Prohledat tento blog

Načítání

úterý 9. února 2016

POMNÍK TROJÍHO OBLEŽENÍ I TŘÍ OBRÁNCŮ BELFORTU

KAREL ŘEZNÍČEK



Při procházení českého tisku z roku 1913 jsem v kterémsi listu, který jsem si žel konkrétněji nepoznamenal, v levém horním rohu sudé stránky nemohl nepovšimnout siluety zajímavého pomníku a jak mě připojený komentář potvrdil, měl úzkou spojitost s érou napoleonskou, třebaže jméno francouzského císaře zde nepadlo. Po čase jsem se k fotce tohoto obrázku, i tomu co vlastně celé sousoší představuje, vrátil a jelikož i původní doprovodný text tu byl dobře čitelný, na úvod jej tak zde mohu využít v plném znění:
»Pomník ve francouzském Belfortu.
   V těchto dnech byl v nejdůležitější východní pevnosti francouzské, Belfortu, vládnoucí nad vchodem ze střední Evropy do Francie, odhalen velkolepý pomník, jenž oslavuje trojí německá obležení, jenž Belfort v 19. století přestál, a to r. 1813-14 za velení generála Jeana Legranda, r. 1815 za velení gen. Legourba a r. 1870-71 za velení plukovníka Denforta-Rochereau. Zvláště skvělou zkoušku podstoupil za poslední války francouzsko-německé. Počátkem listopadu 1870 objevili se před Belfortem Prusové. Obležení pevnosti, již hájil plukovník Denfort-Rochereau se 16.200 muži, většinou nováčky a záložníky, trvalo 103 dny, z nichž 73 uplynulo za stálého bombardování, aniž se pevnost vzdala. Teprve 13. února 1871 k rozkazu vládnímu zastavil Denfort střelbu a 16. února vyvedl z něho vojsko své se zbraněmi. – Pomník pochází od slavného sochaře Bartholdiho a uznává se jako nejlepší dílo jeho.
Program odhalení pomníku
     Začněme glosování výše uvedeného tím pro nás asi nejméně zajímavým obráncem, jímž byl Pierre Marie Philippe Aristide Denfert-Rochereau, tedy nikoli Denfort, jak bylo udáno v našem tisku. Dne 11. ledna, tedy během obležení asi 25 tisíci muži pruského generála von Tresckowa (disponujícího prý 200 děly), oslavil své 48. narozeniny a je primárně s podivem, že mezi možná až 17 tisíci obleženými nebyl nikdo hodnostně vyšší a služebně starší, neb i hodnost plukovníka dostal ženista Denfert tehdy toliko provizorně, jako velitel pevnostní posádky. Přesto nepochybně šlo o muže na svém místě, jenž absolvoval pařížskou Polytechniku i ženijní a dělostřeleckou školu v Métách, angažoval se v expedici do Říma (1849), zúčastnil se Krymské války, působil řadu let i v Alžíru a heroická obrana Belfortu jej vynesla až do Národního shromáždění. Nicméně slávy si příliš neužil a již 11. května 1878 ve Versailles zemřel. V jurském městě-pevnosti je mu věnována prostřední ze tří individuelních, „vedlejších“, soch a jde o vojáka s tzv. képinou na hlavě, jenž má pravou ruku sevřenou v pěst zvednutu do úrovně prsou...
Denfert-Rochereau
     Ovšem co si budeme nalhávat, o roky 1870-71 tvůrcům pomníku zase až tak dalece určitě nešlo, vždyť k poctě Denfertova vzdoru zde byl již desítky let gigantický kamenný lev z narůžovělého pískovce, který k symbolické ostraze citadely leží v jejím bezprostředním předpolí, jenž vznikl v letech 1875-80 a ústřední nápis nenechává nikoho na pochybách komu, resp. čemu byl - a vlastně dodnes je - věnován [AVX DEFENSEVRS DE BELFORT 1870-71] a před místní katedrálou naleznete i Quand-Même statue, témuž tématu věnovanou sochu alsaské ženy podpírající klesajícího muže, od nějž přebírá pušku, aby pokračovala v započatém boji... [nadpis stejný, jen bez letopočtu, leč profil Denfertův a Thiersův nenechává nikoho na pochybách]
      Ostatně význam města daný již samotnou jeho polohou byl dostatečně znám i v předchozích staletích, a roku 1813 se o Belfort nebojovalo zdaleka poprvé, neboť až do Vestfálského míru náležel Habsburkům, ovšem až za Ludvíka XV. a po jeho mohutném bastionovém opevnění slovutným Vaubanem ještě výrazně stoupla jeho vojensko-strategická hodnota, třebaže pevnost samotná nikdy nikoho nezastavila, v mobilním válečnictví 19. věku již teprve ne! Snad i proto si Prusko, potažmo již Německé císařství, mohlo dovolit gesto, že Belfort a kraj v jeho okolí (Territoire-de-Belfort[) byl k poctě jeho hrdinným obráncům vyňat z nárokovaného alsaského záboru a ponechán Francii!!!
