětem epidemií, či obětem jiných možných konfliktů, snad brzy přinesou specializovaná pracoviště a připravovaná podrobná expertíza.]

V Dolním Růžodole měl majitel selského stavení čp. 61 (dříve čp. 1) při příchodu nepřítele své veškeré zásoby obilí a potravin ukrýt. Když tyto Francouzi objeveny byly, byl k trestu smrti odsouzen. Jen úsilí své sestry, která na libereckém zámku francouzským důstojníkům posluhovala, mohl děkovat, že o svůj život nepřišel. Právě když na Keilsberge [?] poprava měla začít – sedlák měl již oči zavázané – náhle se rychlý posel vrchního velitele s pokynem objevil, nechat ho běžet. Jak “Heimatskunde des Reichenberger Bezirkes” oznamuje, byl něco kolem roku 1890 na půdě jmenovaného selského stavení obraz nalezen, který popsanou událost zobrazuje.


V blízkosti Božích muk na jihovýchodním okraji obce Kunratice (Liberec) byl až do nedávna předpokládán hrob vojáků-obětí místní srážky. (Foto: autor příspěvku)


Z Pavlovického tábora měla vojenská pokladna ukradena být. Z krádeže podezříván byl majitel selského stavení čp. 9 ve Starém Pavlově, který proto take nepřáteli ubit k smrti byl.

 V Liberci měl jeden nepřátelský voják do světnice jednoho z měšťanů vrazit a v kolébce ležící dítko šavlí ohrožovat. Za trest měl na volném prostranství (poza později nalevo od Kammerbergwege [?] nalézajícího se koupaliště) popraven být. Také on byl již na popravčím místě, když v posledním okamžiku posel se zdaleka viditelným bílým šátkem tryskem přijížděl a pro něj pardon přivážel. Takovýchto detailů mohlo dříve mnohem více vyprávěno být, upadly ale časem do zapomnění.

23. srpna došlo v Janově Dole, na místě, kde nyní škola stojí, mezi rakouskými myslivci a husary Kaiser na jedné straně, a Francouzi a Poláky na opačné, k prudkému boji, do něhož rovněž francouzské dělostřelectvo se zapojilo. Boj přenesl se do ulic Liberce a koule přitom dopadaly až dovnitř města. Na tento boj, který nakonec ústupem Rakušanů skončil, upomíná ještě dnes dělostřelecká koule na hostinci “Zur Kanone” v Orlí ulici [Adlergasse].


Příslušníci 1. a 2. vestfálského husarského regimentu (Kresba: Prof. Richard Knötel)



Současně se sborem generála Bruna byly do libereckého kraje rovněž dva vestfálské husarské regimenty vstoupily, jediné německé regimenty, které pod francouzským orlem se [tu] nacházely. Ty měly v Horní Suché tábor rozbít, který ale v noci z 22. na 23. srpna ve vší tichosti a tajnosti opustily, aby přes Ještěd do Křižan došly a za Ještědem s Rakušany, kteří mezi Osečnou a Hodkovicemi nad Mohelkou stáli, se spojily. Velení oběma plukům zajišťovali plukovníci Wilhelm svobodný pán von Equard-Hammerstein a svobodný pán von Penz. V horních domech v Křižanech – tak vypráví očitý svědek, pozdější kžižanský školní učitel Franz Schwan – zmocnili se jezdci jednoho muže, který, spoután mezi dvěma koni, jako průvodce posloužit jim musel. Ke čtvrté hodině ranní dorazili k domu rychtáře Josefa Heidricha. Někteří důstojníci vtrhli s vytaženými pistolemi k rychtáři, aby je na další cestě k rakouskému táboru odvedl. Svědomitý muž byl na hrozných rozpacích, neboť nevěřil v nic jiného, než že se jedná o přepad. Nakonec vymahači se s jedním poslíčkem spokojili, který spoután, k Druzcovu je odvedl, kde rakouští husaři stáli. Jak se k první husarské hlídce přiblížili, vystřelila tato signál a vyrazila zpět do tábora; tady vyhoupla se celá eskadrona rychle do sedel a vyjela nepříteli vstříc. Tito zůstali nehybně stát, jen trubač vyloudil trylek, na který rakouský trubač odpověděl. Když si tito signály několikrát vyměnily a obě vojenská tělesa se vždy o něco přiblížila, vzdal se velitel se svými dvěma regimenty vestfálských husarů rakouskému rytmistrovi, který je přes Český Dub do tábora v Hodkovicích nad Mohelkou odeskortovat nechal. Odpoledne kolem třetí hodiny vyjel generál hrabě Neipperg, který dočasné velení nad v Hodkovicích nad Mohelkou po třináct dní tábořícím sborem generála Ferdinanda hraběte von Bubny (celkem 6 000 mužů) měl, oběma regimentům naproti a uvítal je na silnici od Bílé při tzv. Halben Meile-Kapelle; nepřátelští husaři, jejichž počet 1 600 dosahoval, se po eskadronách s rakouskými jednotkami promíchali, které jim vzdávaly hold a „Vivat“ provolávaly. Pak byl na panských polích u Jílové polní tábor rozbit, kde Vestfálci novému vládci přísahu věrnosti složili až na 7 (4 lékaře a 3 strážmistry), kteří pod ochranou vráceni byli.

