Prohledat tento blog

Načítání

čtvrtek 29. ledna 2015

ŘÍMSKÉ VÁLKY 3: CAESAROVY LEGIE

Včera jsem odevzdal rukopis výše uvedeného třetího svazku i se čtyřícítkou map a sto padesáti vyobrazeními. Přebal by měl v jádru vypadat takto a co v knize bude, vyčtete z obsahu.



OBSAH:

I. KATASTROFA U CARRHAE
Neznámá velmoc na východě
Vítěz nad Spartakem
Crassus jde do války
Surenas versus Crassus
Armády proti sobě
Bitva začíná
Protiútok mladého Crassa
Bezpříkladná porážka

II. OSM LET GALSKÉ VÁLKY
Vzestup vojevůdce
Invaze Helvetiů
Bitvy na řece Arar a u Bibracte
Bitva s Ariovistem
Belgové a druhý válečný rok
Bitva nad Axonou
Bitva na řece Sambře
Námořní bitva u Bretaně
Konec třetího válečného roku
Most přes Rýn
Skočte, vojáci...
Druhá výprava do Británie
Nová vzpoura v Galii
Zkáza Čtrnácté legie
Odplata
Věčně neklidná Galie
Vercingetorix
Obléhání Avarica
Caesarova porážka u Gergovie
Masakr v Noviodunu a bitva u Agedinku
Cesta k Alesii
Obléhání začíná
Sevřít město co nejpevněji!
Poslední naděje
Porážka Bellovaků
Podmaněná Galie

III. CAESAR VERSUS POMPEIUS
Kostky jsou vrženy!
Pochod Itálií
Podmaněný Řím
Obléhání Ilerdy
Afraniova kapitulace
Dobytí Massile
Plavba za moře
Konečně posily!
Dyrrhachium
Přípravy k bitvě u Pharsalu
Poražený Pompeius

IV. ALEXANDRIJSKÁ VÁLKA
Pompeiova smrt
V alexandrijské pasti
V obležení
Bitva na Nilu
Bitva u Nikopole
Veni, vidi, vici

V. AFRICKÁ VÁLKA
Legie se bouří, Caesar vyplouvá
Poznáš, kdo jsem, Labiene!
Poziční válka
Touha po bitvě
Vítězství u Thapsu

VI. HISPÁNSKÁ VÁLKA
Dva Pompeiové a vzpoura v Hispánii
Čí bude Corduba?
Munda, poslední Caesarova bitva
Březnové idy

PŘÍLOHA: CHRONOLOGIE VYBRANÝCH BITEV

pátek 23. ledna 2015

JAK JSEM SE STÁVAL SPISOVATELEM...


Já a pes v dobách spisovatelských začátků. Pes se jmenoval Lendy a velkou fotku si zaslouží!
Před časem, asi tak před posledními Vánocemi, jsem si na facebooku z níže uvedeného důvodu zavzpomínal na svoje spisovatelské začátky, třebaže jsem si na označení „spisovatel“ v souvislosti s vlastní osobou nezvykl. Asi mám za spisovatele ty, kteří umí fabulovat, vymýšlet zápletky, situace, dialogy, atd., což jsem nikdy moc nezkoušel a ani mi to nijak extra nejde. Nicméně kdosi velmi moudrý, teď nevím, jestli H. G. Wells, či G. B Shaw, napsal, že spisovatelem je ten, kdo před usnutím myslí na to, co zítra napíše. To se mi zhusta stává a stávalo i dřív, takže za to nemůže věk, kdy člověk sní spíše o práci než o holkách…

JAK JSEM SE SNAŽIL STÁT SPISOVATELEM
Vylíčit svoje začátky mě napadlo, když mi jeden facebookový přítel napsal, že čte moje knihy od té první, co vyšla, jak vidíte z obrázku, jako "D´Artagnan a ti druzí" Třeba budou povzbuzením pro lidičky, kteří začínají psát a nakladatele ne a ne najít... Ta první knížka se začala rodit z potřeby úniku od reality, mimo jiné, a když byla hotová, napsal jsem kolem deseti dopisů nakladatelstvím s přesvědčením, že tak úžasnou věc nemohou odmítnout. Mohli! Asi tři se ale namáhali odpovědět... Dva odmítavě, třetí, ať se ukážu... Byl to Vyšehrad a já na Karláku předložil rukopis s vidinou, jak to co nevidět bude na pultech s hlavičkou kamenného domu, co vydal za bolševika Egypťana Sinuheta nebo Durychovo Rekviem... Ubíhaly týdny, pak měsíce, ticho po pěšině, tak jsem redaktorům zavolal a oni, ať si obstarám lektorský posudek. Obstaral jsem a zas ubíhaly týdny a měsíce, až mi, opět na můj dotaz, oznámili, že je to sice skvělé, že ale jaksi mimo jejich profil a ediční plán... Ještě cestou z
Moje první opravdická kniha...