     Jistě velkolepé gesto, a později jej bylo darmo litovat, neb nový pomník Trojího obležení [MONUMENT DES TROIS SIEGES DE BELFORT 1814 . 1815 . 1870-1871] a vše co se kolem něj dělo (pompézní oslavy jeho oficielního odhalení trvaly plné čtyři dny, od 14. do 17. srpna 1913 – ovšem uniklo mi proč, když sousoší bylo hotovo již o rok dříve a na tyto dny připadlo leda stoleté výročí obnovení bojů, po neúspěchu tzv. pražské mírové konference?) byly nepochybně jednou z francouzských odpovědí na výstavbu pomníku v Lipsku a německé oslavy...
     Ano, na počátku 20. století šlo Bartholdimu (či jak si ještě povíme, zjevně i jeho následovníkům) pravděpodobně zejména o dvě jiná obležení, jež - pravda - sice všechna nakonec vedla k pádu a vydání pevnosti nepříteli, ale vždy se tak v zásadě stalo až na přímý pokyn z Paříže, nebo alespoň v důsledku událostí v srdci Francie!!!
*    *    *
     Pokud jde o přelom let 1813-14 a komandanta Jeana Legranda, jde toliko o jmenovce mnoha slavnějších osob tohoto příjmení. Tento se narodil 16. července 1759 v Punchy (Somme) a již roku 1776 vstoupil do Turennova regimentu, čili vojákem se stal již v 17. letech. Roku 1793 byl již kapitánem v 37. regimentu, ale z neznámého důvodu revolučních kampaní mnoho neprodělal, v Belfortu se prvně objevil jako adjutant dosavadního velitele již roku 1796 a od roku 1799 měl převzít velení zdejší garnizóny sám. Velikou otázkou je jeho hodnost, obvykle je označován jako generál, ale v Sixově biografickém přehledu tehdejší francouzské generality nefiguruje, A. Pigeard pak jej ve svém dikcionáři bitev překvapivě označuje toliko za šéfa batalionu. Ať tak či onak, zjevně tedy v době císařství dlel stabilně v hlubokém týlu, což se ovšem mělo na sklonku roku 1813 radikálně změnit.
Belfort s hradem z r. 1750, akvarel z r. 1818
     Již na Štědrý den tohoto roku měli pevnost začít blokovat a ostřelovat vojáci bavorské 1. divize a po týdnu obránce vyzvali (vedle Legranda je tu zmiňován plukovník Kail, raněný u Chlumce, a jako velitel artilerie jistý La Lombardiere) aby uznali marnost vzdoru a kapitulovali. Odpověď asi 3000 obležených, disponujících 71 děly, byla odmítavá a Bavory vystřídali Rakušané pod velením c.k. generálmajora Antona Johanna Friedricha, freiherra von Drechsel auf Weinschlitz. Dne 9. ledna následovala další výzva ke složení zbraní, ale byla obránci znovu odmítnuta. Následně měli Rakušany vystřídat ruští granátníci generála Čoglokova, od 17. ledna však opět obléhání převzali blíže nespecifikovaní vojáci císaře Františka, leč 29. ledna byl pokořením pevnosti již definitivně zaúkolován již zmíněný dvaašedesátiletý královéhradecký rodák sv. pan von Drechsel, jenž byl během obléhání povýšen na podmaršálka (FML – od 27. II.).
     Posádka však stále vzdorovala, ale začala trpět nedostatkem proviantu a přes fakt, že šlo o ryze druhosledové jednotky, národní gardisty a čerstvé odvedence musela provést několik výpadů. Konkrétně je zmiňován ten z 13. února, jenž měl mj. vést ke zničení mostu u obce Danjoutin (jižně od Belfortu), což se však zdárně realizovat nepodařilo. Přesto Legrand jakékoli poraženectví odmítal (další odmítnutí výzev ke složení zbraní je datováno 12. III.) a 20. března nechal ostentativně a v mezích možností obřadně slavit narozeniny Římského krále, Napoleonova legitimního syna a dědice. Vyčerpanost posádky se nicméně stupňuje a Legrand prý stahuje přední hlídky, otázkou je zda se tím dá rozumět např. postupná evakuace garnizony do vlastní citadely, nebo zda tomu lze rozumět, že do té doby Francouzi drželi i nějaké předpolí...
Belfort-současný stav
     Dne 6. dubna parlamentáři oznámili Legrandovi zvěst o kapitulaci Paříže a téhož dne Napoleon ve Fontainebleau bezpodmínečně abdikoval. Stav zásob byl odhadnut už toliko na šest dnů a bylo tak rozhodnuto vzdorovat nepříteli až do 12. dubna. Jenže se udává, že Legrand zanechal odporu až po 113 dnech obležení, tedy minimálně tři chybí – snad tedy jde o obvyklou prodlevu mezi zastavením palby (12. IV.) a následným veskrze čestným kapitulačním ceremonielem, neb A. Pigeard ve svém Dikcionáři píše, že Legrand brány pevnosti otevřel až 15. dubna, což by pak již odpovídalo...