Jak školní učitel Schwan vypravuje, nedalo se po špatných cestách ze Suché přes Ještěd až do Křižan s polní pokladnicí, která údajně 80 000 guldenů ve zlatě obsahovala, dál pokračovat a cestou se dvěma strážními vzadu ponechána. Tito opustili však ze strachu z dopadení svá důležitá postavení a chvátali za svými. Když se z Druzcova jedna smíšená patrola zpět vrátila, nebylo nic než vyjeté koleje k vidění, pokladnice byla mezitím ukradena a pravděpodobně a prozatím do houštin v lese ukryta. Oba muži, kteří své posty opustili, byli zastřeleni.

Město Hodkovice nad Mohelkou přišlo ubytování vojsk v roce 1813 na 9 000 guldenů tehdejší měny.

V táboře v Horní Suché ponechanou hlídku, sestávající z 9 mužů a 11 koní nechal francouzský generál Bruno odzbrojit a do Žitavy dopravit; ještě téže noci ohlásil zběhnutí obou regimentů císaři Napoleonovi.

24. srpna obdržel francouzský generál Bruno rozkaz, liberecké postavení polskému Umińského sboru přenechat a sám se svými jednotkami přes Žitavu k Budyšínu a Drážďanům se vydat. Odchod následoval ještě téhož dne. K ochraně spojení mezi Libercem a Žitavou ponechal v Chrastavě, stejně jako v Hrádku nad Nisou, silné oddíly. V Chrastavě setrvávající francouzský oddíl dočkal se 27. srpna pohromy. Rakušané zjistili, že toto město pouhými 300 Francouzi jest obsazeno. Okamžitě byl rytmistr Weinzierl s jednou eskadronou a jednou kompanií hraničářů tam odeslán, aby Francouze překvapil. Druhá eskadrona, stejně jako druhá kompanie hraničářů je následovaly. Francouzi opevnili se ve statku v Dolní Chrastavě. Rakušanům došlo, že nejen tohoto se zmocní, nýbrž celou posádku Chrastavy (na 300 mužů se 4 důstojníky) ke kapitulaci přinutí a jako zajatce je odvedou. O to měl se obzvláště jezdec [husar] Esernus z 1. eskadrony zasloužit, pročež mu také zlatá medaile za statečnost propůjčena byla.

V téže době přibližovaly se opakovaně oddíly z nepřátelského tábora u Liberce k Rakušanům, kteří v okolí Hodkovic nad Mohelkou tábořili. Ježto velící generál hrabě Neipperg věřil, že nepřítel v nejbližší době proti [jeho] táboru vyrazí, pojal plán, domobranu proti nepříteli povolat. V tomto okamžiku [22. srpna 1813] rozeslal důstojníky po okolních vesnicích, aby venkovský lid v tomto smyslu přesvědčili. 23. srpna v 6 hodin ráno mělo se k odchodu domobrany troubit a všemi zvony na poplach zvoněno být. Avšak nedošlo k tomu, třebaže se za rozbřesku již 1 700 srdnatých mužů k domobraně přihlásilo; zato obdržel uvedeného dne v 5 hodin ráno rychnovský farář Josef Neubner, který o podporu domobrany požádán byl, prostřednictvím rádelského hejtmana od myslivců von Luxena rozhodnutí, aby s domobranou prozatím ještě počkáno bylo, protože generál Neipperg podporu císařské, stejně jako ruské strany toužebně očekává. Hrabě Neipperg adresoval 25. srpna děkovný dopis obyvatelům Jizerských hor, v němž jim za jejich ochotu nejvřelejší poděkování vyjádřil a velké uznání vyslovil. Obzvláště ale děkuji“ – říká se v dopisu – „za této výzvy projevené výtečné působení pana faráře Josefa Neubnera z Rychnova, pánům úředníkům Carlu Kastnerovi z Malé Skály, Norbertu Walentovi ze Smržovky a Fritschovi z Návarova. Z obcí zaslouží zejména tyto být jmenovány: Jílové, Držkov, Zásada, Haratice, Zlatá Olešnice, Rychnov, Huť, Maršovice, Kokonín, Vrkoslavice, Jablonec, Mšeno, Sněhov, Huntířov, Smržovka a Návarov.“




