Prohledat tento blog

Načítání

čtvrtek 20. listopadu 2014

AUSTERLITZ 2014

209. výročí bitvy u Slavkova

Záštitu nad akcí převzali, ministryně pro místní rozvoj České republiky Karla Šlechtová, ministr obrany České republiky Martin Stropnický a hejtman Jihomoravského kraje Michal Hašek. Pozvání přijal ministr obrany Slovenské republiky Martin Glváč. Partnerem akce je Czechtourism.

Austerlitz 2014

28.–30. listopadu 2014
Hlavní vzpomínková akce věnovaná napoleonské historii ve střední Evropě proběhne po 25. na Slavkovském bojišti ve dnech 29.–30. listopadu 2014. Hlavními body programu budou sobotní bitevní ukázka pod kopcem Santon (14:00), za účasti zhruba 900 vojáků v dobových uniformách, 60 koní a 15 děl, a nedělní pietní akt na Mohyle míru, místě nejtěžších bojů bitvy tří císařů (12:00). Další doprovodné akce proběhnou ve Slavkově u Brna a v mnoha obcích regionu.
Tématem bitevní ukázky bude střetnutí mezi Lannesovými a Muratovými jednotkami, Bagrationovým předvojem a Uvarovým jezdectvem v prostoru Holubic. Účastníci přijedou kromě Česka také z Polska, Německa, Itálie, Francie, Belgie, Rakouska, Slovenska, Maďarska, Ruska a Litvy. Austerlitz 2014 je současně poslední velkou akcí napoleonského re-enactmentu před 200. výročím bitvy u Waterloo, které si připomeneme v červnu příštího roku.

Mezi dalšími body programu proběhnou v pátek 28. listopadu v 17:30 na Žuráni a v 18:00 v Jiříkovicích „jiříkovické ohně“ připomínající událost z 1. prosince 1805, a ve Slavkově u Brna v sobotu 29. listopadu tradiční kostýmované prohlídky zámku a jarmark a večer městský program vyvrcholí ohňostrojem. Vojenská ležení budou po celý víkend na Staré poště pozořické, v Křenovicích, Tvarožné, Zbýšově a na dalších místech. Většina francouzských jednotek bude ubytována v Pozořicích, odkud v sobotu ráno vychpoduje do Tvarožné.
U Slavkova Císař Francouzů Napoleon I. během několika hodin rozhodl tažení roku 1805, válku třetí protifrancouzské koalice. Poražený car Alexandr I. se svou armádou opustil střední Evropu; válka mezi Francií a Ruskem pokračovala až do roku 1807 bitvou u Friedlandu a podpisu tylžského míru. Rakouský císař František I. přistoupil na podmínky příměří podepsaného 6. prosince na zámku ve Slavkově a posléze i na  podmínky tvrdého bratislavského míru z 26. prosince 1805. Tvrdost podmínek a Napoleonův rostoucí vliv v Německu vedly po třech letech k eskalaci napětí mezi Rakouskem a Francií, válce roku 1809, jež vyvrcholila opět na jižní Moravě, u Znojma. Napoleonská epopej pokračovala tažením do Ruska, válkou 6. koalice v letech 1813–1814, a vyvrcholila bitvou u Waterloo.

Vzpomínkové akce nejsou oslavou Napoleona či jeho vítězství, a už vůbec nejsou oslavou války či bitvy. Mezinárodně politické a válečné události, jež ve své době Evropu zásadním způsobem ovlivnily, a i dlouho po ní rozdělovaly, se s odstupem staly prostředkem k setkávání a společným zájmem mnoha lidí z mnoha zemí světa. Cílem akcí je připomínka a podpora poznávání společné evropské historie.
Programy a podrobnější informace k oběma akcím budou průběžně zveřejňovány na serveru www.austerlitz.org; v rámci Projektu Austerlitz je možná prezentace partnerů a sponzorů. Akce jsou pořádány Projektem Austerlitz každoročně od roku 1998. Návštěvnost hlavního bodu programu, rekonstrukce bitvy, se pohybuje mezi 5 a 10 tisíci, v roce 2005, kdy se 200. výročí zúčastnilo 3500 „vojáků“ z 24 zemí světa, přišlo na 30 tisíc diváků. Akce má značný ohlas v médiích nejen v Česku, ale v celé Evropě.
Doprovodných akcích se účastní menší skupiny vojsk, než je výše uváděný počet.
Program:
Pátek, 28. listopadu
17:30 Ohně na Žuráni, pořádá obec Podolí
18:00 Jiříkovické ohně, pořádá obec Jiříkovice (ul. Blažovská)
18:00 Šarvátka v Křenovicích, pořádá Buhurt
19:00 Křenovice, pietní akt na Zlaté hoře, pořádá Buhurt
Ve večerních hodinách – obsazení Slavkova u Brna vojáky, příjezd rakouského a ruského císaře, pořádá zámek Slavkov-Austerlitz
Sobota, 29. listopadu
07:30 Žuráň, slavkovské slunce
09:00 Tvarožná, nástup rakouské armády
11:00 – 12:30 Santon, manévry francouzské pěchoty
11:30 Křenovice, pietní akt u Božích muk, pořádá Buhurt
14:00-15:30 Rekonstrukce bitvy tří císařů – Tvarožná
Slavkov u Brna
Po celý den kostýmované prohlídky zámku Slavkov-Austerlitz a jarmark
Večerní program ve Slavkově u Brna zakončený ohňostrojem
Neděle
09:00 Křenovice, nástup u pomníku Kutuzova, pořádá Buhurt
12:00 Pietní akt na Mohyle míru
Vojenská ležení po celý víkend
Stará pošta pozořická, Křenovice, Tvarožná, Zbýšov, Kobylnice a Slavkov
Austerlitz 2014 je 25. novodobou vzpomínkovou akcí od roku 1990. Nejen při této příležitosti byl také prezident Projektu Austerlitz, Miroslav Jandora, producent vzpomínkových akcí v letech 1990, 1991 a každoročně od roku 1998, navržen na cenu Jihomoravského kraje.
Tyto a další snímk  jsou z loňské bitevní připomínky a najdete je se spoustou jiných na www.austerlitz.org (prolink v nadpisu)
MOŽNOSTI DOPRAVY
V sobotu 29. 11. 2014  organizátor dopravy,  IDS JMK, společnost KORDIS, a.s. ve spolupráci s Projektem Austerlitz a dopravci zajistí následující posílení dopravy v rámci podmínek platných pro provoz systému IDS JMK.
Linka 702 v trase Brno, Úzká (u OD TESCO) – motorest Rohlenka. Tato linka bude operativně posilována v uvedeném úseku na základě aktuální poptávky po přepravě řazením dalších autobusů navíc a to ve směru z Brna k motorestu Rohlenka v době od 10:30 do 13:30 a ve směru od motorestu Rohlenka do Brna v době od 15:30 do 16:30.
Linka 702 má na trase tyto zastávky: Brno, Úzká – Brno, Autobusové nádraží (jen ve směru z Brna) – Brno, Zvonařka (jen ve směru do Brna) – Brno, Tržní – Brno, Černovičky – Brno, Slatina, sídliště – Šlapanice, Bedřichovice, rozc. – Jiříkovice, motorest Rohlenka.
Na lince platí Tarif IDS JMK. Jízdné z Úzké na Rohlenku činí 27 Kč, držitelé předplatních jízdenek pro zóny 100+101 si dokoupí jízdenku za 16 Kč.
Linka 601
Pro přepravu návštěvníků ze Slavkova u Brna a Holubic na rekonstrukci bitvy a zpět bude v době od 11:20 do 16:40 mimořádně v provozu linka 601 v úseku Slavkov u Brna – motorest Rohlenka. Odjezdy ze Slavkova u Brna, aut. St. budou v časech 11:24, 11:54, 12:24, 12:54, 13:14 a 13:24. Zpět z Rohlenky (zastávka na parkovišti) pojede linka 601 do Slavkova u Brna v časech 15:20, 15:40, 16:00 a 16:20.
Na lince rovněž platí Tarif IDS JMK. Jízdné ze Slavkova u Brna na Rohlenku činí 27 Kč.
 
více informaci na
www.austerlitz.org


úterý 11. listopadu 2014

BEZ SPOJENÍ NENÍ VELENÍ (3. ČÁST)


Michal ŠŤOVÍČEK
 2.3 Trubky (trompette - ve femininu znamená trubku, v maskulinu trubače

„Spojovacím prostředkem“ kavalerie byla trubka. V bitevní sestavě měl plukovník po boku vždy velitelského štábního trubače (brigadier-trompette: existovala i neupřesněná funkce plukovního trubače trompette-major, ale to byl podle všeho náčelník trubačů plukovní hudby), připraveného předávat jeho rozkazy vytroubením ustálených povelů/signálů. Tento signál okamžitě opakovalo všech osm trubačů pluku, seskupených na doslech pod velením adjutanta, což již bylo dostatečně hlasité velení pro celý pluk. Trubka tak přesněji řečeno nenahrazovala ústní rozkaz, nýbrž ho předcházela jako avizo nebo jej bezprostředně následovala jako zesílení.
V této logice měl rovněž  každý velící generál divize i brigády vedle svých pobočníků u sebe neustále i jednoho trubače = jakýsi „telefon“.
Jezdecké pluky měly rovněž své speciální identifikační „refrény“ (ty měly pochopitelně i ostatní zbraně - ženisté, artilérie, atd.).
U pluku byl vždy jeden trubač na kompanii. Do útoku vjížděli trubači za svou eskadronou. Když byli napadeni, byli na tom o něco lépe než bubeníci. Měli standardní jezdeckou šavli svého druhu jezdectva, v boji si tudíž okamžitě přehodili trubku do levé ruky k uzdě a mohli tasit. Když trubač tasit nestihl, jednoduše vzal útočníka po hlavě  svým nástrojem, který nebyl nijak křehký a dokázal ublížit... Typické praporky na trubkách se navlékaly pouze pro přehlídky.
Napoleonské celoarmádní jezdecké trubačské povely/signály („ordonanční troubení“ = sonneries d´ordonnance) byly kodifikovány nařízením z 1 vendémiaire An XIII (23.9.1804) o výcviku a manévrování jezdectva. Obsahovalo 28 povelů/signálů, které dílem převzalo od armády monarchie, dílem je nově složil tehdy známý skladatel David Bühl:

-Generální nástup resp. poplach (la générale) - stejný význam jako u pěchoty
-Sedlat (le boute-selle) 
-Na koně naložit (le boute-charge) - přidat na osedlané koně ostatní jezdeckou přesunovou výstroj a výzbroj
-Do sedel (à cheval)
-Nástup (l´assemblée) - stejný význam jako u pěchoty
-Na pochod (la marche) - stejný význam jako u pěchoty
-Do útoku (la charge)
-Svolání (le ralliement) - podobný význam jako u pěchoty + shromáždit se po ústupu
-Ústup (la retraite)
-Palbu ukončit (cesser le feu) - chybí logický povel Zahájit palbu; oba tyto povely u jezdectva jsou na pohled dost zvláštní, používaly se totiž při výcviku na střelnici.
-Budíček (le réveil)
-Nástup na krmení koní (le repas des chevaux)
-Nástup na hřebelcování koní (le pansage des chevaux)
-Fasování/Rozdílení (les distributions)
-Nástup na výcvik (l´instruction)
-Nástup na rajony (les corvées)
-Výdej stravy (la soupe) - „pro polívku“
-Nástup k rozkazu (le ban) - stejný význam jako u pěchoty
-Odchod z rozkazu (la fermeture du ban)
-Instruktáž (à l´ordre) - stejný význam jako u pěchoty
-Svolání furýrů (à l´ordre pour les fourriers)
-Svolání trubačů (la réunion des trompettes)
-Svolání stráží (rassemblement des gardes)
-Svolání služby/pohotovosti (appel des hommes consignés)
-Průjezd městem (le cavalquet): troubilo se při průjezdu městem do pole = zvalo se jím obyvatelstvo k podívané a k projevům sympatií...  Obdobný signál používala určitě i pěchota, ač není v její ordonanci zmiňován
-Svolání po ústupu (appel après la retraite)
-Zhášení ohňů = večerka (pour faire éteindre les feux), což bylo Napoleonovo oblíbené troubení.
Jeden signál zde není uveden - byl prakticky dvoutónový a krátký, nikde jsem nenašel jeho význam, možná to byl doplňující povel Proveďte - exécution)
A jistě jste postřehli, že nevysvětlitelně chybí povel Sesednout (pied à terre)!
K těmto ordonančním signálům/povelům se mimo dotyčné nařízení přidávaly další, např.:
-K poctě praporu (à l´étendard) - stejný význam jako u pěchoty
-Kapitulace (la chamade) - stejný význam jako u pěchoty
-Svolání nočních stráží (le guet): svolávalo noční stráže v pevnostech.

Jízdní myslivec a jízdné dělostřelec

Dragouni a 1. karabinický

5. husarský

4, kyrysnický
7. kyrysnický (ten je evidentně i na známém obrazu E.Meissoniera „Friedland“)
Kromě nich existovaly ještě četné povely manévrovací-taktické = obrat vpravo/vlevo/vzad, tasit, šavle skrýt, krokem/klusem/tryskem vpřed, zastavit apod. 
Pro ilustraci přikládám i starou nahrávku. Jde sice o jezdecké povely z přelomu 19. a 20. stol., ale jsou to s drobnými změnami v názvech a doplňky stále ty výše uvedené napoleonské (u jezdeckého pluku republikánské gardy platí ostatně 200 let dodnes)!
= po úvodních taktech: Krokem vpřed, Klusem vpřed, Tryskem vpřed, Zastavit, Sesednout, Zahájit palbu, Palbu ukončit, Do sedel, Obrat vzad, Tasit, Šavle skrýt, Obrat vpravo, Obrat vlevo, Pláště obléknout, Do útoku, Svolání pícníků, Nástup, Svolání, Budíček, Apel, K lékařské prohlídce, Fasován/rozdíleníí, Výdej stravy, Svolání trubačů, Svolání důstojníků, Generální nástup, Na pochod, Nástup k rozkazu, Odchod z rozkazu, K poctě praporu, Večerka.
Trubači v drtivé většině neznali noty (to nebylo kritérium pro zařazení k trubačům), učili se tedy pouhým odposlechem a opakováním a k zapamatování melodie používali popěvky, většinou náležitě jadrné - nikoli samoúčelně, nýbrž aby si je lépe pamatovali, snáz než nějaké vznosné lyrické verše...
K zapamatování toho také nebylo málo, takže řešením byla i často tradovaná odpověď starého husara na otázku nováčka, zda zná všechna ordonanční troubení : „Až uslyšíš nějaké troubení, rozhlédni se po ostatních a dělej to, co oni.“
Akustické spojení bylo reformováno r. 1831, kdy byly pro pěchotu zrušeny bubny a zavedena polnice - clairon (od trubky se liší tvarem a melodickým „posazením“ v Es, trubka je pronikavější, v Hes/B):
Trubka a polnice
Bubeníci a trubači byli tak dalšími skutečnými předchůdci spojařů v rámci své jednotky. Ač byli zvláště bubeníci téměř na samém dně vojenské hierarchie, těšili se stejné vážnosti jako jejich spolubojovníci s puškou a vzhledem ke své důležitosti se těšili i některým výhodám - pobírali dvojnásobný žold řadového vojáka (z něhož ovšem museli financovat údržbu a opravy svého bubnu), fasovali dávky jídla a ubytování jako poddůstojníci, před založením Čestné legie dostávali jako vyznamenání čestné paličky nebo trubky.. Tyto čistě vojenské a bojové bubeníky a trubače nelze tedy zaměňovat s bubeníky a trubači vojenské hudby, do níž se často najímali nevojáci resp. dočasní vojáci „na dobu určitou“ a na náklady plukovníka - v boji se tudíž nepoužívali.  


2.4 Děla

Kanon byl rovněž klasickým taktickým spojovacím prostředkem, ovšem již na vyšším stupni velení - střelbou „slepými“ náboji mohl prodloužit dosah bubnování a troubení na několik kilometrů. Tak tomu bylo například v Bouloňském táboře, kde vyhlašoval budíček a večerku. Na taženích pak pokaždé oznamoval začátek bitvy = tři rány v pravidelných intervalech, vypalované baterií gardové artilérie. Dalším příkladem je jedna ze Soultových dispozic před Slavkovem: „Pokud se nepřítel pohne k předním hlídkám, baterie na vyvýšenině u kaple vypálí na poplach čtyři dělové rány... a na toto znamení se Vandammova divize připojí k Legrandově a rozvine se do bitevní sestavy...“
V r. 1809 se jednalo o spojení na zvláště velkou vzdálenost = mezi Landshutem a Eggmühlem, 35 km vzdušnou čarou, podle císařovy směrnice z 22.4.1809 Davoutovi : „Budete-li připraven zaútočit,  vypalte v poledne dělovou salvu 12 ran naráz, další takovou v 1 hodinu a další ve 2 hodiny.“ Stalo se a Davoutovi tak mohly dorazit posily.
Na rozdíl od děl není nikde zmínka o spojení v armádě prostřednictvím rachejtlí, ač možné bylo celkem snadno - viz např. oslava císařových narozenin 16.8.1804 v Bouloňském táboře, kdy bylo naráz vypáleno skoro 50 000 světelných nábojů z pušek a jejich několikavteřinovou záři bylo možno pozorovat až na druhé straně La Manche.  