     Francouzi prý zaplatili houževnatý odpor ztrátou plné třetiny z třítisícové posádky, ale jelikož jsou tu sečteni jak mrtví, tak i toliko zranění a během výpadů zajatí, tak fatální ztráty těžko odhadnout. A také vyčíslit škody hospodářské, stejně jako oběti civilní... Mnohé svědčí, že Jean Legrand v Belfortu zapustil kořeny, nejspíše se zde i oženil a přízeň místních nikterak nepozbyl, jen tak si lze vysvětlit, že od prosince 1817 se stal zdejším starostou a 22. června 1824 tu jako všeobecně vážený muž i zemřel...
Legrand
     Jeana Legranda na sousoší (směrem ke spořitelně) ztvárňuje muž v dvourohém klobouku, jenž v levici vyčuhující z pod pláště svírá pochvu a v pravici zdaleka viditelně třímá obnaženou šavli, byť i jen pod úrovní pasu. Možná zajímavější je, že je tu zpodobněn muž s výrazným knírkem, bujnou kšticí a viditelnými kotletami, to je ovšem v rozporu s na webu dohledatelným portrétem, jenž ukazuje osobu bezvousou a spíše holohlavou (min. lysohlavou), čímž tu mohlo dojít k záměně dvou Legrandů, neb podobnost obou je tu krajně diskutabilní i když uvážíme faktor stárnutí – každopádně muž ztvárněný v bronzu nikterak nepůsobí dojmem zralého padesátníka, třebaže tento komandant Belfortu byl v době obležení již 54 let stár...
*    *    *
     Jeho vrstevníkem byl i druhý zvěčnělý obránce Belfortu, ovšem zatímco Legrand vzdoroval protivníkům nejspíše sice zatvrzele, ale poměrně pasivně, divizní generál Claude Joseph Lecourbe (nikoli tedy Legourbe), musel k obraně pevnosti přistoupit zcela jinak, aktivně a agresivně, neboť měl teoreticky pod sebou celý VIII. armádní (Jurský pozorovací) sbor, byť tento existoval spíše na papíře, ač někdy bývá označován i za Jurskou armádu [l'armée du jura; jak je uvedeno mj. i na popisovaném pomníku!]. Každopádně měl hájit poměrně široký úsek francouzského pomezí a k dispozici neměl zdaleka ani tolik mužů jako Denfert-Rochereau o půl století později. Jeho výhodou bylo zejména to, že daný kraj důvěrně znal, nevýhodou, že prakticky 15 let stál mimo službu a tak bylo velkým překvapením jak to, že byl tímto úkolem pověřen, tak že jej od do té doby znepřáteleného císaře přijal, byť on to nepochybně vnímal spíše tak, že v těžké chvíli vlasti ještě na stará kolena pomůže hájit Francii...
     Pokud jde o datum narození, panuje v dostupných zdrojích obecně shoda, že se tak stalo 22. února, ale rozpory jsou jak v místě (Ruffey-sur-Seille/Besançon – přičemž v prvním je minimálně pohřben...), tak v roce narození (1758/1759), přičemž na pomníku v Belfortu je zcela chybně uveden dokonce letopočet 1760. Třebaže šlo rodem o aristokrata, přihlásil se k revoluci a jeho vojenská dráha (počínající vstupem do Akvitánského regimentu v květnu 1777) by vydala min. na samostatný článek. Jako královský voják bojoval před Gibraltarem, jako revoluční převážně na Rýnu, pak přešel k Severní armádě, kde jeho život hrozilo ukončit ostří gilotiny, ale přes poměrně dlouhé žalářování nezatrpkl.
Lecourbe
     Již jako brigádní generál na sebe prvně výrazně upozornil v bitvě u Fleurus, ale jeho opravdu hvězdné chvíle přišly až v tzv. 2. koaliční válce, kdy již byl divizionářem. Na alpském válčišti vynikl v bojích s Rusy generála Suvorova, jehož armádu sice zničit nesvedl, ale dokázal ji vytlačit ze Švýcar na východ; čímž sehrál podstatou roli v Massénových úspěších v bojích u Curychu. Bonapartova Italského tažení se nezúčastnil, třebaže si to První konzul přál, leč Moreau jej (tedy přesněji celý jeho sbor) odmítl uvolnit a tak Lecourbe vybojoval celou kampaň roku 1800 u Dunaje. Vedl si zdárně a svým dílem přispěl i k vítězství u Hohenlinden, ale právě přílišná spřízněnost s Bonapartovým úhlavním rivalem jej připravila o sympatie u budoucího císaře Francouzů natolik, že po Moreau–Pichegru–Cadoudal-ově procesu byl penzionován a znovu aktivován až po prvním Napoleonově pádu!
     V době útěku ex-císaře z Elby byl inspekčním generálem 6. (Besançon) a 18. (Dijon) vojenské divize (oblasti), po exulantově vylodění a počátečním úspěchu měl stanout jako divizionář po Neyově boku a Napoleona zastavit, ale asi byl i on stržen vírem událostí. Nejpozději 27. března akceptoval změnu režimu a převzal velení 18. divize a nadto, přes zjevnou rezervovanost vůči Napoleonovi, evidentně neodmítl ani titul hraběte císařství (byl mu udělen již k 3. dubnu) ani následný akt uvedení mezi francouzské pairy (2. června), byť zde osobně přítomen mohl být jen stěží. Po vojenské stránce již záhy (16. dubna) obdržel velení observačního sboru v oblasti Jury (Corps d´observation du Jura) a do Belfortu dorazil buď 30. dubna, nebo až 1. května, ale každopádně se v něm nemínil nechat zablokovat a jurskou pevnost (belfortskou citadelu i bastionovými valy opevněné město) jako takovou svěřil již 7. června čtyřiapadesátiletému generálu Josephu Boyerovi...