Trubač rakouského husarského pluku č. 1 „Kaiser“ (vlevo) a husarského pluku č. 4 „Hessen-Homburg“, který však na Liberecku neoperoval. (Kresba: Henri Boisselier)


O jedné neobyčejné údálosti z doby, kdy rakouští myslivci na polích u Mšena nad Nisou směrem k Rýnovicím tábor měli, se v „Heimatkunde des Gablonzer Bezirkes“, na straně 69, poznamenává. Soukenický mistr Maternus Jäger, který v Jablonci v ulici U Nisy [Neißegasse] bydlel, vydal se se zbraní, kterou od jednoho francouzského dezertéra koupil, na tzv. Hübnersteig, aby si odtud vystřelil. Jeho střela způsobila mezi Císařskými velké pozdvižení. Tito jej dopadli, a jelikož jej s puškou v ruce zastihli, považovali jej za francouzského špiona, se kterým krátký proces učinit chtěli. Na Bartelberge [?] měl oběšen být. Když do Jablonce, a sice do krčmy přiveden byl, krátce nato obětí rozčíleného davu se stal, který mu do zrádců spílal a před ním plival. Strach ze smrti, kterému byl vystaven, nedá se popsat. Pouze na jeho snažné prosby a následná jeho ubezpečení, že by ho ani ve snu nic takového nenapadlo, a to zrady na císařských se dopustit, stejně jako po přímluvě vážených spoluobčanů, jal se velitel vojáků konečně zajatci svobodu opět dát. Později musel Maternus Jäger z Jablonecka uprchnout.

Do tábora na Malcherberge [?] při Mšenu nad Nisou-Rýnovicích museli obyvatelé celého okolí každé poledne jídlo přinášet. Důstojníci byli přátelští, mužstvo ale sekýrovalo a chtělo každý den pečená kuřata a holubi, úhrnem jenom maso mít. Lidé, kteří vojákům toliko nudle a jiná jídla přinésti měli, byli jimi dokonce i ztlučeni. Jakmile se počasí zhoršilo, přesídlili se myslivci do domů. Tady se přihodilo, že si uprostřed světnice oheň rozdělali, aby si jím vlhké oblečení vysušili.




Hlavička depeše, jíž generál Umiński adresoval starostovi a radním města Liberce

(Zdroj: SOkA Liberec, archiv města Liberec, inv. č. 855, sign. 130, karton 85; Foto: autor příspěvku)



Jednou táhl také jeden silný ruský sbor skrze Jablonecko: průchod trval celý jeden den. Vzpomínky na tento průchod se v lidech dlouho uchovaly, neboť se vyprávělo, že přitom také huláni byli, kteří kožichy nosily a rudé praporce na svých kopích měli. Mnoho obcí bylo v tu ránu jak po vymření; lidé většinou do lesů uprchli, obzvláště mladíci. Říkalo se totiž, že Francouzi vsadili všechny, jež chytili, do svých řad. Jednou vynořila se zpráva, že každý službyschopný muž za sebe náhradu může poslat. Z Pruska přišli sem k nám mladíci, kteří se prodali, aby obnos 120 guldenů jako náhradníci za vojenské služby získali. To bylo nyní obzvláště pro jisté bohaté sedláky v Kokoníně žádoucí: vykoupili své syny od vojenského stavu. Prusové sáhli si, usmívaje se přitom, na peníze, nechali se k vojákům naverbovat, dezertovali ale všichni zase. Oznámení o tom došlo rovněž na panský úřad v Malé Skále, a tento nechal sedláky, kterým švindlíři oběť způsobili, povolat, aby s nimi záznam pořídil. Více již nebylo slyšet nic o této záležitosti, vykoupení synů bylo proto jako správně provedené považováno.