3. Vzduchoplavba (aérostation)

Zcela nový, pokrokový a efektivní způsob předávání informací tudíž spojení, ovšem zároveň případ, kdy technický pokrok nedokázal držet krok s Napoleonovým způsobem válčení... Napoleon se s ním setkal jen zcela okrajově a o spojovací prostředek šlo vlastně také jen okrajově či přesněji nepřímo, přesto do přehledu způsobů spojení v napoleonské době balony pro úplnost patří. 
Revoluce nabídla armádě upoutaný pozorovací balon plněný vodíkem, notoricky známý z takřka všech vyobrazení bitvy u Fleurus. Předchozí historií balonů ani technikou výroby a provozu se zde nebudu zabývat, tudíž rovnou k věci:
Již 25.10 1793 bylo rozhodnuto, že bude vyroben balon pro Severní armádu a za tímto účelem byly zřízeny výrobní dílny v Meudonu. Hlavním problémem bylo, že vodík se získával tehdy jedinou známou metodou - pouze z kyseliny sírové, jenže veškerá síra se v té době konfiskovala pro výrobu střelného prachu. Bylo tedy nutno vyvinout nový způsob - skupině chemiků včetně Lavoisiera se podařilo vynalézt výrobu vodíku rozkladem vody na rozžhaveném železe.
Poprvé byl ovšem takto vyrobený balon nasazen již v obleženém Maubeuge (2.6.1794) a při dobývání Charleroi (kapitulovalo 25.6.), až poté byl převezen a použit 26.6.1794 u Fleurus.
Ještě předtím - 2.4.1794 (někde se píše 12.4.) zřídil Výbor veřejného blaha první kompanii vojenských vzduchoplavců (aérostiers militaires). Tvořilo ji 26 mužů - specializovaných řemeslníků: tesařů, zedníků, mechaniků... pod velením kapitána, poručíka, podporučíka, hlavního seržanta a 4 nižších poddůstojníků. Kapitánem roty byl jeden ze spolutvůrců balonů, nadšený vzduchoplavec a fyzik Jean Marie Joseph Coutelle (1748 - 1835), který také vystoupal v balonu při jeho výše uvedených i dalších nasazeních. Kompanie byla organizačně přičleněna k dělostřelectvu a oblečena do jeho uniforem. Ještě v červnu = 23.6.1794 byla  zřízena druhá vzduchoplavecká kompanie. Výrobu balonů v Meudonu řídil Coutellův pomocník, fyzik a všeuměl Nicolas-Jacques Conté (1755 - 1805) - mj. vynalezl tužku v dnešní podobě a později v Egyptě dokázal zázraky v logistice. Společně uvedli do provozu celkem 23 balonů ve třech velikostech, většinou o průměru něco přes 10 m, válečnicky pojmenovaných (Odvážný, Herkules, Válečník, Kastor a Pollux apod.), které se dále nasazovaly u Severní a Rýnské armády (obléhání Mohuče atd.).
Coutellův balon při obléhání Mohuče
Nelze říci, že balony byly hlavní příčinou francouzských vítězství, avšak nemalou měrou se na nich podílely, nejen přehledem a hlášeními o rozmístění a pohybech nepřátelských sil, ale měly i nezanedbatelný psychologický účinek. Hned při prvním použití u Maubeuge: „Zpráva podaná po sestupu ženijním důstojníkem, který kapitána doprovázel, byla tak jasná a zevrubná, že nepřítel se zjevně již nemohl ani pohnout, aniž by se to v pevnosti nevědělo (...) s našimi dalekohledy jsme mohli spočítat okenní tabule v oknech pět mil vzdáleného Monsu (...) Morální účinek, který tento zbrusu nový prodstředek vyvolal v rakouském táboře, byl nesmírný; ohromil zejména velitele, kteří si záhy všimli, že jejich vojáci jsou přesvědčeni, že mají co do činění s kouzelníky. Aby tuto víru potřeli a vojsko povzbudili, rozhodli se po poradě, že se neblahé zařízení pokusí sestřelit. Jakmile zjistili, že balon stoupá každý den ze stejného místa, umístili do úvozové cesty dvě čtyřliberky a když se ráno balon majestátně vznesl, první koule prolétla nad pláštěm a dopadla do opevněného tábora; ihned poté se druhá koule otřela o dno koše, v němž stál kapitán, který přivítal obě koule zvoláním Vive la République!  Nás ostatní obě ty rány až tolik nerozveselily, neboť jsme si spočítali, že když dělové koule minuly, nepřítel by mohl použít bombu nebo granát, který by mohl dopadnout do zahrad, v nichž jsme balon drželi, a mohl by zasáhnout personál a poškodit vypouštěcí materiál. Ten nápad nedostal či spíše nedali jsme mu na něj čas, neboť již nazítří povolali z Lille jistého seržanta dělostřelectva, který slíbil, že děla vyřadí z boje přímo na jejich střeleckých stanovištích; což se pravděpodobně doneslo nepříteli, který se již neprojevil a nechal nás již v klidu pozorovat.“ (Selle de Beauchamp, Paměti důstojníka vzduchoplavců). A v relaci o bitvě u Fleurus Coutelle napsal: „Jistě, balon nám bitvu nevyhrál; ovšem musím říci, že Rakušanům značně vadil, neboť se domnívali, že nám neunikne ani jediný jejich krok, a že naší armádě tato dosud neznámá zbraň dodala sebedůvěru a dobrou náladu.“ Hovoří se i o tom, že někteří Rakušané viděli v balonu ďáblův výtvor, v hrůze padali na kolena a modlili se.
Vzápětí po bitvě zřídil Konvent Státní vzduchoplaveckou školu, rovněž se sídlem v Meudonu, a jejím řízením pověřil J.-N. Conté.
V akci bylo samozřejmě nutno zajistit spojení = předávání zpráv z balonu ve výškách 300-500 m na zem. Šlo tedy o spojení jednosměrné, uskutečňované shazováním psaných zpráv o výsledku pozorování, zatížených pytlíkem s pískem, jak píše sám Coutelle v jednom svém memorandu: „V koši jsem měl pytlíky s pískem a vlaječkou, poznámky nebo zprávy jsem do nich vkládal a na domluvené znamení je shazoval dolů.“
Selle de Beauchamp k bitvě u Fleurus dodává: „...spojení se uskutečňovalo pomocí pytlů (sic) zátěže, jejichž shození se avizovalo signálem, neboť jsme jimi byli vybaveni pro různé činnosti. Když se jako zde jednalo o podrobnější zprávy, do pytle byla vložena listina, určená pouze důstojníkovi vzduchoplavců, který ji osobně předával adresátovi, zpravidla generálovi.“
Za tmy balon komunikoval se zemí pomocí soustavy barevných luceren zavěšených z koše. Díky novátorské technologii totiž mohl zůstat naplněný až měsíc, nemusel se tudíž každý den stahovat a mohl tak pozorovat i ohně v nepřátelském ležení.
Vztah revolučních generálů k balonům byl po úspěšných začátcích nakonec nejednoznačný - viděli, že se nehodí k manévrové válce: přeprava byla nesnadná, potřebného materiálu hodně, bylo vždy nutno vybudovat na místě celou malou továrničku, výroba vodíku byla riskantní, naplnění balonu trvalo 6-10 hodin...
Přesto Bonaparte vzal celou Coutellovu vzduchoplaveckou rotu do Egypta (museli ho přesvědčovat). Jedna loď s materiálem se však před Alexandrií potopila, druhá byla zničena u Abukiru. Conté vzápětí po vylodění navrhl rovněž improvizovaný optický telegraf mezi Alexandrií a Abukirem (cca 22 km) na varování před anglickou flotilou, k němuž hodlal využít malých upoutaných balonů. Jeho projekt byl zamítnut nebo se ani nestihl realizovat? což možná k porážce u Abukiru přispělo... Vzduchoplavci tak posléze improvizovali a nakonec třikrát vypustili pouze lehoučké balony bez posádky jako atrakci (mj. při káhirské oslavě výročí bitvy u Rivoli) a k ničemu smysluplnějšímu se nedostali, tudíž byli přeřazeni na vykopávky.
Druhá vzduchoplavecká rota i škola v Meudonu zatím zůstaly v nečinnosti a Direktorium je nakonec dekretem z 28.1.1799 zrušilo, přičemž bylo opatrně nařízeno, že „tento výnos nebude vytištěn.“
 
1 Uniforma vzduchoplavců v Egyptě 1799 - 1801. 
2 Uniforma vzduchoplavců před vyplutím na egyptskou výpravu r. 1798. 
3 Vzduchoplavec v r. 1794
4 Vojín vzduchoplavec v r. 1801. 
5 Důstojník vzduchoplavec v r. 1801 
V pozadí pec na výrobu vodíku - takovou bylo nutno postavit na každém stanovišti, z něhož měl být balon naplněn.
Za bezvětří stačilo k udržení balonu na kratší dobu 40 mužů
Na balonu jsou vidět zmíněné signalizační lucerny na 3 volných lanech (3-7 luceren na jednom laně).
Galantní aerostatiér, Myrbachova ilustrace ke vzpomínkácm vzduchoplavce barona de Selle de Beauchamp
První vzduchoplavecká rota byla pak rozpuštěna ihned při svém návratu z Egypta. Někde se lze dočíst, že vojenské vzduchoplavce zrušil v r. 1799 právě Bonaparte, ale to je blud (i kdyby, tak to mohl učinit až bezprostředně po 18. brumairu, ale to měl jiné starosti). Bonaparte a později císař Napoleon na svých taženích pochopitelně vzhledem ke statičnosti tohoto pozorovacího a spojovacího prostředku jeho využití neobnovil. Balony tentokrát bez posádky byly využity pouze při oslavách korunovace Marie-Louisy a pak také při vítání Ludvíka XVIII. Čímž končí historie napoleonské vzuchoplavby i tento příspěvek.


středa 5. listopadu 2014

MUSEU MARÍTIM, GALÉRA OD LEPANTA A JINÉ KRÁSY BARCELONY

 
Tak mě napadlo, že se tu už dlouho neobjevilo nic o cestách po světě a muzeích, které v něm jsou. Na facebooku jsem sice o návštěvě Barcelony v září psal, předpokládám ale, že ne všichni na sociální sítě chodí, i když se budu řadou snímků opakovat. Barcelona je krasavice, která mě chytla za srdce podobně jako Paříž. Nebylo to kvůli Sagradě Familii, ani pro Gaudího, město má prostě atmosféru, Katalánci srdce, a kdo by si navíc nezamiloval tapas, paellu, sangrii (nemluvě o španělské brandy...).
  
Museu Marítim z boku a z výšky Monjuicu
Barcelona, město s bohatou historií, proslula mimo jiné mořeplavbou a královskými loděnicemi, proto v tom, co se s Drassanes Reials (tak se katalánsky ty loděnice jmenují) dochovalo, vzniklo Museu Marítim, Námořní muzeum. Přimyká se k náměstí s Kolumbovým sloupem nedaleko počátku třídy Rambla, je v něm krásných chládek a jako lákadlo vás vítá ponorka Ictíneo I, skutečně funkční plavidlo, které sloužilo v letech 1858 až 1859 a bylo tady postaveno. Silně připomíná ponorku Sword ze Zemanova "Vynálezu zkázy", jen ty ťapičky jí chybí... V přístavu má elegantnější sestru Ictíneo II, spuštěnou roku 1864...
Ictíneo I v muzeu a Ictíneo II v přístavu
   Vstupné do muzea není přehnané, má stálou expozici i expozice krátkodobé, uvnitř mezi kamenným sloupovím a pod klenbou najdete modely barcelonského přístavu na počátku novověku, makety lodí, artefakty a ikongografii, která k moři patří, nic z toho ale není neobvyklé, nebýt toho, že...
   Nebýt toho, že v roce 1568 v těchto loděnicích postavili galéru La Real, která byla roku 1571 vlajkovou lodí dona Juana d´Austrii a v bitvě u Lepanta se střetla se Sultanou, vlajkovou lodí Ali Pašy, velitele loďstva tureckého. Tahle bitva zastavila osmanskou invazi ve Středomoří, která započala dobytím Rhodu, výboji piráta admirála Haireddina Barbarossy a vrcholila dobytím Malty...  
Dva obrazy bitvy u Lepanta; ten horní najdete v muzeu
   V roce 1971, když od Lepanta uplynulo 400 let, postavili Barceloňané repliku slavné lodě v měřítku 1:1, byť bez stěžňů a oplachtění, které by se do muzejních hal nevešly. Původní loď měla výtlak 237 tun, délku 60 metrů, šíři 6,2 metrů, pohánělo ji 290 veslaůu, na palubě měla 400 vojáků a 9 děl. Je to nádherná loď a vy si ji můaete prohlížet, aniž musíte mít parfémovaný kapesník u nosu, neboť galéry byly pověstné tím, že zápach z nich sahal až za obzor...




Úžasná replika ze všech stran...

Model s oplachtěním v muzejní expozici
  Kousek od tohoto muzea je navíc úpatí Monjuicu, korunovaného bastionovou pevností, o níž se dočtete i v prvním i druhém svazku mojí Poloostrovní války, neboť tady tvrdě válčili maršál Augereau, či generál Gouvion Saint-Cyr.
Monjuic, strážce přístavu, a jedno z mnoha děl na jeho vrcholu
  A k Barri Gótic, gotické čtvrti, kterou pokládám za nejkrásnější část města, (což dokládá pár snímků) je to odtud na dostřel šípu...
Krása gotické čtvrti a klasicistního Královského náměstí v ní
   Mimochodem, prolink na web muzea najdete v nadpisu článku.
  