     Boje v této oblasti se intenzivněji rozhořely patrně až na konci června, neb tu spojenci překročili Rýn až v noci z 25. na 26. tohoto měsíce. Lecourbe byl nucen ustoupit k městysu Dannemarie na třetinu cesty mezi Belfortem a Altkirchem, třebaže se vojáci Lecourbeho VIII. sboru od počátku bili na zdrženou s muži I. rakouského sboru hraběte Colloreda, již 28. byli Francouzi vytlačeni i z Chavannes v půli cesty a 30. června je datován střet u Foussemagne, kde již měl velet osobně generál Lecourbe, ale disponujíc sotva 8000 muži 40.000 nepřátelský příval zastavit nemohl. Prvního července pak byl generál Bertrand (Antoine-Joseph) napaden v předsunuté opevněné pozici u městečka Bourogne již asi 10 km jihovýchodně od Belfortu. Se dvěma bataliony národní gardy útoky odrazí, ale přesila nepřátel jej nutí využít krytu noci k ústupu na Montbéliard (tedy směrem k západu, ne k pevnosti samé), kde zaujme pozici spolu s kolonou generála Meuziaua mezi vesnicemi Sochaux a Châtenois.
Belfortský lev
     Druhého dne však nesvedou francouzské jednotky zabránit nepříteli v přechodu mostu v Sevenans a rakouská kolona postupuje následně přes otevřenou louku na pozici hájenou otřeseným batalionem národní gardy... Generál Rambourg velící jezdectvu viděl nebezpečí a vrhl se na útočníky s několika eskadronami husarů, srazil je zpět a pobral spousty zajatců. Jenže mezitím se nepřátelské jednotky draly i po jiné severnější cestě k Belfortu a navzdory houževnatému odporu protivníka se jim podařilo obsadit Bessencourt a zmocnily se i vsi Chèvremont (obě asi 10 km východně od Belfortu). Francouzi se v narůstajícím nepořádku stahují, ale náhle se objeví brigadýr žandarmerie (asi poddůstojník, ne generál) Prost a rozhodne se situaci zvrátit. Vytrhne tamborovi buben, bubnuje do útoku a i dík jeho zásahu se podaří situaci stabilizovat. Co víc, plukovník Jacquet od 52. řadového regimentu dobude ves Chèvremont zpět. K 3. červenci nejsou boje nijak přesněji specifikovány, možná tu proběhl nějaký oddechový čas, ale ne zcela, neb k 4. tohoto měsíce jsou již hlášeny střety na bezprostředních přístupech k pevnosti, ale je-li uvedeno, že generál Lecourbe všechny snahy nepřítele zmařil, určitě ještě nemohla být řeč o nějakém těsném obležení...
Pruské obléhání Belfortu
     Přesto je v mnohých materiálech obležení Belfortu datováno již od 29. června o čem nemůže být ani řeči a tentokrát mělo být vysloveně krátké, přičemž opět existují dvě data ukončení vzdoru, 8. a 11. července. Chápal bych, že opět prvé je datum zastavení palby a druhé termín vydání pevnosti, ale Alain Pigeard překvapivě píše, že se 11. ještě bojovalo!? Wikipedie u Lecourba uvádí ještě 8. střet u Chèvremontu, Six píše k tomuto dni o boji u Bavilliers a sem pak situuje i uzavření dohody o zastavení palby mezi Lecourbem a Colloredem. Bavillieres je již jihozápadně od Belfortu a zdá se tak, že se kruh kolem města-pevnosti již začínal uzavírat, ale přesto na zastavení nepřátelství měl klíčový vliv faktor zcela jiný! Zprávy z Paříže, kam se již vrátil král Ludvík XVIII. a již cestou z exilu kategoricky nařizoval francouzským vojskům zastavení bojů, měl-li být jako znovunastolený legitimní panovník shovívavý k těm co se za Sta dní přidali k Napoleonovi...
     Dvoutýdenní aktivní obrana Belfortu roku 1815 byla sice obdivuhodná, ale přesto v žádném ohledu rekordní, bylo spoustu míst a velitelů, kteří jak nepříteli, tak i direktivám z Paříže vzdorovali podstatně déle, ale to by bylo na jiný příspěvek. Neporažený Lecourbe o žádnou milost neprosil, ani protivníky, ani krále a zdá se, že po obdržení zprávy o svém penzionování zůstával v Belfortu, kde již 22. října 1815 zemřel. Nakolik to bylo náhle, či po dlouhé těžké nemoci jsem nedokázal stanovit, ale bylo to skon pro vojáka takřka nedůstojný, snad na nějaký zánět močového ústrojí – zda se na tom podepsaly útrapy poslední kampaně, je také otázkou, již uspokojivé zodpovězení jsem vzdal, byť jsem se mj. dočetl, že vyčerpání a frustrace svou roli hrály, ale přeci jen bylo již po více než čtvrt roce po utichnutí palby...