 Karláku jsem drze vpadl v Jungmannce ke dnes už neexistujícím Egemům a o kus dál do Magnetu... To už jsem tušil, že z mého datlování tak skvělá věc nevznikla, alespoň z pohledu marketingových borců ne, leč nevzdával jsem se. Mladá fronta, tehdy zmítajíci se loď ve vlnách, projevila vlažný zájem a já jel na Žižkov, aby mi jedna redaktorka dost znuděně vysvětlila, že jsem vlastně blázen. Et caetera... Takže jsem výjezd z jehličkové tiskárny v programu T602 uložil do šuplíku pro potomstvo a zapomněl. Skoro. Až jsem si v trafice na Kulaťáku v Dejvicích koupil první číslo magazínu Přísně tajné! (který, mimochodem, přežil i pár zmíněných nakladatelství), kde psali, o čem budou psát, a že hledají spolupracovníky, čímž jsem napsal bůhvíkolikátý dopis. A přišla odpověď od Karla Richtera, spisovatele, historika i šéfredaktora, poprvé povzbudivá. Takže v nejbližších číslech jsem měl z té prvotiny kapitolky o mylordu Buckinghamovi, d´Artagnanovi, atd. Pak Karel (to jsme si ještě netykali) volal, že založili Klub autorů literatury faktu, že mají nakladatele, že se dohodli na deseti titulech, z nichž mají jen devět a jestli náhodou něco nemám. Měl jsem a skákal radostí... Ten nakladatel mi zůstal dodnes, navíc jako přítel, a jeho nakladatelství se jmenuje AKCENT... Neříkal mi "jaksi", ani "možná", jen ten původní rukopis opatrně rozdělil do dvou svazků. Ale když jsem mu o rok později říkal o nápadu napsat "Orly Napoleonovy armády", řekl "tak jo". A bylo to, i když trvalo chvíli, než mě začali knihkupci dávat za výklady. Měl jsem vlastně štěstí a náhoda mi přála, protože žádná první kniha být nemusela a rukopis klidně mohl práchnivět... Takže díky, Drahoši Rybníčku i Karle Richtere! A vy, které posílají nakladatelé od čerta k ďáblu, vám to štěstí přeju taky. Je to běh na dlouhou trať a i v mém případě nebylo prvním krokem zdaleka vyhráno. 