úterý 28. října 2014

BEZ SPOJENÍ NENÍ VELENÍ (2. část)


B. Spojení v armádě

1. Kurýrní spojení      
Kurýrní službu v armádě pro hlavní a vyšší velení vykonávaly tři kategorie „spojařů“: pobočníci, ordonanční důstojníci, příležitostné spojky. Náplň činnosti pobočníků jednotlivých vyšších velitelů a Napoleonových ordonančních důstojníků byla upravena předpisy, ovšem stávalo se běžně, že v ohni bitev s rozkazem vyrazil, kdo byl právě po ruce...
Napoleon jako císař vystřídal (podle mých podkladů) asi 80 pobočníků a ordonančních důstojníků, u maršálů a velících generálů (od r. 1800 měl divizní generál nárok na tři a brigádní generál na dva pobočníky) se za císařství vystřídalo celkem cca 2300 pobočníků.
Zde se zaměřím hlavně na Napoleonovy „spojaře“.

1.1 Pobočníci (aide-de-camp)
Funkce existovala odedávna a i za Napoleona zůstalo předávání rozkazů a sbírání informací ve válce i v míru prvotní a nejdůležitější funkcí pobočníků. Byli tedy „očima a ušima“ svých velitelů, již praví předchůdci vojenských spojařů, i když jejich povinnosti tím zdaleka nekončily: jako „holky pro všechno“ např. kontrolovali stráže, byli vysíláni pro informace o stavu vojsk, podíleli se na rekognoskaci terénu, popř. na průzkumu, zajišťovali svým velitelům ubikace a starali se o jejich pohodlí atd. V zásadě mohli být pověřeni jakýmkoli úkolem odpovídajícím příslušné hodnosti, navíc v míru při společenských událostech (plesy apod.) museli bezvadným vzhledem i chováním důstojně reprezentovat - byli vizitkou svého velitele. Museli tedy být vojáci na slovo vzatí, vynikající a vytrvalí jezdci, neohrožení, iniciativní, společensky na úrovni, bystří, úslužní i autoritativní, Napoleonovi pobočníci navíc všestranně schopní i jako polní velitelé a sloužit ve dne v noci „do roztrhání těla“. Ovšem museli také být dost majetní na to, aby si mohli kupovat a vydržovat koně a platit jim i sobě potřebné služebnictvo. Maršálové a generálové si stejně jako Napoleon mohli vybírat své pobočníky sami - žádost o ně podávali písemně ministrovi války (služebním postupem), pobočníci pak byli jmenováni císařským dekretem. Někteří maršálové jich měli až osm (Masséna v r. 1809 šestnáct!), v hodnosti poručík až adjudant commandant (popř. chef d´escadrons). Napoleon jich míval až 12 - dělili se na pobočníky v hodnosti generála a hodnostně nižší, kteří byli vlastně pobočníky těchto pobočníků-generálů. Takto zdánlivě vysoký počet císařských či maršálských pobočníků mohl být užitečný v případě, že v ohni bitvy bylo nutno na místě nahradit raněného či padlého generála nebo plukovníka nebo splnit nenadálý nový taktický úkol. Napoleon své pobočníky do ohně běžně posílal, jedině tak jim ostatně mohl umožnit, aby se osvědčili, vynikli a postupovali v kariéře.
Postavení císařského a maršálského pobočníka bylo navzdory těžké službě a nebezpečí prestižní, ucházeli se o ně jak synkové z vysoké šlechty, tak i různí příbuzní a známí, rodáci apod. - Davoutovým pobočníkem byl jeho bratr, Grouchyho a Massénovým jejich synové atd., kteří všichni si ovšem museli tuto „protekci“ tvrdě zasloužit, neschopnost se netrpěla ani v rodině a Napoleon by ostatně brzy udělal pořádek, pokud by se o neschopného dřív nepostarala zubatá s kosou...
Napoleonovi pobočníci jednotnou uniformu nepotřebovali...
 Ze všech „spojařů“ právě někteří císařovi a maršálští/generálští pobočníci vystoupili z anonymity a zapsali se do historie - mnozí slavní maršálové a generálové začínali právě jako pobočníci generála Bonaparta/Prvního konzula/císaře či jiných armádních velitelů (Murat, Caulaincourt, Savary, Exelmans, Lemarrois, Junot, Lejeune, Marbot, Marmont, Reille, Caffarelli, Lauriston, Duroc...).
Největší penzum práce samozřejmě odváděli pobočníci všech velitelů na taženích a v bitvách, jim byly svěřovány nejdůležitější a nejnaléhavější rozkazy, od nich se očekávaly spolehlivé a použitelné informace, závisel na nich tudíž do značné míry průběh tažení či bitvy a tisíce životů (jako na každém „spojaři“ v dějinách válek...), přičemž se vystavovali nebezpečí často víc než řadový voják - kmitali pod palbou po celém bojišti nebo přes nepřátelské území. Bylo spočítáno, že v letech 1805-1815 jich padlo 185...
Císařovi pobočníci měli v polním táboře vyhrazenou služební místnost, v níž se ti, kteří právě necestovali za posláním, přes den museli zdržovat, podle reglamá z r. 1812 měli společný celý stan. Vždy dva z nich drželi službu ve dne (spolu s polovinou ordonančních důstojníků, o nichž viz dále), v noci sloužil jen jeden,. Ostatní měli volno - služby byly 24-hodinové, střídaly se ráno v 7 hod. Každý pobočník ve službě (aide-de-camp de service nebo aide-de-camp du jour) se zdržoval v předpokoji císařova stanu, měl seznam všech příslušníků hlavního stanu konajících službu téhož dne, musel mít nepřetržitě připraveného osedlaného koně, u sebe dávku chleba, sucharů a pití, aby se nemusel vzdalovat ke kuchyni, a ručil mj. za to, že císař bude mít neustále po ruce portfej s potřebnými mapami včetně barevných špendlíků a psacími a kreslicími potřebami. Když Napoleon postával/popojížděl v čele vojska bezprostředně před nepřítelem, doprovázel ho ve striktně omezené suitě mj. Berthier s jedním svým pobočníkem, dva císařovi pobočníci a dva ordonanční důstojníci. Ostatní císařovi pobočníci a ordonanční důstojníci se drželi ve skupině 200 sáhů vzadu vpravo, Berthierovi pobočníci a ordonance ve skupině 200 sáhů vzadu vlevo.
Marco de Saint-Hilaire ve svém anekdotickém spisku o Napoleonových pobočnících a jiných lidech a událostech popisuje jednu takovou všední službu:
„Na taženích nocoval službu konající pobočník na koberci nebo na medvědí kožešině, do níž se Napoleon halil v kočáře, nebo nakonec na otepi slámy, o niž se často musel dělit s císařovým prvním komorníkem, přičem je od císaře dělila pouhá plátěná zástěna. Napoleon sám obvykle odpočíval na svém kovovém lůžku (pokud nenocoval na bojišti, protože pak se on i jeho pobočníci zařizovali, jak to šlo); ale sotva začali usínat, když císař volal:
- Constante!... Hola hej! pane Constante!... Tak vzbuďte se!
- Sire... odpovídal okamžitě oslovený a zvedal se.
- Kdo má službu?
To měl na mysli pobočníka v celodenní službě.
- Sire, generál ten a ten...
- Ať přijde.
Byl-li pobočník na místě, dostavil se prakticky okamžitě, jelikož ve službě nikdy nesvlékal uniformu; jinak se Constant pro něho vydal a přivedl ho.
- Pojedete k tomu a tomu sboru pod velením toho a toho maršála, řekl mu císař; teď musí být tam a tam. Nepojedete přitom tudy nebo tudy. Nařídíte mu, aby poslal ten a ten pluk na tu a tu pozici; načež popojedete dopředu a přesvědčíte se o postavení nepřítele, a vrátíte se mi referovat. A hlavně, dodával při takových instrukcích, dejte pozor, ať vás nečapnou.
Pobočník skočil na koně, splnil rozkazy do písmene a vrátil se, přičemž po něm pokaždé několikrát vystřelili, ale ve tmě ho naštěstí zasáhli jen málokdy.
Když pak Napoleonovi referoval a viděl, že císař zjevně opět usíná, sám se šel svalit na slámu, polomrtvý nevyspáním a únavou; ale za čtvrt hodiny:
- Constante!... volal císař znovu.
- Sire! odpovídal s trhnutím se probudivší.
- Je tu ten a ten? (pobočník)
- Ano, Sire.
- Ať přijde.
Dotyčný se dostavil jako poprvé.
- Dojděte pro knížete Neufchâtelského.
Náčelník generálního štábu spal ve svém stanu několik kroků od císařova, vyskočil, spěšně se oblékl a chvátal. Takových vytrhování bylo i několik za noc; ale k ránu Napoleon téměř vždy usnul a jeho důstojníci ve službě ihned činili totéž, nešlo-li o den před bitvou nebo po bitvě, neboť v tyto dny bylo v hlavním stanu zakázáno spát.
V paláci se v noci všechny depeše pro císaře předávaly službu konajícímu pobočníkovi. Nikdo nesměl vstoupit do komnaty, v níž Napoleon spal, ani do té přední, v níž se zdržoval pobočník, který se v ní zavíral na závoru. Návštěvu přijal ve dveřích. Potřeboval-li návštěvník osobně mluvit s Napoleonem, pobočník ho nechal vstoupit, opět zevnitř zavřel dveře na závoru, aby se dovnitř nikdo další nedostal, pak teprve zaklepal na císařovy dveře a vešel...“