Belfortský lev-detail
     Jako ten, kdo v roce patnáct pokořil Belfort, je uváděn dvaačtyřicetiletý c.k. generálmajor Georg Heinrich von Scheither, jakkoli měl souběžně útočit i poněkud jižnější Montbéliard, jenž měl být na rozdíl od Belfortu dobyt již 2. července za značných ztrát obou stran ztečí... Rakušané za pokoření Lecourbeho „Jurské armády“ zaplatili asi 2000 z boje vyřazených mužů, web na nějž zakrátko odkážeme sice uvádí 17.000, ale o tom si troufnu pochybovat, tolik vojáků c.k. armáda snad neztratila ani na celé rýnské frontě a spíše autor měl použít třeba termín „obránci Belfortu vázali 17 tisíc nepřátel“ – tomu už by se již vcelku uvěřit dalo... Francouzi tu měli ztratit 70 důstojníků a 1430 vojáků nižších hodností, ale i tady zdaleka ne všichni zaplatili daň nejvyšší, neb jsou zde započteni i ranění, zajatí a nezvěstní. Prakticky všechna výše jmenovaná městečka a vsi pak odpor zaplatila těžkou destrukcí a četné přímé i nepřímé oběti bychom nepochybně nalezli i v řadách civilistů...
     Lecourbeho sochu, jež vcelku odpovídá dohledaným podobenkám, jasně rozpoznáte dle postoje v němž si svou pravou rukou (svírající rukavici) opírá v pase, levá je nonšalantně položena na šavli, přičemž generál je situován nejblíže Starému městu, kam i upřeně hledí... Ve staré městské zástavbě nalezneme i generálův úmrtní dům, snad ve své době zájezdní hostinec (hôtel), dnes penzion s restaurací (na Grande Rue 18), nesoucí pod jedním z krajních oken i pamětní deskou k tomuto faktu se vztahující, k jeho místu posledního odpočinku bychom však museli zajet až ke kostelu v Ruffey-sur-Seille, poblíž Lons-le-Saunier, tedy zhruba na půli cesty od Belfortu na Lyon...
*    *    *
     Monument sice pochází od známého francouzského (či chcete-li alsaského) sochaře a architekta Frédérica Augusta Bartholdiho (*1834 v Colmaru), ale že by šlo o nejlepší jeho výtvor je krajně diskutabilní – rozhodně však není nejslavnějším, tím je nepochybně newyorská socha Svobody... V Belfortu pak je jeho dílem i onen již výše glosovaný 11 metrů vysoký a 22 metrů dlouhý pískovcový lev-ochránce spočívající před citadelou a jeho skulptury najdeme i v Paříži (zmenšeninu belfortského lva na Denfert-Rochereauově náměstí), Lyonu či Bazileji, ev. za velkou louží vedle New Yorku i ve Washingtonu, Bostonu, či další repliku belfortského lva dokonce i v kanadském Montrealu, jeho dílem jsou jak sochy (např. Lafayette), tak kupříkladu i fontány... Bartholdi sám se navíc realizace svého památníku Tří obležení, což byl dle všeho primárně jeho nápad a záměr, nedožil, neboť již 4. října 1904 v Paříži zemřel...  
     Chybělo pak málo, aby žádný památník nevznikl, neb starosta Belfortu zamýšlel odstoupit od smlouvy a sochaře Antoine Marciého (autora Quand-Même statue) pověřil aby realizoval toliko původně zamýšlený pomník Denfert-Rochereauovi. Proti tomu se razantně postavila Jeanne-Emilie Bartholdiová, vdova po zesnulém umělci, i jeho přítel Louis Noël, jehož na tuberkulózu umírající mistr pověřil dohotovením díla. Trvalo takřka šest let právnických i znaleckých tahanic než bylo dosaženo kompromisů, že realizace monumentu bude uskutečněna podle smlouvy uzavřené v listopadu roku 1902 s Bartholdim, toliko s několika drobnými úpravami (např. se zdá, že Denfert a ústřední sousoší bylo odlito z bronzu, zato obránci z let prvního císařství zhotoveni toliko z nějaké levnější slitiny, byť na moderních fotografiích žádné „barevné“ odlišnosti nepozoruji) a finančními kompenzacemi (zde je otázkou komu, za vdově či třeba v mezidobí zaangažovanému Marciému), pokud tak není zašifrována nějaká státní dotace...