A JAK JSEM SE TÍM SPISOVATELEM STÁVAL...
Přítel Leon Křížek, nakladatel, šéf a jediný zaměstnanec ElkaPressu, několikrát veřejně prohlásil, že mě "objevil", a já mu to nevymlouval, i když to je pravda jen částečná. Zase šlo o náhodu, jenže až v době, kdy byl venku "D´Artagnan a ti druzí", měl vyjít "Hrabě Monte Christo..." a já skoro dopisoval "Orly Napoleonovy armády", tentokrát už ne do šuplíku. Jednoho dne mi zavolal Zdirad J. K. Čech, grafik, ilustrátor, excelentní heraldik, tvůrce náboženských obrazů a maltézský rytíř (to je najednou exotiky...), s nímž se znám od svých sedmnácti, že prý jako umím francouzsky a jestli jsem četl paměti Marcellina Marbota, což jsem tedy v téměř sto let starém vydání znal. On pro změnu na to, že zná nakladatele, který by chtěl tuhle memoárovou nádheru z napoleonských válek dát nově přeložit a vydat. Sice jsem vnitřně váhal, zda na to stačím, nahlas jsem ale dělal suveréna a dost rychle jsme se sešli v kladenském retro baru Zanzibaru. Jistěže to byl už zmíněný Leonid Křížek, vydavatel hlavně militaristické literatury a překladatel z angličtiny, který z tašky vyndal neuvěřitelně tlustou igelitku s naskenovaným francouzským originálem, co měl na 900 stránek. Tak to chodilo, věci dnes stažitelné z internetu nebo snadno koupitelné na kartu přes různé amazony zdaleka ještě nebyly…Vnitřně mě
Dvě knihy ve dvou týdnech. Stejné téma, stejný přebal... Náhoda je blbec.
mohli nad tou bichlí omývat, navenek jsem opět dělal hrdinu a klid se mi začal vracet, až když jsem přeložil první padesátku… V té době jsem měl ovšem v šuplíku další věc, to, co později vyšlo jako „Sto dní“. Vlastně neměl, výjezd v T602 ležel už dobrý rok v nakladatelství Naše vojsko, jehož redaktoři byli zprvu nadšení, dokonce si vyžádali lektorský posudek od Dušana Uhlíře, známého to autora „Slunce nad Slavkovem“, pak se ale navzdory příznivému doporučení změnili na mrtvého brouka. "Když Napoleon, tak Napoleon,“ řekl jsem si, a podle hesla, že líná huba je holé neštěstí, jsem Leonovi (tehdy panu Křížkovi) předestřel, jak úžasná věc se mu to naskýtá. Pravil, ať mu věc vytisknu a vezmu příště do Zanzibaru, který se na ten čas stal naším oblíbeným lokálem, což já udělal. A předával za přítomnosti svědků, Zdirada Čecha, Josefa Dolejšího i dvou spanilých slečen studentek, které Pepa přivedl, tudíž ke mně, bohužel, nepatřily. Pamatujete výjezdy oboustranně perforovaného papíru na skládačku, co se zvolna sunul z jehličkových tiskáren? Tak na tom to bylo, nerozřezané, aby se mi všechno nerozpadlo, a jak si Leon, zjevně zaujatý víc těmi dívkami, štos bral, nějak mu vyklouzl a jako leporelo se dominovým efektem rozjel z ruky na podlahu v patře bar až pod piáno… To byla třetí chvíle v pořadí, kdy jsem zachovával ledovou tvář, a Leon pak přiznal, že si
Marbotovy Paměti, rok poměrně tvrdé práce...
říkal: „Ten Kovařík si myslel, jak jsem seriózní nakladatel, a teď mě musí mít za pěkného idiota!“ Nebyl daleko od pravdy, byť jako nakladatel je seriózní dodnes!!! Za nějaký ten měsíc pravil, možná pod dojmem oné komické události, již jsme ten den v klidu přepili, že jo, že teda těch „Sto dní“ vydá, ať stáhnu i posudek od Našeho vojska. Zavolal jsem tam a paní redaktorku probudil ze zimního spánku; najednou, že o to jejich nakladatelství hrozně stojí, že se mi chystali zavolat, že s tím měli spoustu práce… Kdybych se už nestával otrlým, určitě bych ji litoval, i tak jsem se ale při své blbé nátuře cítil provinile. Za zhruba rok se v pražském „Krakatitu“, kam se chodilo pro Ospreye a podobnou nedostupnou i předraženou literaturu, křtily Marbotovy paměti, se záhlavími a mapami na předsádkách od Zdirada Čecha a s Detaillovým obrazem „Vive l´Empereur!“, legálně použitým se souhlasem Národní galerie v Sydney, kde je originál… Snad za rok vyšlo „Sto dní“ s podtitulem „Z Elby k Waterloo“, jenže náhoda je blbec a týden předtím se na pultech objevilo „Waterloo“ Luboše Taraby se stejným obrázkem útoku kyrysníků jako na mojí knize. Nemožné se stalo skutkem, krve by se v nás s Leonem nedořezal, dělat se ale nic nedalo, ustáli jsme to, kniha se prodala a já začal „růst“. Ne pýchou, ale dík malíři, ilustrátorovi a grafikovi Karlu Maria Tomanovi, s nímž mě Leon seznámil na vernisáži v Praze na Chodovské tvrzi; Mistr Toman mi otevřel svoje srdce i úžasnou knihovnu militarií, zejména těch napoleonských… Už dávno mezi námi není a v „Napoleonových jezdcích“, kteří v první půli roku vyjdou, bude alespoň mít věnování, i když ne první! A to je skoro všechno… I když minimálně jednu tragikomickou a poučnou historku z doby, než jsem se začal snažit být spisovatelem, ještě mám... Na facebooku jsem ji slíbil, takže je tady, navíc i pro ty, co sociální síti nefandí, nebo ji nepotřebují.