Francouzi a Poláci, kteří od 20. srpna v okolí Liberce, Jablonného a Frýdlantu řádili, vyklidili je na konci srpna a na začátku září, to když císař Napoleon své armády proti spojencům v Sasku shromáždit musel. Sice 25. a 26. srpna u Drážďan ještě jedno vítězství nad armádou spojenců dosáhl, bylo ale jeho posledním vítězstvím na německé půdě. Rakouské a ruské oddíly stahovaly se po drážďanské bitvě do Čech a zastavily se na pláni mezi Teplicemi a vesnicí Chlumec. V patách jim byl francouzský vojevůdce Vandamme, který 29. srpna ruského generála Ostermanna napadl u vsi Přestanova, zatímco ve stejný čas se pruský generál Kleist prodral přes Krušné hory a Francouzům do zad vpadl. Vandamme byl se třemi dalšími generály a 10 000 muži vzat do zajetí; dva francouzští orli, 81 děl a celá munice padly do rukou vítězů. Této bitvy stejně jako té zářijové u Nakléřova a Varvažova se rovněž v Pěnčíne u Jablonce nad Nisou narozený štábní důstojník Bernt zúčastnil.

V Jablonném v Podještědí a jeho okolí rozestavení Francouzi z Bellunova sboru [maršál Victor] byli již 4. [24.] srpna do Saska odvoláni; polský kníže Poniatowski opustil se svým vojskem teprve až 1. září okolí Jablonného a Stráže pod Ralskem a táhl přes Žitavu na Rumburk. Za odchodu těchto jednotek docházelo s okamžitě postupujícími Rakušany na mnoha místech k přestřelkám harcovníků, tak jako mezi Křižany a Druzcovem, na takzvaném “Červeném vrchu” u Petrovic [Roten Höhe, na saské straně Lužických hor, u Neuhartau] atd. Taktéž 1. září opustil časně ráno Umińského sbor pavlovický tábor. Pochodoval přes Chrastavu, odpoledne zastavil se na Zlaté Výšině [Goldenen Anhöhe] mezi Chotyní a Oldřichovem na Hranicích k odpočinku a k sedmé hodině večer dorazil do Žitavy. U Frýdlantu stojící malé polské jednotky byly 2. září rakouskými husary, ruskými dragouny, kozáky, Kalmyky a Kyrgyzy, kteří od Gneisu [?] sem přitáhli, po krátkém boji k Žitavě vyhnáni. V tomto a následujícím dni přitáhl bezpočet rusko-rakouských jednotek do Frýdlantu, na 14 000 mužů. Zadní voj byl na radnici pohoštěn a nakrmen, jak to jedna ve frýdlantském muzeu existující olejomalba zřetelně ukazuje. Obraz je také jednou vysvětlivkou opatřen, v níž se na konci říká: „Na upomínku pro pozdější frýdlantské potomstvo, magistrát, pod vedením tehdejšího starosty Jäckela, pověřeného radního Oehlmanna, městského radního Peuckera, potom obecních představitelů Springsholze, Scheiflera a Jahna tuto malbu u zdejšího měšťanského malíře Antona Donatha prostě zhotovit nechal, která pak 4. září 1814 během veřejné slavnosti na místní radnici vystavena byla.“ Ve 2. čísle letošního „Mitteilungen des Vereines für Heimatkunde [des Jeschken-Isergaues (1913)] je tento obraz popsán.



Pohoštění spojeneckých vojáků v sále frýdlantské radnice dne 2. září 1813 podle malíře Antona Donatha (Foto: autor příspěvku)