     Je tu i otázkou, odmítala-li by městská rada posvětit a financovat konečnou realizaci tak dlouho, byl-li by veřejnost či odborníci přesvědčeni, že jde vskutku o nejlepší výtvor již světoznámého mistra, byť třeba i jen ideově? Rámcové nákresy totiž byly hotovy již roku 1902 a maketa projektu byla veřejnosti prezentována v říjnu 1903 na Podzimním salonu v pařížském Malém paláci. V době Bartholdiho smrti měla být již zcela hotova zejména ještě blíže neglosovaná ústřední skulptura, jež zpodobňuje primárně ženy, a je tak nejspíše věnována zejména belfortským civilistům, byť jedna z dívek svírá meč a jediný mládenec prapor, což je více než symbolické ztvárnění ozbrojeného vzdoru. Belfort se tak či onak od roku 1871 stal takřka synonymem k francouzské národní hrdosti a záležitost realizace nového zdejšího pomníku se nejspíše stávala postupem času čím dál tím více věcí spíše politickou, než akademickou, byť i finance tu jistě sehrály významnou roli...
     Zdá se, že se i proto do celé záležitosti nakonec tak či onak nejspíše vložil i francouzský prezident Armand Fallières, a po pro všechny strany závazné ratifikaci kompromisní dohody prefektem belfortského teritoria, dne 10. května 1910, mohlo být přikročeno ke konečné kompletaci. K té došlo na rozhraní starého a nového Belfortu, tj. již za někdejší valy pevnostního města expandující zástavby (v tomto případě směrem k říčce La Savoureuse na místě někdejší Porte de France zdemolované již roku 1891); nešlo však o pražádnou degradaci či odsun na periferii, bylo tu nově (a dodnes je) situováno náměstí Republiky a usídlila se zde mj. i oblastní prefektura k jejíž budově čelem a tedy na asi nejčestnějším místě stojí právě bronzový Denfert-Rochereau...
     Nicméně celé sousoší, jež bylo nakonec zjevně dílem vícera tvůrců (vedle Noëla je mezi zhotoviteli uváděn i ještě o generaci mladší Jules Déchin) nakonec dokončeno bylo a dodnes se v Belfortu skví v celé své monumentálnosti (velikost komandantů by měla být 2,8 metru; výška středového sousoší 3,4 metru; vše samozřejmě míněno bez podstavců!!!) a lze tvrdit i takřka optimální kráse. Nedávno byla totiž celá kompozice k stoletému jubileu odhalení i cele zrenovována a svůj úsudek o inkriminovaném sousoší si dnes ve věku internetu může udělat snadno každý sám. Spousty dalších detailů, ba i pikantností (např. o vskutku velkolepě pojatých oslavách z roku 1913, jež minimálně svou mnohadenností předčily ty v Lipsku, či jak pí. Bartholdiová uhnala svého chotě falšujíc svůj původ i věk...) pak najdou zájemci primárně na tématicky asi nejucelenější webové stránce.
     I když nebudete umět francouzsky, doprovodné ilustrace jsou tam dostatečně vypovídající...
    
pod kasárnami jasně patrný lev
belfortský lev – historický detail
Lecourbeho úmrtní dům

pondělí 1. února 2016

"1864"-MINISÉRIE O NEZNÁMÉ VÁLCE



Nedávno se mi povedlo shlédnout šestidílnou dánskou tv. sérii „1864“, o níž se psalo jako o nejdražším projektu dánské kinematografie. Vlastenecký, válečný a protiválečný snímek současně, sonda do velmi bolavé a pro nás téměř neznámé historie Dánska, film i o tom, do jaké katastrofy může zaslepený fanatismus politiků, nacionalismus a podivně pokroucená víra v Boha.
            Letopočet v názvu je rokem druhé dánsko-pruské války o Šlesvicko, do níž se na pruské straně zapojilo i Rakousko, a řekněme jen, že ze strany Pruska šlo o první krok k sjednocení Německa, po němž následovaly války roku 1866 a 1870.
Ta první dánsko-pruská válka v letech 1848-50, skončila dánským vojenským vítězstvím nad šlesvicko-holštýnskými povstalci.
To, co následovalo, si vypůjčím z dobře napsaných odstavců Pavla Slámy na http://pavel70slama.blog.cz/1009/slesvicke-valky-1848-50-a-1864:
„Dánská vláda chtěla anektovat vévodství Šlesvicko do dánského království, zatímco pruská
Vilhelm Rosenstand: Fra forpostende 1864. Tenhle obraz vás provází skrze titulky, jak vidíte níže
vláda pod Bismarckem, z vnitřních politických a strategických důvodů chtěla, aby se Šlesvicko stalo
konečně částí Německa. Tuto snahu podporovalo Rakousko. V prosinci 1863 spojenecké jednotky vstoupily do Holštýnska bez zásahu dánské armády a požadovaly, aby se dánské síly stáhly ze Šlesviku. Dánové odmítli takové ultimátum a 1. 2. 1864 válka začala. Dánská armáda se skládala ze tří pěších divizí, každé se třemi brigádami, a jezdecké divize. Všech 38 000 mužů bylo při vypuknutí války umístěno podél Dannevirke, linie pevnůstek přes část Šlesviku. Kromě menšího počtu měla dánská armáda také horší zbraně. Zatímco pruští vojáci měli zadovky, dánští měli stále ještě předovky, což se ukázalo jako vážný nedostatek během války. Také byl vážný nedostatek důstojníků. Dánským vrchním velitelem byl generálporučík de Meza. Pruská armáda se skládala z 37 praporů, 29 eskader a 110 děl, celkem 38.400 mužů. Rakouská armáda se skládala z 20 praporů, 10 eskader a 48 děl, celkem 23.000 mužů. Spojenci tak měli celkem 61.400 mužů. Během války byly pruské síly posíleny 64 děly a 20.000 muži. Vrchním velitelem prusko-rakouské armády byl polní maršál von Wrangel.