A propos Marbot: na facebook mi v ohlasech přišla roztomilá historka člověka, který jel ve vlaku a pilně si četl právě zakoupenou knihu. Naproti seděl jiný muž a dělal totéž. Přistoupil kdosi třetí, třímal už v ruce knihu a jak se rovněž číst. Když dojel vlak na konečnou a vystupovalo se, ti tři zjistili, že čtou jednu a tu samou věc, „Paměti“ napoleonského důstojníka a jezdce Marcellina de Marbota…

JAK JSEM SE DOSTAL K NAPOLEONOVI
Tohle není dlouhé povídání, asi to ve mně bylo od dětství, kdy se mi dostaly do ruky „Orlové Velké armády“ F. J. Čečetky a já hltal děj, obdivoval obrázky Mistra Buriana, přičemž mě silně dojal v posledním dvousvazkovém „Waterloo“ popsaný konec maršála Ney, který od té chvíle jako můj hrdina stanul vedle románového Zbyška z Bogdance (i když bratra Rotgiera jsem měl radši), kapitána Blooda,  d´Artagnana či Hvízdavého Dana a Bratrstva kočičí pracky… Pak, to už jsem byl graduovaný historik, mě uchvátilo to, podobně jako mnohéd alší, „Slunce nad Slavkovem“ Dušana Uhlíře. Jenže uplynulo hodně vody s peripetiemi popsanými v předešlých dvou pasážích, já napsal ty
První setkání s Mistrem Tomanem v Chodovské tvrzi...
příběhy o Dumasových hrdinech, dokonce se mi je podařilo udat a AKCENTu vydat, což podle hesla že s jídlem roste chuť (tím nemyslím honorářově, v porovnání s anglosaskými či frankofonními zeměmi je to jako s relací platů, tedy ne tolik, aby to člověka coby volnou nohu uživilo) jsem hledal další téma. Taková věc není sranda a mně znovu štěstí přálo. Chodil jsem léta do Francouzské knihovny ve Štěpánské v Praze a tam se objevila kniha Georgese Blonda „La Grande Armée“. To byl skvělý autor literatury faktu, od nějž česky, jak to u nás bývá, nevyšlo, tuším, ani „ň“,  a já začal číst, pak shánět (ani to nebyla sranda v dobách, kdy internet v Čechách nosil plenky), čímž se zrodili „Orlové Napoleonovi armády“. Tentokrát kniha od počátku psaná pro nakladatele, tedy pro AKCENT… Pak přišlo na řadu výše zmíněných „Sto dní“, kniha, o níž jsem si myslel, že ani nevyjde, protože jedno brněnské nakladatelství právě vydalo Atteridgeho „Maršála Murata“ a vyhrožovalo, že má v plánu vydat Nofiho „Waterloo“. Je to v háji, říkal jsem si, tohle téma už bude neprůstřelné, jenže nakladatelství zkrachovalo dřív, než knihu vydalo (a tím pádem nedošlo na podobně ohlášeného Atteridgeho „Maršála Neye“, takže jsem ho po letech musel napsat sám J; Nofiho mám doma anglicky, škoda, že ho nevydali, je to moc dobrá věc, Neye najdete na internetu, nic moc…).  
Do toho přišel překlad Marbota a kočár už se rozjížděl tím spíše, že mi přibývaly jak draze sháněné
V Zanzibaru poté, co Leon Křížek (vpravo) rozsypal rukopis. Vlevo Zdirad J. K. Čech, který to spískal...
zdroje, tak i přátelé. Setkání s nimi se odvíjelo od těch prvních napoleonských knih, společné zájmy nás sváděly postupně do několika pražských lokálů a tohle trvá s personálními změnami jako náš „štáb“ dodnes. Mělo to i tragikomickou periodu s nadějně založeným a graficky atraktivním časopisem jménem „HISTORIA MILITARIS“, který se dočkal několika čísel a pak zhynul na úbytě i vydavatele. Dnes je to už sběratelská rarita, mnou a jiným pietně oprašovaná a určitě si zaslouží někdy brzo samostatný medailonek jako rekviem. Takže tady se definitivně, v kruhu lidí zprvu v jedné mexické restauraci a u piva na spláchnutí skvělého chilli noc carne zrodilo dík setkání s Jirkou L. definitivní souručenství s Napoleonem a do jisté míry i s re-enactementem, neboť se tu objevil mnohým dobře známý Jakub Samek, či v dedikacích řady knih mnou opěvovaný Karel „Ahmad“ Řezníček, dodnes první čtenář mých počítačopisů i opravovatel řady mých úletů, krom něho ale také Pavel Š., který mě začal zásobovat napoleonskými knihami v angličtině od Lorraina Petera až po Omana…  