Což byla služba v táboře a v paláci. Proti službě v poli to byla selanka - to dostatečně výstižně a obšírně líčí maršálský pobočník Marbot a na svou první službu vzpomíná třeba i bývalý pobočník maršála Neye (1806-1809) Raymond de Montesquiou-Fezensac:
„11. října 1806 jsem měl službu v Schleizu; sotva jsem nastoupil, když mi maršál předal k doručení rozkaz k přesunu pro generála Colberta. Chtěl jsem se zeptat, kde ho najdu.
- Žádné připomínky, odpověděl mi, ty já nemám rád.
Nikdy nám nikdo nic neřekl o postavení vojsk. Nesdělovali nám nic o přesunech, nedávali nám číst žádná hlášení. Museli jsme se informovat, jak se dalo, či spíše hádat. Zejména já, pobočník velitele, který se ani na okamžik nezajímal, mám-li koně schopného takovou námahu vydržet a jestli vůbec rozumím této pro mě zcela nové službě, a přitom mi svěřil důležitý rozkaz k přesunu, který jsem měl doručit za hluboké noci ve chvíli krajní naléhavosti, a ani mi nedovolil se na něco zeptat. (...) Když jsme se měli hnát tryskem, nikoho nezajímalo, zda vůbec máme koně schopného chůze, známe-li kraj, máme-li mapu - a tu jsme neměli nikdy. Rozkaz musel být splněn a nikoho nezajímalo, jak... Tento zvyk dělat všechno s nejmenšími možnými zdroji a prostředky, názor, že nic není nemožné, neomezená důvěra v úspěch, které nám zpočátku přinášely výhody, se nám nakonec staly osudnými.“
Zkrátka rozmazlený aristokrat J. Tentýž Fezensac byl později pobočníkem Berthiera a to si naopak liboval, jaká to byla pohoda - Berthier totiž mnohem více úkoloval štábní důstojníky, než své pobočníky.
Fezenzac se tímto ovšem nepřímo dotýká hlavní nevýhody tohoto (a vůbec jakéhokoli) kurýrního spojení: kurýr se může při neznalosti terénu a rozmístění vlastních vojsk značně zpozdit nebo hůř -  padnout do rukou nepřítele, se snadno představitelným dopadem na vývoj situace, tím spíše, že písemné rozkazy/instrukce se nešifrovaly, či nanejvýš jen primitivně.
Důkaz o tom, co museli Napoleonovi pobočníci-generálové dokázat v bitvě, podává např. generál-malíř Lejeune:
„U Essling to bylo ještě živější. Kolona uherských granátníků podpořila generála Rosenberga a třemi po sobě jdoucími útoky zle tlačila na vyčerpané jednotky generála Boudeta a donutila je vyklidit vesnici, mohly být tři čtyři hodiny. Císař viděl, jakou pohromu by toho dne mohla způsobit ztráta této pozice a přikázal svému pobočníkovi generálu Moutonovi, aby se čtyřmi bataliony fyzilírů mladé gardy ihned dobyl Essling zpět, a dalšímu svému pobočníkovi generálu Rappovi, aby s gardovými pěšími myslivci podpořil maršála Massénu (ten bojoval o Aspern). Ve chvíli, kdy oba tito generálové pochodovali přikázaným směrem, jeden nalevo a druhý napravo, vracel se pobočník maršála Bessièrese pan Alexandre de Laville z jezdecké srážky a potkal generála Rappa. Ukázal na další ohromnou nepřátelskou kolonu pochodující na Essling a řekl mu: ´Jestli nepodpoříte generála Moutona, tak ho rozdrtí.´ Vskutku, bezprostřední nebezpečí bylo zcela zjevné. Rapp chvilku váhal mezi poslušností a touhou zachránit kolegu, až se na naléhání pana de Laville obrátil na Essling. Alexandre de Laville okamžitě vyjel zpravit císaře, který se zprvu nad tak opovážlivou změnou směru rozčílil, ale později tuto zdařilou iniciativu odměnil.“

Saint-Hilaire ještě uvádí přece jen úsměvnější příklad, jaké všemožné úkoly císařovi pobočníci plnili:
„Když císař udílel nějaké výhody nebo chtěl něco darovat, obvykle s tím posílal službu konajícího pobočníka; je známo, že Napoleon navýsost ovládal umění darovat; je rovněž známo, že maršál Brune byl jedním z těch nesmlouvavých poctivců, kteří ze své cti pranic nesleví: pročež byl chudý, tedy alespoň tak, jak může být chudý císařský maršál, to jest veškeré jeho jmění tvořilo jeho služné. Jednoho dne časně zrána ho přijel navštívit hrabě Caffarelli a bez okolků mu navrhl, aby si spolu vyjeli na lov. Nebylo horšího lovce nad tohoto maršála, přesto souhlasil, mnohem spíše jako se záminkou k procházce a popovídání si, než aby hodlal sebeméně ublížit nějakému zajíci či králíkovi. Když nasedali do kočáru, přece jen ještě poznamenal:
- Já myslel, že sloužíte jako císařův pobočník?
- Je to tak, dokonce mám dnes službu.
- Tak jak vás napadlo odjet?
- Císař mi to dovolil, odpověděl Caffarelli významně, ale maršálovi to uniklo.
- Tak to se musí využít, odpověděl Brune s úsměvem, ať z toho něco máme.
Vyjeli a brzy dorazili k rozkošnému zámku několik mil za hlavním městem. Narychlo se v něm občerstvili, vyšli a po dvouhodinové procházce s puškou přes rameno se vrátili. Následoval přepychový a vydatný oběd. Po kávě si prohlédli interiéry: všechny uspořádané a zařízené s péčí a nádherou. Když opět nasedali do kočáru, Caffarelli se obrátil na svého společníka:
- Hleďte, pane maršále, když se vám tu zjevně líbí, proč byste tu nezůstal?
- Drahý generále, nemohu se tu přece usadit jako váš host.
- Jaký můj host? Já tu nebydlím.
- U koho tedy jsme? podivil se maršál.
- Vy jste tu doma.
- Jste opravdu velmi laskav, drahý generále, smál se Brune, ale já vám opakuji, že takto bych nemohl zneužít vaší pohostinnosti.
- Já mám zase tu čest vám opakovat, pane maršále, že vy jste tu doma. Tento zámek je váš, císař vám jej věnoval a dnes ráno mi uložil, abych vás sem ještě dnes zavezl a předal vám ho a pak mu odevzdal tuto příslušnou listinu s vaším podpisem; přece víte stejně jako já, že císaře je nutno poslechnout.“

1.2 Ordonanční důstojníci (officiers d´ordonnance)

Pobočníky a ordonanční důstojníky nelze zaměňovat. Zatímco Napoleonovi nebo maršálští pobočníci byli generálové nebo plukovníci schopní velet a plnit i samostatné bojové úkoly a sami měli své pobočníky, jeho ordonanční důstojníci byli hodnostně nižší - kapitáni, poručíci, a jejich úkolem bylo výhradně doručování rozkazů a informací, popř. jiné příležitostné služby na nižší úrovni než pobočnické.
Napoleonův ordonanční důstojník