Útok 8. brigády u Dybbolu, plátno V. J. Rosenstanda. Ve filmu je onen útok impozantně děsivý

Dne 1. 2. překročili spojenci řeku Ejder a pokračovali severně na Mysunde, kde proběhla první vážná akce. Prusové doufali, žen překročí řeku Slien a napadnou Dannevirke z křídla a týlu. Útok na město byl odražen, ale navzdory tomuto vítězství byla situace dánské armády vážná. Dannevirke byl příliš dlouhý pro dostupný počet vojáků a průlom mohl znamenat zničení dánské armády. Proto se de Meza rozhodl stáhnout většinu armády k Dybbolu. V noci 5. 2. ustoupila dánská armáda z Dannevirke, ponechávaje zde většinu kanónů. Teprve po několika hodinách nepřítel zjistil, že jsou dánské pozice opuštěné. Byl to hrozný ústup, řádila sněhová vichřice a teplota byla hluboko pod nulou. Unavení a zmrzlí muži sotva stáli na nohou, zatímco důstojníci je popoháněli dopředu. U
Sankelmarku s postupující Rakušané střetli se 7. brigádou pod velením plukovníka Maxe Müllera. Po krvavé bitvě byl rakouský útok zastaven a ústup pokračoval. Další den přišla hlavní část armády do Dybbolu a Sonderborgu. 10 mužů umrzlo během pochodu a zbytek byl zcela vyčerpán. De Meza byl odvolán po svém rozhodnutí stáhnout se z Dannevirke a nahradil ho generál Gerlach. Po několika dnech začala bitva o Dybboel. Dánská předsunutá postavení byla zatlačena zpět a začalo nejtěžší ostřelování v historii. Týdny tisíce granátů dopadalo na dánské pozice, ničíce opevnění, děla a zabily mnoho vojáků. Útok 4. 4. byl odražen, ale Prusové pokračovali v ostřelování a vyrývání děr do opevnění. 18. 4. zaútočili Prusové na dánské pozice opět. Dánští obránci měli 5.000 mužů v opevnění a zákopech a 6.000 v záloze. Pruské útočné kolony měly 11.000 mužů v první vlně a 26.000 v záloze. Dánské pozice padly po tvrdém boji muže proti muži. Protiútok 8. brigády byl odražen s těžkými
Erik Henningsen: Ústup od Dannevirke.
ztrátami poté, co postoupil jeden kilometr na Dybboel Mill a byl odražen spolu s několika vojáky, co uprchli z opevnění. Když poslední dánští obránci opustili předmostí, byly mosty zničeny a zbytek dne trval dělostřelecký duel. Dánové ztratili 5.000 mužů a Prusové 1.200. Zatímco se hlavní část armády stáhla na Dybbol s Prusy v patách, část jezdecké divize a 7. pěší pluk pokračoval severně na Kolding a Vejle. Rakouská armáda obsadila Severní Šlesvicko, ale zastavila na hranici do Noerrejutlandu a nepostupovala do Dánska. Ale po tlaku Bismarcka na okupaci celého Jutska pruský a rakouský sbor překročily hranici 8. 3. Stejný den Rakušané obsadili Vejle a Dánové ustoupili k Horsensu a později k Vendsysselu. U Frederica, který byl úspěšně bráněn v roce 1849, Prusové vytlačili Dány za město ještě než stačili obsadit pevnost. 26. 3. bylo město opuštěno a vojáci přesunuti do Fuenenu. Po pádu pozic u Dybbolu byla hlavní síla armády přesunuta k Fuenenu, kde byl očekáván útok, ale bylo rozhodnuto, že bude bráněn Als. 9.5., ve stejný den, kdy bylo dánské námořnictvo poraženo prusko-rakouskou flotilou v bitvě u Helgolandu (což je omyl, Dánové tam zítězili a Prusové se bitvy prakticky neúčastnili), byla zahájena jednání o míru a mírová konference byla iniciována v Londýně za účasti většiny evropských zemí. Bohužel jednání byla přerušena, protože ani jedna strana nesouhlasila s doporučenou hranicí. 26. 5. začala pruská děla ostřelovat dánské pozice u
N.Simonsen: Ústup od Dannevirke. I tato scéna ve filmu je...
Alsu. V noci 29. 6. zahájilo 2500 Prusů přechod úžiny na malých lodích. Obrněná loď Rolf Krake se pokusila přepravu zastavit, ale kvůli omylu loď odplula a Prusové pokračovali v překračování.