Časopis, který mě s pár lidmi spojil...
            „Ach, kdeže loňské sněhy jsou,“ říká básník, a s trochou nostalgie vzpomínám na návštěvy „Krakatitu“ v pražské Jungmannce, kde mívali jinak nedostupné Ospreye, které stály doslova balíky peněz, na nichž ale mnozí militaristé mojí i mladší generace vyrostli. I na první setkání s internetovým knihkupectvím (tehdy to asi bylo jen knihkupectví) Amazon a na složitý problém, jak jsem v době, kdy platebních karet bylo pramálo, vyplňoval složitá lejstra na převod cca dvaceti USD, aby mi americká větev poslal zpoza Velké louže knihu „Napoleon and Archduke Charles“ od Lorraina Petera. Byla to doslova odyssea, bankovní úřednice se s něčím podobným setkala prvně, leč „viribus unitis“ se dílo podařilo a já na knize, co za osm týdnů připlula, stavěl svou knihu „1809: Orel proti orlu“ (vydanou zaplaťpámbu už zaniklým nakladatelství HART, které mi za ni dodnes dluží…, neboť i to patří ke spisovatelským začátkům…)

JAK JSEM SE NIKOMU NEZAVDĚČIL
Tak, a konečně jsem u té dvojsečné historky, k níž mě mimoděk přivedl Michal Šťovíček, autor „Vendéeských válek“, když připomenul, že jsem se tím spisovatelem stával asi už dřív, neboť připomněl jednu regionální teninkou věcičku, uvedenou i na mém profilu na wikipedii. Ta ale vyšla až po sametovo-plyšové revoluci, před kterou se udála zajímavá a pro mne poučná story. Psával jsem, to je pravda, jenže většinou to souviselo s mou profesí a zaměstnavatelem, jímž byly, pozor, tehdy gigantické POLDI-Spojené ocelárny Kladno, mající dosti velké a slušné firemní muzeum. Takže podobně jako mnozí jsem psal do regionálních či firemních tiskovin, občas do odbornějších celostátních věcí a většinou to souviselo s technickou či regionálně-technickou historií. Někdy kolem
Obálka s pérovkou Jardy Velce...