V měsíci září došlo v našem kraji často ještě na průchody rakouských, pruských a ruských vojsk, přičemž tu a tam také ještě na malé bojůvky přišlo. Když velká armáda pod generálem hrabětem Benningsenem skrz Zákupy táhla, trval pochod – tak píše tehdejší městský písař Lorenz Schors v tamní městské Schörpenbuche – mnoho týdnů. Tento armádní útvar, jehož velikost městský písař na 70 000 mužů pěchoty a jezdectva odhadoval, vezl dělostřelecký trén o 60 až 80 kanónech rozdílných kalibrů se střelným prachem a municí, výstrojí a vojenským vybavením s sebou. Generálu Bennigsenovi, který původem Němcem byl, byly během jeho cesty městem všechny pocty učiněny; tak bylo všemi zvony vyzváněno a správní i místní představitelé světských a duchovních úřadů objevili se, aby jej pozdravili; on sám ukázal všechnu svou přívětivost a blahosklonnost. Vojáci pochodovali se zvonkohrou a rozličnými harmonickými nástroji; jejich vlastní vojenské popěvky, jejich oblečení a způsob života vyvolaly všeobecný úžas. Obzvláště nový a neočekávaný pohled – říká se v zákupské Schöppenbuche („Mitteilungen des Nordböhmischen Excursionsclubs“, VI., strana 159) – poskytovali Baškirové, národeček, který navenek zcela protiklad své nátury ukazoval. Jejich vzezření mělo něco divokého a odstrašujícího, jejich oblečení bylo zcela neobvyklé: hlavu zdobil bílý nebo šedý zašpičatělý klobouk, jaký mají Číňané, jejich zbraně sestávaly z šípů a luků, naproti tomu bylo jejich chování přátelské. Tito vojáci, kteří možná již celý jeden rok na pochodu byli a několid dní v Zákupech meškali, přišli tamnímu starostovi Schorsovi, který 4. října své jmeniny slavil, v podvečer dostaveníčko zahrát; mimo to cvičili se tito na náměstí za přítomnosti velkého davu v lukostřelbě, přičemž dva z nich horní radniční věž zasáhli. Šíp na památku tam byl ponechán. Jevili se dobromyslným národem být, s nímž by se Zákupští velmi sblížili, kdyby ale rodné řeči k tolika neporozuměním nevedly. V Zákupech bylo tehdy v mnoha domech 20 a více vojáků ubytováno. 15. října přišli Baškirové do Žitavy, kde až do 31. ledna 1814 zůstali, jelikož jejich výzbroj již pro evropskou válku vhodná nebyla, a proto také v týlu drženi byli.





Podzim 1813 – Baškirové v Žitavě (Zdroj: Begebenheiten und Erlebnise in Zittau 1813)



V tomto roce vykonávaly rovněž v jednotlivých městech jsoucí střelecké spolky rozličné služby. Tak činilo např. 11 mužů jabloneckého střeleckého spolku v uniformách rakouské domobrany. Tito byli z Jablonce do Terezína vysláni a museli v této pevnosti na stráži stát a ozbrojený doprovod zajišťovat. Protože se ale na své vlastní náklady stravovat měli, brzy ocitli se v bídě. Na jejich prosebné dopisy, které do svých domovů posílali, byli jim brzy peníze poslány.

Když počátkem srpna bezmála denně dezertéři od nepřátelských vojenských těles, která obsazené Sasko držela, přes hranici do Frýdlantu přicházeli, byli tito odzbrojeni a na posádkové velitelství v Čechách odvedeni. Transport zajatců do nejbližší stanice zajišťoval frýdlantský střelecký spolek, který je do Liberce doprovodil a tam generálu hraběti Neippergovi odevzdal.

Střelecký spolek v Jablonném v Podještědí zastával, když na konci září a na začátku října mnoho skrze průchody carské ruské armády vytrpěno bylo, policejní službu, jak se v Sommersově “Topographie des Bunzlauer Kreises” říká.

V říjnu průchody jednotek postupně ustaly, jak se nepřátelská, ale také přátelská vojska v okolí Lipska soustřeďovala. Přes 500 000 spojenců stálo proti 440 000 nepřátel.

Die Völker kamen aus der weiten Welt,

Und zogen gegen Franzosen aus;

Die Russen, die Schweden, die tapferen Preußen,

Und die nach dem ruhmreichen Österreich heißen,

Die zogen all ans.”

16. října začala velká bitva národů; 17. října byla právě neděle, kdy krvavé dílo utichlo. 18. a 19. října ale zase již pokračovalo a bylo dokončeno. Když kníže Schwarzenberg třem monarchům, rakouskému císaři, pruskému králi a ruskému carovi, kteří na jednom z návrší bitvu pozorovali, zprávu o vítězství přivezl, poklekli na kolena, aby Bohu za den vysvobození poděkovali. Spojenci měli ztráty 52 000 mrtvých a zraněných, Napoleon zrovna takových 40 000 a k tomu 20 000 zajatých oplakával.