...jak můžete vidět sami
Dánské pluky nebyly schopny zastavit útok a po několika dnech byli poslední dánští vojáci evakuováni lodí z Alsu. Dánské ztráty byly opět těžké. Bitva o ostrov stála dánskou armádu 3000 mužů. Ztráta Alsu byla dalším šokem pro dánské obyvatelstvo a vládu, která se rozhodla jednat o mír. Ale podmínky byly nyní velmi tvrdé. Celé Šlesvicko, Holštýnsko a Lauenborg byly předány Německu. Dánsko tak ztratilo 40% území a 20% populace. Poslední bitva války se konala u Lundby v severní části Jutska. Byla to malá nevýznamná bitva, ale byla nicméně zaznamenána po celé Evropě. Zde se jasně ukázala převaha zadovek nad předovkami. Jedna dánská rota napadala pruskou rotu, která měla postavení za kamennou zdí. Dánové útočili na 600 m na bodáky. Ve třech rychlých salvách byli dánští vojáci odraženi. Útok se zlomil 30 m před zdí. V tu chvíli 75% mužů dánské roty padlo nebo bylo zraněno. Prusové měli tři raněné. Válka skončila pro Dánsko katastrofou a dánská zahraniční politika byla ovlivněna touto porážkou. Po plebiscitu v roce 1920 se severní část Šlesviku vrátila k Dánsku.“
Dodejme, že o rakouské účasti tu nepadne ani slovo, stejně jako o bojích na moři, o nichž se můžete dočíst na citovaném webu.
            Mnoho z výše uvedených válečných událostí dánská série zachycuje strastiplné události ve dvou rovinách, historické a fabulované, k čemuž přidává i dvě roviny časové, neboť osudy Dánu a
Prusů z válečného roku se prolínají se současností, možná trochu násilně, protiválečnému vyznění to ale pomáhá.
            Z historických postav je nejsilnější ta nejméně známá, biskup Viggo Monrad, politik číslo jedna, který fanaticky vehnal Dánsko do války a byl příčinou i nejedné vojenské katastrofy.
            Postavy nehistorické, to je čtveřice hlavních hrdinů, bratří Lausta a Petera, kteří milují jedno děvče, onen trojúhelník, okořeněný Ditrichem, synem místního velkostatkáře a zbabělce, který vše skrývá pod hávem hrdiny. Tragický příběh, který k happyendu rozhodně moc nedospěje.
            Pokud jde o válku, tvoří většinu z šesti dílů a je zachycena způsobem velmi působivým; když jsem o sérii psal na facebooku, jedna čtenářka mi odpověděla, že měla zpočátku dojem jako kdyže dívala na začátek amerického filmu Gettysburg.
            Celá série se z velké části natáčela v Čechách s vydatnou pomocí skupin vojenskohistorického
reenactementu a lidé z www.fenrisfight.cz  kteří byli u toho, mi napsali:
Natáčelo se v různých lokacích, ale bitevní scény se dělaly zejména v Milovicích, kde vyrostly zákopy, repliky velkých děl, reduty a dokonce kopie Dybolskeho mlýna. 
Natáčení bylo dost náročné, začínalo se v březnu, ale hlavni bitevní scény se točily pres léto. Díky tomu se ve 40tistupnových srpnových vedrech točilo, jak vojáci nabalení v kabátech a šálách běží v útoku přes bitevní pole apod. Než produkce zjistila, že k správnému pitnému režimu nestačí voda a čaj, ale je třeba doplňovat i minerály, občas někdo zkolaboval - o tom se pak hodně psalo v dánském tisku. Během některých natáčecích dní nebylo výjimkou při točení přesunů nachodit denně třeba 15km.  Díky velkému množství zimních scén se spotřebovalo obrovské množství umělého sněhu, jehož bylo k dispozici několik různých druhů dle skupenství, vloček apod. 
Scén se účastnilo spousty lidí z Čech - kaskadéři, šermíři, hudebníci, vojenské kluby v roli střelců, jezdci samozřejmě komparz, apod. Na velké scény se používalo zhruba 300 vojáků najednou. Natáčení se účastnilo i mnoho Dánů, pracujících a žijících v ČR. Režisér je perfekcionalista, což mu mnoho lidí na place nemohlo odpustit, neboť byl poměrně náročný ve svých požadavcích a nespokojenost dokázal dát dost nevybíravě najevo. Také historické reálie bojových postupů nebyly jeho prioritou, šlo mu hlavně o umělecký dojem.“
Při natáčení docházelo k mnoha zraněním a nehodám; představitel Lausta Jensena Jakob Oftebro během jedné scény spadl z koně a poranil si tvář, několik členů komparzu v horkých letních dnech zkolabovalo, nebo přišlo o zub při imitaci bojových scén s bajonety. Dva kanóny na obranné linii (vidíte je na snímcích z natáčení) byly vyrobeny kovářem Milanem Postrachem, ostatní děla jsou "naklonovaná".
Pochopitelně tu účinkovala řada českých herců, nejvýrazněji Eva Josefíková jako cikánka Sofie, což je jedna z hlavních rolí ve dvou třetinách snímku.
Na to, zdali „1864“ uvede Česká televize či jiná stanice, se mě neptejte; pokud jste šikovní, poradíte si určitě jinak…
(POSLEDNÍ ZPRÁVA Z OHLASŮ NA FBOOKU: ČT PRÝ PRÁVA NA TUTO MINISÉRII ZAKOUPILA...)
A na závěr snímky www.fenrisfight.cz z natáčení...