roku 1985 jsem ale dostal tip na starého pána, který v Poldovce dělával a za války byl v Anglii u 310. perutě jako mechanik. Vetřel jsem se k němu, strávil jsem u něj řadu moc příjemných večerů, psal na papíry poznámky, nahrával na kazeťák, co vyprávěl, a pak z toho stvořil příběh, který jsem nabídl těm, co moje seriálky a článečky otiskovali nejvíce, lidem z firemního poldovského týdeníku „Kladenský kovák“. Redaktorka to přečetla, líbilo se jí to, jenže Anglie a letci bylo stále ožehavé téma. Jaroslav Kašpar, tak se ten mechanik a pak mašinfíra jmenoval, měl sice správný třídní původ, dokonce býval i komunistou, jenže pak v padesátých letech legitimaci položil a osmašedesátém se v železničních dílnách kladenských hutí angažoval tak, že v nich s normalizací skončil a šel prodávat zeleninu… No, perestrojka se pomalu hlásila, leč pravidla bývala pravidly a redaktorka musela s rukopisem k ideologovi všemocného podnikového výboru KSČ. Ten to přečetl a pravil, že soudružko dobrý, soudruh to hezky napsal, jenže by bylo potřeba, aby to jiný soudruzi posoudili, ti, co tomu rozumějí lépe, ideologicky soudruh Hájek, což byl předseda krajského výboru KSČ, odborně některý ze soudruhů historiků. Ta redaktorka tedy jela na Vítkov za dr. Eduardem Čejkou, autorem už v „šedesátých“ vydané průlomové knihy „Na západní frontě“, a ten napsal kladný posudek. I soudruh Hájek vzkázal, že pokud to historikové doporučí, tak že jo… Čímž věc vyšla na pokračování ve zmíněném „Kladenském kováku“ a mně vynesla lokální popularitu (byť tehdy v těch hutích dělalo 20 000 lidí, což bylo dost…). Takže šéfovstvo všeho druhu rozhodlo vyhovět hladu osazenstva i těch, kteří s hutěmi neměli nic společného, a protože Poldovka měla i vlastní tiskárničku (kde se dělaly hlavně ideologické brožurky), tisklo se to jako sešitek (na základě povolení Odboru kultury ONV č.j. 0320307289, kterážto povolení byla nutná, aby nešlo o ilegální tisk). Jarda Velc, kamarád (ano, ten, co maloval a maluje krásný éra na škatule kitů, do knížek, na kalendáře, atd…) mi k tomu udělal roztomilou pérovku Spitfiru a sešitek v nákladu 800 výtisků v roce 1989 vyšel.Asi tak půl roku poté přišel 17. listopad a všechny ty změny, jimiž skončila vláda jedné strany a my spěli k demokracii, svobodě slova, a tak podobně. Blížilo se jaro 1990 a mně zadrčel v mém muzejíčku telefon, kde se na druhé straně drátu představil jeden z redaktorů „Krovek“, jak jsme říkali mnou tehdy hltanému časopisu „Letectví a kosmonautika“, dříve „Křídla vlasti“. Že se
... který maluje furt krásně...!
jim můj „Mechanik 310. perutě“ dostal do rukou a že by moc stáli o to, aby textík mohli vydat na pokračování. Já se pýchou vznášel, pochopitelně, začalo to vycházet, jenže u třetího pokračování se redaktor ozval znovu, že je s tím problém, že by ho radši probral osobně, jestli by teda mohl, co nejvíc sofort, přijet… Přijel jak na koni, expres a s rozpaky mi vysvětloval, že ten text je skvělý, že ale ty pasáže, kde je něco politiky a o komunistech v Anglii (kde u té perutě fakt byli), se jaksi teď jeví nevhodně a mohly by vzbudit odpor, jestli tedy je jako můžou vyškrtat a vyakčnit. Co se na to dalo říci? Že bolševikovi vadila Anglie a ten odboj tam, že teď pro změnu vadí demokratům zmínka o komunistech, byť pak vyloučených a pokáraných. Ať si s tím dělají, co chtějí, a jdou… (myslím, že slovo „do prdele“ jsem vskutku použil). Jako zkušenost to nicméně bylo k nezaplacení, mně jednou pro vždy spadly růžové brýle a zbytky euforie ze zvonění klíči, které vystřídala mnohem zdravější skepse… Nevypadá to jako veselá historka, komedie to ale byla a možná i touze psát prospěla...

středa 14. ledna 2015

NAPOLEONOVI JEZDCI-PREVIEW



Už jsem tu před Vánoci či na konci loňského roku psal, že práce na NAPOLEONOVÝCH JEZDCÍCH zdárně pokračuje; hned po Novém roce jsem AKCENTu poslal zpět stránkové korektury, které už vypadají, jako bude vypadat kniha, tj. s veškerou grafikou, obrázky, nákresy i mapami; teď je má jazykový redaktor. Hotova je i definitiva přebalu. I když předpokládám, že dost objemná kniha (formátu jako ty předchozí o Slavkovu, Waterloo či roku 1812) vyjde nejdřív koncem jara, navážu na předchozí zde zveřejněné informace (tu hlavní najdete kliknutím na nadpis tohoto příspěvku, kde se skrývá prolink) a představím ji trochu blíž. Hlavní osu tvoří osudy vybraných jedinců, slavných či pozoruhodných kavaleristů napoleonských armád, rozdělených do čtyř celků podle druhů kavalerie (tj. těžké jezdectvo, dragouni, lehké jezdectvo a gardová kavalerie). Za každou kapitolou následuje podbarvený blok, který umožňuje rozvinout hlavní téma, o němž podtitul prozrazuje:
Legendární muži, slavné útoky, druhy zbraní, způsoby boje a život ve válce i v míru. Tři ukázky takovýchto bloků máte na ochutnání zde…