Funkce ordonančního důstojníka byla vytvořena 19.9.1806 za účelem rychlého doručování císařových rozkazů v rámci armády. Původně byli přiřazeni ke gardovému jezdectvu, začátkem r. 1809 se od něho oddělili. Nejčastěji jich bylo 12, v hodnosti podporučíka až plukovníka nebo chef d´escadrons (ale tyto nejvyšší hodnosti jen vzácně). Všichni byli mladí a početně posilovali tým pobočníků: „Ordonanční důstojníci byli vedlejšími/pomocnými pobočníky. Císař zprvu propůjčoval tento titul civilním příslušníkům svého Domu, kteří jej chtěli dobrovolně následovat k armádě. Později byl tento doprovod upraven předpisem a jejich počet byl stanoven na dvanáct, jako pobočníků.“ (baron Fain)
Výstižnější než opisy je myslím právě toto
„Nařízení o přijímání, službě a výcviku pánů ordonančních důstojníků:
Čl. I.
Císař má 12 ordonančních důstojníků v hodnosti kapitána, poručíka a podporučíka. Navzájem jsou hierarchizováni nezávisle na hodnosti podle délky své služby u císaře. Dosáhnou-li vyšší hodnosti, přestávají být ordonančními důstojníky. Ordonanční důstojníci jsou součástí vojenského domu, zúčastňují se všech slavností, inspekčních přehlídek a jiných veřejných akcí, jichž se účastní garda.
Čl. II.
Ordonanční důstojníci jsou všichni považováni za uvedené do společnosti a tudíž zapsáni na seznamy pozvaných při významných veřejných událostech. Ti, kteří jsou ve službě na císařových cestách, jsou zapsáni na seznam a těší se všem cestovním výhodám. Ordonančním důstojníkům může být propůjčeno právo vstupu k Jeho Veličenstvu. Těm, kteří se vyznamenali ve válce nebo s nimiž bylo Jeho Veličenstvo obzvláště spokojeno, může být toto právo ponecháno jako zvláštní výsada, i když budou povýšeni do vyšší hodnosti. Ordonanční důstojníci spadají do kompetence vrchního štolby a řídí se jeho rozkazy, jsou přijímáni a povyšováni na základě jeho dobrozdání.
Čl. III.
Důstojníci nebo ordonanční důstojníci v celodenní službě podléhají ten den službu konajícímu pobočníkovi.
Čl. IV
Ordonanční důstojníci skládají do rukou vrchního štolby přísahu věrnosti císaři, mlčenlivosti o svěřených úkolech a podávání úplných a zcela pravdivých zpráv o všem, co uvidí a co se dozví.
Čl. V
Ordonančním důstojníkům jsou předávány úkoly prostřednictvím vrchního štolby, zprávy podávají zapečetěné přímo císaři pod dohledem vrchního štolby, stejnou cestou dostávají rozkazy nebo instrukce.
Čl. VI
Jeden ordonanční důstojník se vždy zdržuje v paláci; každé ráno předává přes službu konajícího pobočníka seznam všech ordonančních důstojníků s uvedením míst, na nichž se právě nacházejí.
Čl. VII
Tento ordonanční důstojník má tu čest doprovázet císaře pouze při přehlídkách. Jede na koni a drží se na doslech na stejné straně jako službu konající pobočník. Při slavnostních přehlídkách jedou ordonanční důstojníci na koni 40 kroků před Jeho Veličenstvem přehlížejícím řady. Kráčí-li císař pěšky, ordonanční důstojníci zůstávají v sedle, aby byli připraveni doručovat rozkazy.
Čl. VIII
Když ordonanční důstojník převezme rozkaz k doručení, nejprve jej zopakuje slovo za slovem a velmi zřetelně, aby byl vyloučen jakýkoli omyl nebo nedorozumění.
Čl. IX
Ordonanční důstojníci musí ovládat manévrování pěchoty, jezdectva i dělostřelectva; vrchní štolba dbá na jejich výcvik a referuje o něm císaři. Spolu s jednotkami gardy se musí zůčastňovat cvičení všech tří druhů zbraní. Ti, kteří pro nedostatečný výcvik ještě manévrování neovládají, se každý den zúčastňují instruktáže těchto jednotlivých druhů zbraní, cvičí buďto v jejich řadách nebo na čele čet nebo eskadron, podle dosažené úrovně výcviku. V poli a při císařových cestách cvičí spolu s jednotkami hlavního stanu nebo nejbližšími. Ti ordonanční důstojníci, kteří nepatří k ženistům ani k dělostřelcům, se zúčastňují školení o vojenské topografii. Vrchní štolba jmenuje za tím účelem přednášejícího a další učitele, jichž je k tomu zapotřebí, a to na náklady ordonančních důstojníků formou srážky z platu. 
Čl. X
Každý ordonanční důstojník musí mít běžně 8 koní, na tažení 12, z toho polovinu v záloze se stejným počtem sloužících, tak, aby měl koně všude, kde se přepřahají koně Jeho Veličenstva. K plnění úkolů také musí mít k dispozici velmi lehký poštovní vůz.
Čl. XI
Ve válce má službu konající ordonanční důstojník neustále osedlaného koně, aby na rozkaz mohl ihned vyjet.
Čl. XII
Službu konající důstojníci ve válce se přesunují na koni a následují Jeho Veličenstvo, když vyjíždí v kočáře nebo na koni. Podle potřeby umísťují své koně v přípřežních stanicích spolu s koňmi Jeho Veličenstva, aby ho mohli následovat; nebo jim je vrchní štolba přiděluje tak, aby jich byl u Jeho Veličenstva stejný počet jako službu konajících. Na každém koni v záloze musí mít menší vak s náhradním oblečením.  
Čl. XIII
Službu konající ordonanční důstojníci ve válce se nikdy nesmí samostatně pohybovat bez řádných map příslušného kraje a bez dalekohledu. 
Čl. XIV
Při plnění úkolu náleží ordonančnímu důstojníkovi 10 F za každý úsek poste, náklady jsou jim průběžně propláceny z obecní pokladny nebo jejím zřízencem na přímou poukázku vrchního štolby, která bude do 48 hodin nahrazena řádným příkazem. Tyto výdaje se platí z prostředků vrchního intendanta.
Čl. XV
Ordonanční důstojníci cestující s císařem následují Jeho Veličenstvo ve svých kočárech jako součást 1. a 3. směny, jejich poštovní koně jsou zahrnuty do poštovních cestovních výdajů Jeho Veličenstva.
Čl. XVI
Při slavnostech mají tu čest jet na koni v řadě po čtyřech 30 kroků před kočárem Jeho Veličenstva. V průvodech uvnitř budov kráčejí mezi pážaty a ceremoniáři a staví se vpravo a vlevo u paty trůnu za ceremoniáři.
Čl. XVII
Uniformou ordonančních důstojníků je jezdecký frak z chrpově modrého sukna, výložky, límec, klopy a podšívka téže barvy : límec, výložky a klopy vyšité stříbrem s lemovanými cípy. Epolety a šňůry stříbrné; šarlatová vesta a chrpově modré kalhoty se stříbrnou jetelovou výšivkou, kapitánské distinkce - boty jezdecké husarské - černá čáka se stříbrným kováním a ozdobami a červeným chocholem (jenže na všech obrazech a obrázcích mají důstojnický klobouk!). Sedlání husarské s čabrakou z tygří kůže a šarlatovým lemováním. Šavle husarská se stříbrným kováním. Opasek z červeného marokénu vyšívaný stříbrem. V poli mohou přes boty nosit kalhoty zvané „šaryvary“ a při plnění úkolu sedlo bez čabraky. Mají plášť s rozměrným límcem a rukávy stejné barvy jako oblek. Mají pouze tuto uniformu. Vzory schválené vrchním štolbou jsou uloženy v kanceláři stájí.
Čl. XVIII
Každý ordonanční důstojník musí mít k financování vybavení a jeho údržby příjem od rodiny ve výši 6000 franků ročně. Od císaře dostává služné 16 000 franků a současně pobírá od ministerstva války bez ohledu na hodnost služné, náhrady na ubytování a píci atd. jako kapitán jezdectva 1. třídy.
Čl. XIX
V poli fasují ordonanční důstojníci 12 dávek píce a 6 potravin.
Čl. XX
Funkce ordonančního důstojníka nezakládá nárok na postavení důstojníka Císařského domu; ve službě se stravují společně s důstojníky gardy.“
Císařův ordonanční důstojník podle O. Chepfera



Při odesílání důležitějšího rozkazu s ním Napoleon vysílal několik ordonancí naráz, aby bylo zaručeno předání (je známa jeho výtka Soultovi u Waterloo...).
Ještě drobnost, pokud jde o přenášení korespondence: pobočníci ani ordonance si neukládali převážené písemnosti do sedlové brašny (sabretache) nošené často frajersky až nad kotníky, ač se pro to zdá jako stvořená, nýbrž mnohem spolehlivěji do opasku nebo za košili. (všimněte si, že ordonance na prvním i na třetím obrázku sabretache nemá a v čl. XVII nařízení se o ní nemluví)

1.3 Jména
Pokud by někoho zajímal výčet Napoleonových „spojařů“ = pobočníků a ordonancí (1805-1815), tak viz zde porůznu poskládaný seznam. Hodnost uvádím poslední dosaženou v této službě, a jsem nucen vás žádat, abyste uvedená léta služby brali s určitou rezervou: v jednotlivých pramenech se místy liší a ověření správnosti toho či onoho údaje je nad mé možnosti:
ARENBERG Pierre d'Alcantara-Charles-Marie d', poručík, ordonance 1812 - ?  
ATTHALIN Louis Marie Baptiste, kapitán, ordonance 1811-1813
BAFFRON ?, kapitán, ordonance 1808 - ?
BERNARD Simon, brigádní generál, pobočník 1809-1814
BERTHEMY Pierre Augustin, kapitán, ordonance 1807 - ?,
BERTRAND Henri Gratien, divizní generál, pobočník 1805 - 1811
BONGARD (de Roquigny) Joseph Barthélémy Clair, kapitán, ordonance 1807 - 1808
CAFFARELLI du Falga Marie Francois Auguste, divizní generál, pobočník 1800-1806,1813-1814 a znovu 1815
CAULAINCOURT (de) Armand Augustine Louis, brigádní generál, pobočník 1803-1805
CHRISTIN Antoine Gabriel, kapitán, ordonance 1811-1813
CLAPOWSKI (baron) Adam Désiré, kapitán, ordonance 1808-1811
CLEMENT (de Taintegnies) Louis Lamoral Le, poručík, ordonance 1811 - ?
CONSTANTIN (de) Bertrand, kapitán, ordonance 1808 - ?
CORBINEAU Constant, brigádní generál, pobočník 1807 jen několik dní - padl u Jílového
CORBINEAU Jean Baptiste Juvenal (bratr předchozího), divizní generál, pobočník 1812-1814 (zároveň převzal velení po zajatém Vandammovi) a znovu 1815,
D'ATTHALIN Louis Marie Jean Baptiste, chef de batallion, ordonance 1811 -?
D'HAUTPOUL Marie Constantin Fidèle Henry Armand (vzdálený příbuzný generála), kapitán, ordonance 1811 - ?
DEJEAN Pierre Francois Marie Auguste, divizní generál, pobočník 1813-1814
DEPONTHON Charles François, ?, ordonance 1806 - ?
DERIOT Albert Francois, divizní generál, císařův komoří 1813 - ?
DESAIX (de Veygoux) Louis Jean (synovec generála), kapitán, ordonance 1812 - 1813
DROUOT (de Lamarche) Joseph Dagobert Francois (syn generála), kapitán, ordonance 1806 - ?
DUCHAND (de Sancey) Jean Baptiste (Auguste), kapitán, ordonance 1808
DUROSNEL Antoine Jean Auguste Henri, divizní generál, pobočník 1804 - 1805, 1810 - 1812
FALKOWSKI Hippolyte, kapitán, ordonance 1808 - ?
FAUDOAS de (alias Pierre-Paul) baron Paul Eugène, kapitán, ordonance 1808 - 1811
FLAHAULT (de Labillarderie) Auguste Charles Joseph, divizní generál, pobočník 1813 - 1814 (předtím pobočník Murata a Berthiera)
FREDERIK IV. kníže de SALM-KYRBURG, kapitán, ordonance 1807 - ?
FROMENT (de Castille) Edouard, kapitán, ordonance 1806 - padl u Essling
GALZ/GATZ (de Malvirade) Léonard Jacques Stanislas de, kapitán, ordonance 1811 - 1813
GARDANE Claude Mathieu de, brigádní generál, pobočník 1805 - 1807
GERMAIN (de Montforton) Auguste-Jean, kapitán?, ordonance 1807 - 1808
GILLOT Claude Louis, kapitán, ordonance 1808 - ?
GOURGAUD Gaspard, chef d´escadron, ordonance 1811 - 1812, 1813-1814
GRIMALDI (budoucí kníže Monacký) Honoré V.Gabriel, kapitán, ordonance 1808 - ?
GUÉHENEUC Charles-Louis-Joseph baron de, brigádní generál, pobočník 1809 - 1813
HOGENDORP Thierry Van, divizní generál, pobočník 1811 - 1812
JUNOT Jean Andoche, divizní generál, pobočník 1806 - 1808
LA BÉDOYÈRE (Huchet de) Charles Angélique François, plukovník, pobočník 1815
LA BOURDONNAYE (de Blossac) baron Arthur Charles Esprit de, kapitán, ordonance 1809 - 1811
LABIFFE Louis Pierre Béat Ignace, kapitán, ordonance 1807 - ?
LACOSTE (de Frévol) André-Bruno, plukovník, pobočník 1807 - ?
LAURISTON (Law de) Auguste Jean Alexandre, kapitán, ordonance 1811 - 1813
LAURISTON (Law de) Jacques Alexandre Bernard (otec předchozího), divizní generál, pobočník 1808 - 1813
LEBRUN Anne Charles, brigádní generál, pobočník 1805 - 1811
LEMARROIS (LE MAROIS) Jean Léonard Francois, divizní generál, pobočník 1806 - 1808, 1809 - ?
LESPINAY Louis-Armand de, kapitán, ordonance 1808 - 1809
LETORT (de Lorville) Louis-Michel, divizní generál, pobočník 1815, padl 15.6.1815 u Gilly
MARBEUF  ?, kapitán, ordonance 1808 - ?
MARBOEUF (de) Laurent Francois Marie, kapitán, ordonance 1808 - 1810
MAULNOIS (de) Etienne Louis, kapitán, ordonance 1807 - ?
MERCURE (Turenne) Henry Amédé, kapitán, ordonance 1806 - ?
MONTAIGU (de) Auguste Louis Gabriel Sophie, kapitán, ordonance 1811 - ?
MONTESQUIOU (Fezensac de) Ambroise Anatole Augustin (z mladší d´Artagnanské větve Montesquiou - výše citovaný Raymond byl ze starší Marsanské větve), chef d´escadron, ordonance 1809 - 1813
MONTESQUIOU-FEZENSAC (de) Rodrigue Charles Eugène, kapitán (bratr předchozího), ordonance 1806 - ? (s jednoměsíční přestávkou v r. 1809)
MONTMORENCY (de) Anne Louis Raoul Victor, kapitán, ordonance 1811 - ?
MORETON (de Chabrillant) Aimé Jacques Marie Constant de, kapitán, ordonance 1811 - ?
MOUTON Georges, divizní generál, pobočník 1805 - 1807, 1808 - 1812
NARBONNE (de) Louis Marie Jacques Almaric, divizní generál, pobočník 1811 - 1813
PARRAIN Louis Henri, kapitán, ordonance 1807 -?
PONTHON (de) Charles Francois, kapitán, ordonance 1806 - ?
PRETET Charles Etienne Joseph, kapitán, ordonance 1813 - 1814
RAFFRON (de Val) Cyprien Joseph, kapitán, ordonance 1808 - ?
RANDON (d'Hanneucourt) Jean Ferdinand Elie, kapitán, ordonance 1808 - ?
RAPP Jean, divizní generál, pobočník 1800 - 1814 s přestávkami
REILLE Honoré Charles Michel Joseph, divizní generál, pobočník 1807 - 1809
RESIGNY Marie Louis Jules, kapitán, ordonance 1815
ROCHECHOUART (de Mortemart) Casimir Louis Victorien vévoda de, kapitán, ordonance 1811 - ?
SAVARY Anne Jean Marie René, divizní generál, pobočník 1800, 1808 - 1810
SAVOYE (Carignan de) Joseph Marie, kapitán, ordonance 1808 - 1809
SCHERB Ignace Léopold Elysée, kapitán, ordonance 1806 - ?
TALHOUET (de) (de Bonamour) Auguste Frédéric, kapitán, ordonance 1807, 1808 - 1811
TASCHER (de la Pagerie) Pierre Claude Louis Robert (Josefínin bratranec), kapitán, ordonance 1808 - 1809
TEINTIGNIER/TEINTEGNIES (de) Clément, kapitán, ordonance 1811 - 1812
TOURNON-SIMIANE (de) Claude Philippe, kapitán, ordonance 1807 - ?
VENCE (de Villeneuve) Clément Louis Hélion markýz de, kapitán, ordonance 1808 - 1810
WATTEVILE (de) Albert, kapitán, ordonance 1809 - 1811
ZAEPFFEL Francois Louis, kapitán, ordonance 1808 - 1809
Seznam navíc možná není kompletní: narazil jsem ještě např. na zmínky, že Napoleonovými pobočníky byli v různých letech i polští generálové Zajączek (Zayonchek) a Sanguszko, italský generál Zucchi, litevský důstojník Pac; ordonančními důstojníky v letech 1806 - 1807 podle barona Faina byli i pánové d´Arberg, Carrion-Niza, Haunencourt a Hédouville, podle Císařského almanachu i pánové Devence a Martcois (Císařský almanach vycházel každoročně 1805 - 1813, ale ordonanční důstojníky uvádí jen v ročnících 1809 - 1811), leč toto vše se mi nepodařilo ověřit vůbec.