Příjezd spojeneckých panovníků dne 19. října na náměstí v Lipsku (idealizované ztvárnění)



První zprávy o vítězství spojenců dorazili do Žitavy již 21. a 22. října; 23. bylo vítězství úředně vyhlášeno a 24. děkovná bohoslužba sloužena. Skoro nepochopitelné je to, že do Liberce vítězství teprve až 7. listopadu, tedy o dva týdny později dorazilo a oslavováno bylo. Jak v 1. sešitu VII. ročníku “Mitteilungen des Vereines für Heimatkunde des Jeschken-Isergaues” (strana 12-14) píše se, byla rovněž v Liberci děkovná bohoslužba, sestávající z kázání a mše sváté, za slavnostní přehlídky střeleckého spolku a za pravidelné střelby z moždíře sloužena. Ani po poledni střelba z moždíře neustávala, večer byly všechny domy osvíceny a na mnoha byly rozličné nápisy a transparenty k vidění. Na radnici byly tři transparenty umístěny, zámek a Kristiánova ulice [Christiansgasse] byly 200 kusy průhledných luceren různobarevně osvětleny. U Röhrkastenů byla zelená slavobrána s osvětlujícími lampami vztyčena, v jejímž středu nacházel se šest loktů vysoký transparentní vavřínový věnec s nápisem: Na oslavu vítězství z 19. října 1813.” Zakrátko nebylo jediné zámecké okno; a celé město, které by nebylo osvětleno na všechny možné způsoby. Před radnicí bylo jedním střelcem hlasité Vivat na všechny spojenecké císaře, krále a generály provoláváno a po provolání každého jednoho jména intráda troubena, a pak pěkná píseň za doprovodu harmonického bití bubnu zazpívána. Slavnost neskončila dříve než v deset hodin večer.

14. listopadu uspořádala liberecká vlastenecká společnost v síni Obecního domu ještě iluminaci a bál: výtěžek šel zraněným ku prospěchu. Kolem půlnoci obdržel poštmistr dlouho očekávanou zprávu o tom, že Drážďany kapitulovaly [11. listopadu 1813]. Jakmile v sále jedním zadýchaným postiliónem ohlášena byla, spustila okamžitě intráda o trumpetě a bubnu a hlasité Vivat bylo provoláváno. 20. listopadu obdrželi Liberečtí zprávu o převzetí Drážďan rovněž v tištěné podobě.

Jako v Liberci mohlo stejně dobře i jinde v naší domovině slavné vítězství spojenců u Lipska tehdy bohoslužbou a oslavami uctíváno být. Lid měl také všechny důvody k radosti; nyní byla přeci naděje na klidné a lepší časy. Po dobu bezmála deseti měsíců měl náš kraj hnedka přátelské, hnedka nepřátelské průchody a kvartýrování zakusit a plundrování a zlé zacházení snášet muset. Kolik jen mladých mužů mohlo tehdy z jednotlivých obcí do války vytáhnout a jak málo z nich se vrátilo. Z mého rodiště, málé vesničky tehdy sotva o 80 domech, bylo na 30 mužů ve válce a jen tři z nich vrátili se zpět. V Schöppenbüchen, Manschaftsbüchen, v obecních evidencích a pamětnicích může o mnoho více zpráv s podrobnostmi o onom památném roce 1813 popsáno být. Jen když ale pilně prostudovány budou! Na mnoha místech připomínají jednoduché kříže tak řečené Francouzské a Polské kříže, nebo označení pozemků jako Russengrab [Ruský hrob], Polakenhügel [Polský vršek] apod., takže se i tam před sto lety válečné dění odehrát mělo. Možná bude se nyní znovu usilovně pátrat, odkud taková označení pocházejí. Bohužel staří pamětníci, kteří v roce 1813 žili, jsou již všichni po smrti, avšak na mnoha místech dá se ještě vypátrat starých lidí, kteří svá vyprávění druhdy vyslechnout měli. Na tyto mělo by se obrátit, aby bližší pověděli. Já však hodlám skončit slovy našeho dvorního básníka [Friedricha] Schillera:



Möge nie der Tag erscheinen,

Wo des rauben Krieges Horden

Diese stille Tal durchtoben;

Wo der Himmel,

Den des Abends sanfte Nöte

Lieblich malt,

Von der Dörfel, von der Städte

Wildem Brande schrecklich strahlt!”

(mk)