GOLYMINSKÁ PANIKA
Vzpomínky generála Curélyho píší i o ojedinělé a drsné události, k níž došlo 26. prosince 1806 a která dostala název Golyminská panika. Lasalle tu nešetřil ani svoje jezdce, ani sebe:
„Kolem druhé odpolední byl nařízen útok; linie našeho jezdectva se opírala pravou stranou o les, Lasallova brigáda tvořila její krajní levé křídlo a měla útočit na ruské dělostřelectvo. Sotva brigáda ujela dvacet kroků, aby vyrazila k útoku, bylo slyšet křik ,Stát! Stát!‛, a ten křik se nesl celou linií.
Nepřítel nevypálil z děl jedinou ránu, a přesto provedly oba regimenty půlobrat a daly se na ústup. Seskupit se je povedlo až za dobrou půlku čtvrthodiny. Byla to naprosto nepochopitelná věc! Před naší brigádou nestál jediný pěšák, jediný jezdec; popravdě tam bylo osm nebo deset děl, která by možná neměla ani čas vypálit, kdyby byl útok rychlý, a docela určitě bychom je pozajímali po první salvě. Jezdectvo, které se nacházelo po naší pravici, nic v dopředném pohybu nezastavilo; srazilo nepřítele, který na ně hnal protiútokem, a zmocnilo se kvanta mužů stejně jako koní a dvou zástav.
Golyminská panika; v knize ovšem bude obrázek černobíly...
Je dokázáno a to, co líčím, znamená důkaz navíc, že jakmile se dá linie jezdectva do pohybu, nesmí se nikdy v rozjezdu zastavit, musí naopak jet vpřed! Obecně vzato se musí útočit až na tělo, aby se nepřátelská linie rozvrátila a následkem toho se vnesl do nepřátelských řad ten pokud možno co největší zmatek.
Jen co byla brigáda seskupena, nechal si generál Lasalle přivolat elitní kompanii 7. husarského, která zůstala stát jako jediná na místě, jež ostatní v takovém zmatku opustili, a nepodstoupila sebemenší nebezpečí. Pak generál vedl svoje dva pluky před nepřátelská děla a ony tam zůstaly až do půlnoci bez pohnutí.
Pro představu, jaké ztráty tato brigáda od děl za trest za svůj ústup utrpěla, mi postačí říci, že generál, který stál v jejím čele, měl pod sebou dva zabité koně. Muži i koně padali co chvíli; nikdo se ani nepohnul a slyšet nebylo jediné zamručení.“