1.4 Spojky (estafette)
Dvanáct pobočníků a dvanáct ordonancí bylo na velení armádě samozřejmě absurdně málo, proto nejnižším stupněm kurýrního spojení v armádě/v bitvě na taktické úrovni, od císaře po brigádního generála, byly spojky a příležitostní poslové (messager): již žádný organizovaný útvar, nýbrž v zásadě a podle potřeby mohl/musel jako spojka/posel nastoupit kterýkoli nejbližší voják od důstojníka po prostého vojína, výhradně jezdci - Napoleonovi je přímo v akci na rozkaz vybírali jejich velitelé. Byli pověřováni předáváním okamžitých rozkazů/zpráv improvizovaně a jednorázově, jak vyžadovala situace na bojišti, připraveni a schopni prokličkovat mezi koulemi a kartáči a nepřátelskými útoky. Ovšem ne každému se to podařilo, ztráty byly těžké... Všichni si však toto nebezpečné poslání považovali za čest a vyznamenání. Mimo bitvu pak to nemuseli být jen vojáci, ale např. bývalí postilioni a jiní spolehliví z řad místního/okolního obyvatelstva - ti vzhledem ke znalosti kraje sloužívali též jako průvodci.
Jednu takovou improvizovanou vojenskou spojku máme na moderní? ilustraci (původ jsem nevystopoval):

na níž asi polozhrouceného posla podpírá jeho velící poddůstojník, a všimněte si stopy po kulce na kyrysu...
a jednu poněkud nezvyklou civilní spojku na obraze J.L.H.Bellange „Malý posel“:

2. Akustické spojení
Zde již bude řeč o spojení na taktické úrovni - v rámci pluku. Plukovníci ovšem neměli žádné pobočníky ani vyčleněné ordonance, proto veleli pluku jinými prostředky.

2.1 Hlas
Ústní předávání rozkazů a povelů bylo možné, jelikož velící důstojníci pluku zpravidla nebyli za žádné situace od svých podřízených vzdáleni v zásadě víc než 10 metrů. Dostatečně silný hlas tuto vzdálenost hravě překonal, ale dál se povel musel předávat po těch 10-15 metrech štafetově až k poslednímu vojákovi. To ovšem bylo možné pouze mimo bitvu nebo na jejím okraji, dokud se jednotka nedostala do přímého střetu - pak už byl takový rámus, že komplexní ústní velení v bitvě bylo vyloučeno. Byly by snad trochu pomohly hlásné trouby - zcela běžné u tehdejšího námořnictva, ale nikde není zmínka, že by se používaly u pozemního vojska: představa všech důstojníků armády táhnoucích do pole a do bitvy s tlampači je dost komická.
Hlas proto na větší vzdálenost nahrazovaly mnohem slyšitelnější odvěké signální a současně hudební nástroje - bubny u pěchoty a trubky u jezdectva (jen v r. 1804 byl u některých pluků lehké pěchoty - tiraillérů zaveden místo bubnu roh cornet).

2.2 Bubny (caisse - na rozdíl od dnešní terminologie tambour tehdy znamenal pouze bubeníka)
Bubeník voltižérů 30. řadového pěšího pluku - názorné zachycení“postroje“ a závěsu bubnu. Řemeny visící z bubnu sloužily k naložení na záda při přesunu - viz obr. níže. Není téměř vidět jen kožená zástěrka resp. krycí návlek  na levém stehně jako ochrana kalhot před odřením, ta je naopak dobře vidět na čtyřech dalších obrázcích

Buben byl nezastupitelný nejprve v každodenním životě pěchoty, řídil celý táborový den od budíčku po večerku, za pochodu pak pochodové tempo a etapy (o tom viz dále).
V bitvě postupovaly bubny v plukovní sestavě ve dvou řadách, 15 kroků za prvním batalionem. Samozřejmě tento „živý štít“ nebránil ztrátám v řadách tamborů, čímž bylo předávání povelů znesnadněno až ohroženo. Stalo se např. v bitvě u Drážďan, že tambory postupujícího 3. tirailleurského pluku Mladé gardy smetla sprška kartáčových koulí biscaïens, v důsledku čehož pluk zaváhal a začal se samovolně zastavovat, neboť zmlknutí bubnů na postupu znamenalo normálně Zastavit...
Role v boji vyžadovala od tamborů značnou odvahu a chladnokrevnost i když došlo k boji zblízka: byli ozbrojeni pouze šavličkou briquet a rány tak mohli prakticky jen schytávat, nikoli rozdávat.
Bubeníci opět na rozdíl od všeobecně rozšířené představy tamborů-hošíků nebyli děti, jak např.  bubeníka 42. řadového pěšího pluku znázorňuje Job: 
Podle nařízení z 26.7.1800 mohli žít u každé kompanie nanejvýš dva legitimní (!) synové žen služebně přidělených k armádě (čili nikoli pouze tolerovaných!) a sloužících či padlých vojáků. Pouze na tato dvě systemizovaná místa „synů pluku“ (enfant de troupe - tento název uvedené nařízení také zavedlo jako úřední) bylo pamatováno v plukovním rozpočtu. Dostávalo se jim regulérního základního obecného i vojenského vzdělání, načež ti hudebně talentovaní mohli být ve 14 letech přiděleni k plukovní/batalionové hudbě a teprve v 16 letech mohli nastoupit k bojovým jednotkám jako dobrovolníci a tudíž i jako bubeníci. Takového zobrazuje již hodnověrněji H. Vernet v dojemné scéně „Raněný plukovní pes“:

Tamborům pluku velel plukovní tambor (tambour-major, což byla funkce, nikoli hodnost - zpravidla to bývali poddůstojníci v hodnosti caporalsergent-major). Velel jim nejen při pochodech a přehlídkách, jak bývá vídán v plné parádě na dobové ikonografii, ale častěji právě při předávání povelů a signálů v táboře a v poli (viz dále) a samozřejmě jim velel i v bitvách - např. o nejznámějším napoleonském plukovním tamborovi J.N.Sénotovi u Slavkova a u Jílového se zmiňuje Coignet. Měl na starost i jejich všestranný výcvik, disciplínu, funkčnost bubnovacího materiálu atd. Později mu byl přidán k ruce tzv. caporal-tambour - nejstarší tambor batalionu, a v r. 1811 bylo v každém pluku zřízeno „výcvikové středisko“ pro 12 tamborů pod velením second caporal-tambour).
Již od dob monarchie „bylo povinností plukovního tambora zdržovat se ráno a večer u náčelníka štábu pluku, od něhož dostával rozkazy k bubnování pro tambory pluku. ... V bitvě na povel svého plukovníka velel k bubnování do útoku nebo na ústup.“
Plukovní tambor byl tedy jakýmsi „spojovacím náčelníkem“ pluku. Pověstný byl jeho velitelský nástroj - hůl cca 1,50 m dlouhá, opletená stříbrným řetízkem a s masivní stříbrnou hlavicí, jejímž držením a gesty velel tamborům v táboře i v boji, i přímo cirkusově honosná uniforma (nebyla jednotná a barevně i doplňky odlišná od předpisové uniformy vlastního pluku), která mohla mít cenu až 30 000 F. A jelikož na samotné tamborské velitelské holi bylo nějakých 600 g stříbra, nehledě na hodnotu zlatnické práce, tak se žertem říkalo, že je výhodnější zajmout plukovního tambora než samotného císaře...
Plukovní tamboři byli ovšem z reprezentačních důvodů vybíráni zvláště urostlí a podle všeho uměli vzít za hůl i jinak, takže zajmout některého bylo zároveň asi nepříliš snadné, jak napovídá obrázek (až post-napoleonský) plukovního tambora císařské gardy, řádícího mezi rakouskou pěchotou:
V zásadě byli každé kompanii přiděleni dva bubeníci (od r. 1809 tři), čili cca 50 (75) bubeníků na pluk. Celoarmádní signály a povely, které pochopitelně musel znát každý voják, se souhrnně nazývaly „ordonanční bubnování“ (batteries d’ordonnance) podle původní královské „bubenické“ ordonance z r. 1754. Jejích původních 12 povelů bylo ovšem příliš málo na to, aby pokryly všechny bojové situace a zároveň, což bylo důležité! aby jejich význam zůstal utajen nepříteli, který podle nich v bitvě nesměl zjistit, co se na něho chystá - důstojníci různých armád totiž kromě svých vlastních bubnovaných povelů znali i  ty nepřátelské... Vznikl tak rozsáhlý repertoár dalších signálů a povelů, který však nikdy nebyl zachycen v celé šíři. Obvykle se rozlišovaly tři druhy bubnování: táborové resp. posádkové (de quartier), manévrovací tj. i bitevní (de manoeuvre) a ceremoniální (de cérémonie). Bubeníci denně cvičili, učili se údery podle psaných i ústních citoslovcí (ra, pa, fla, relantanplan apod.).
Vedle celoarmádních bubnových signálů/povelů měl každý pluk svůj tzv. plukovní refrén, který podle potřeby v boji či za přesunu daný povel/signál doprovázel a tak pomáhal nutně rozlišit, kterému pluku dotyčný povel patří. Za dlouhých přesunů a zejména za tmy pak pomáhal opozdilcům najít tábořiště jejich jednotky. Proto se také někdy nazýval Noční pochod (marche de nuit). Za přesunu kráčeli bubeníci v čele i na konci pochodové kolony, jak kvůli opozdilcům, tak na povzbuzení zadního voje kolony.
V táboře nastupovalo několik bubeníků do celodenní služby: doprovázeli stráže a hlídky, aby mohli podle potřeby okamžitě vybubnovat poplach, plus jeden pořádkový bubeník, který v táboře od budíčku do večerky vybubnovával jednotlivé fáze a činnosti denního rozvrhu.
Ke zmíněným celoarmádním ordonančním bubnováním patřily zejména: 
-Generální nástup resp. poplach (la générale): svolávalo všechny vojáky posádky nebo tábora. Vybubnováno nečekaně = jako poplach volalo všechny do zbraně a na jejich poplachová stanoviště. Při výcviku oznamovalo konec cvičení. 
-Nástup (l'assemblée): svolávalo vojáky po rotách. Rovněž svolávalo táborové/posádkové stráže. 
-Svolání (le rappel): svolávalo roty k nástupu do batalionu v sevřených řadách. Rovněž se jím vzdávala čest Senátu nebo jeho jednotlivým členům, velkodůstojníkům a velitelům kohort Čestné legie, velitelům teritoriálních divizí, velícím divizním generálům a generálům na inspekci.  Někdy se bubnovalo Svolání místo Generálního nástupu, to když se volala do zbraně jen část tábora nebo posádky, nebo se svolávali rozptýlení vojáci zpátky do řad. Za nočního přesunu jím dával zadní bubeník signál, že potřebuje, aby se čelo kolony zastavilo. U větších kolon se pak signál předával odzadu po batalionech. V poli/při obležení oznamovalo, že posádka chce kapitulovat a vyvěšuje bílý prapor, nebo že jedna či druhá strana vysílá parlamentáře - pak se nazývalo Kapitulace (la chamade - z italského chiamata, svolání ).        
-K praporu (aux drapeaux): používal se při vynášení praporu (orla) z obydlí velitele k jednotce nebo při jeho odnášení zpět. V poli se používal ke svolání rozptýlené jednotky k jejímu orlu.
-Do pole (aux champs): někdy se nazývalo Na pochod (la marche), neboť v poli oznamovalo, že čelo vojska se vydává na pochod. Jinak se používal na poctu Nejsvětější svátosti, Jeho Veličenstvu, princům a dvorským hodnostářům, ministrům, maršálům, vrchním velitelům.  Za pochodu na zastávce se jím oznamovalo, že kolona opět vyráží. Dále sloužilo při defilírkách a v pevnostech oznamovalo večerní zavírání bran.
-Zrychlený krok (le pas accéléré): zaváděly se jím stráže. V zásadě se bubnovalo tempem 100 kroků za minutu, ale mohlo se na pokyn velitele zpomalovat či zrychlovat, a pak přecházelo od Pochodového kroku (le pas de route) až k Do útoku (la charge). Napoleon při něm obvykle přehlížel vojska.  
-Čepobití/Ústup (la retraite): V táboře sloužilo jako večerka, při mimořádných událostech, např. požáru nebo nějaké hromadné rvačce nařizoval vojákům okamžitý návrat do jejich ubikací. V bitvě se bubnoval za plukem, když se měl pluk, rozvinutý v řadě, stáhnout/dát na ústup.
-Na mši (la messe): Od Revoluce se nepoužíval, dříve svolával kompanie beze zbraně v neděli nebo ve svátek.
-Rozchod (la breloque nebo fascine): bubnovalo se pro nástup k fasování nebo k táborovým pracím.  Při cvičeních dovolovalo stojícím i pochodujícím jednotkám zrušit krok a volný rozchod.
-Do zbraně (aux armes): svolávalo stráže a hlídky.
-Budíček (la diane): V táboře a v pevnostech budilo, v posádce na úsvitu oznamovalo
otevírání bran, v táboře ještě zdvojení stráží, někdy též na uvítání důstojníkovi. 
2. řadový pěší a granátníci 67. řadového


 
Voltižéři 33. řadového  a granátníci pěší císařské gardy


Ženisté císařské gardy a pěší dělostřelectvo

-Víření (le roulement): oznamovalo vojskům nastoupeným ve zbrani, že mají znehybnět a zmlknout. Jinak v posádce i v táboře signalizovalo různé činnosti denního rozvrhu:
            -budíček ( 1 víření ráno)
            -seržantská inspekce (2 víření v 9:30 hod)
            -týdenní důstojnická inspekce (3 víření v 10:30 hod)
            -víření v 10 hod a v 16 nebo 17 hod = nástup na jídlo
            -večerní apel (3 víření hodinu po Čepobití)
            -zhášení ohňů = večerka (1 víření po apelu)
            -V táboře jedno víření a po něm tři údery a Svolání oznamovalo svolání hlídek; dále velelo k rozbití / složení stanů.  
            -Na cvičení se pohybujícímu nebo manévrujícímu vojsku jedním vířením velelo zmlknout,          na rámě zbraň a pořadový krok.
            -Instruktáž (l'ordre): u pluku svolávalo různé kategorie poddůstojníků kombinací víření následovaného jednotlivými údery paličkou (seržanty jedním vířením + 3 údery, furýry jedním vířením + 2 údery atd.).  V pevnostech večer po zavření bran svolávalo k vydání nočního hesla strážím (jedno víření + 1 úder). 
            -Nástup k rozkazu (le ban): oznamovalo veřejné čtení rozkazu nebo uvítání důstojníků.
            -Do útoku (la charge): bubnovalo se jako Zrychlený krok tempem 120 kroků/min. Zprvu pomalu, takřka jako normální krok a postupně zrychlovalo až na 120.
            -Rigaudon (le rigaudon): rigaudon/rigodon je původně provensálský lidový tanec, v armádě bůhví proč bubnování při vyhlašování rozsudku/rozkazu k trestu vlečení trestanecké koule nebo při setkání s jednotkou odsouzenců vlekoucích trestaneckou kouli (= druhý nejtěžší trest po trestu smrti).
            -Noční pochod (la marche de nuit): každý pluk měl svůj, jak uvedeno výše, k nasměrování zbloudilých a opozdilých ve tmě nebo v mlze.
Bubny rovněž sloužívaly za pochodu jako „akustický radar“: položené jednou kůží na zem a s uchem přiloženým nahoru umožňovaly zaslechnout vzdálenou palbu nebo dusot koní...
Také si všimněte, že na některých obrázcích má kůže bubnu uprostřed tmavou skvrnu - to bylo zesílení-zdvojení hlavní-silnější bicí kůže (spodní ozvučná byla tenčí).  

Dědictvím monarchie byl rovněž doprovodný nástroj bubnu - šestiotvorová flétna (fifre). V zásadě měla výrazností a melodičností podporovat bubny, o jejím konkrétním použití však neexistuje žádná dostupná literatura, jen že organizace „pištění“ byla stejná jako bubenická = 1 pištec na kompanii, plukovní pištec (fifre-major) atd. Dochované skladby však svědčí o tom, že píšťaly se uplatnily hlavně u gardy a/nebo podporovaly bubny zejména za pochodu. Byly totiž považovány napůl za hudební nástroj.
Bubeníci konzulské gardy u Marenga na obraze A.Lalauze




Bubeníci lehké pěchoty
 
Příště: SPOJENÍ U KAVALERIE
Předchozí část najdete přes prolink v nadpisu