OBRATY A PŘESUNY KAVALERIE
Principy formací, pohybů a manévrů jezdectva předepisuje pro období 1804–1815 už nejednou citovaná Ordonnance provisore sur l’exercice et les manoeuvres de la cavalerie, Provizorní předpis o výcviku a manévrech jezdectva z 1. vendémiairu roku XIII republiky, (23. září 1804). Její kapitoly se věnují pěšímu a jízdnímu výcviku jezdce, pěšímu a jízdnímu výcviku eskadrony, manévrům pluku a tzv. evolucím linie, tj. pohybům vyšších formací.
Pro obraty jednotlivce je v sevřené sestavě koleno na koleno (botte à botte) přirozeně nedostatek místa, neboť jezdec zabírá mnohem více místa na šířku i do hloubky než pěšák. Proto francouzská kavalerie manévrovala až na výjimky ve čtveřicích (rakouské, saské a mnohá další jezdectva tak činila ve trojicích) a dále pochopitelně po pelotonech, divizionech či eskadronách. Čtyři jezdci v sevřené sestavě zabírají šíři přibližně čtyř metrů a hloubku dvou řadů stanovuje ordonance na šest metrů. Tento pomyslný obdélník může provádět obraty (jako celek, nebo každý jeho řad zvlášť) současně, aniž by to vedlo k rozpadu formace. Muži se v řadu rozpočítávají na „prvý, druhý, třetí, čtvrtý“, a nastoupená eskadrona francouzského jezdectva je vždy dělitelná čtyřmi. Přebývající jezdci tvoří stranou stojící zálohu, která doplňuje ztráty.
Obraty, jež mohou čtveřice, pelotony, diviziony i eskadrony provádět, se dělí na obraty na místě a na obraty za pochodu. Účelem obratů na místě je změna formace (z bitevní sestavy, tj. linie, do kolony, a obráceně) a změna nasměrování čela jednotky, účelem obratů za pochodu je v především změna směru postupu. Obraty na místě jsou prováděny kolem tzv. pevného pivota (pivot fixe), při nichž jezdec ve středu opisované kružnice obrací na místě. Obraty za pochodu jsou prováděny kolem tzv. pohyblivého pivota (pivot mouvant), při nichž jezdec ve středu kružnice sám postupuje po oblouku malé kružnice, a to proto, aby opustil bod obratu, na který posléze nastupuje pivot následující podjednotky kolony. Jezdci v řadu provádějí obrat tak, že udržují lehký dotyk botou na straně pivota a sledují vnějšího kružnici opisujícího vojáka, který udává tempo pochodu.
Uspořádání kavalerie tvořily tzv. bitevní sestavy (formation en bataille), tedy formace jednotky či útvaru v linii: čtyři pelotony a oba diviziony každé eskadrony stály na linii bez rozestupů, mezi eskadronami pluku byl rozestup 10 metrů, mezi regimenty pak 15 metrů. Již bylo řečeno, že šířka jezdce v sedle představuje dle ordonance jeden metr a hloubka dvou sevřených řadů je šest metrů.
Z této základní formace se kavalerie formovala do kolon (colonnes) s různým určením, jež lze rozdělit na kolonu s rozchodem (colonne avec distance), kolonu sevřenou (colonne serrée) a na kolonu pochodovou či cestovní (colonne de route).
Účelem kolony s rozchodem je přesun jednotky či formace z místa na místo při zachování schopnosti rychlé reakce a zformování se do bitevní sestavy; jde tedy především o pohyby v relativní blízkosti protivníka. Rozchod je daný šíří čela podjednotky této kolony a měří se od čela prvního řadu podjednotky k čelu podjednotky následující: v koloně po pelotonech (colonne par peloton) je to tedy rozchod pelotonu, v koloně po divizionech (colonne par division) rozchod divizionu, a to proto, aby bylo možné snadným obratem jednotku zformovat do bitevní sestavy. Tyto kolony jsou díky tomu i stejně dlouhé, zabírají do hloubky stejný prostor jako na šířku v bitevní sestavě. Užívanější z obou kolon byla kolona po pelotonech, jejíž užší čelo skýtá výhodu snazšího pohybu jezdců v řadech z hlediska vyrovnanosti, a současně snáze projede zúženími, ať už je představují přirozené překážky na bojišti, vlastní jednotky, atd.
Sevřená kolona představovala bitevní sestavu, jejímž účelem bylo omezit prostor, který regiment či vyšší formace zabírá, a ztížit tím nepříteli odhad vlastních sil. Tato kolona se formovala po eskadronách (colonne serrée par escadron), a šlo o sled eskadron v bitevní sestavě se vzájemným rozchodem 10 kroků či 10 metrů (počítaných od ocasu koně druhého řadu k čelu koně prvního řadu následující eskadrony). Ačkoliv se primárně jednalo o formaci vyčkávací či nástupní, bylo ji možné využít i pro útok buď v případě útoku lehkého jezdectva proti těžkému, nebo při útoku na připravenou pěchotu.
Pochodová či cestovní kolona sloužila k přesunům mimo přímý dosah nepřítele a byla formována z kolony po pelotonech, zúžené dále do čtveřic či (a to zpravidla) do dvojic (colonne par quatre, colonne par deux), aby se vešla na cesty. Díky tomuto zúžení čela se kolona protáhla významným způsobem do délky a nemohla bezprostředně reagovat v libovolném směru jako kolony s rozchodem.
Manévry pluku a evoluce linie zahrnovaly různé způsoby přeskupení do kolony a jejich zpětné formování do linie, ať již rozkladem (tj. obratem podjednotek na místě) nebo zásuvnými (bočními) pohyby, na libovolnou podjednotku, vpřed i vzad.
V některých případech šlo o mimořádně složité pohyby. Příkladem je ordonancí rozebíraný Osmý manévr: zformovat kolonu doleva a čelem vzad do bitevní sestavy. Již z názvu manévru je zcela zřejmé, že zkusit něco podobného proti nepříteli na bitevním poli by bylo svrchovaně nezodpovědné, autorům předpisu to ale nelze vyčítat. Ordonance totiž neříká, v jaké situaci je třeba ten který pohyb využít, poskytuje generálům jen různé prostředky, jejichž kombinacemi mohou dosáhnout svých cílů; výběr je jen na nich.
Ordonance poskytovala i principy pro ofenzivní i defenzivní průchod liniemi (passage des lignes), jimiž čerstvé jednotky střídaly útvary vyčerpané před útokem či při stahování se, pro šachovnicovitý ústup (retraite en échiqier), překonání překážky, průchod zúžením, nebo postup či ústup ve stupňovité sestavě (march par échelons).

OD GROSSE CAVALERIE KE KYRYSNÍKŮM
Předrevoluční královská armáda měla jeden jediný pluk, do jehož výstroje patřily kyrysy. Jednalo se o regiment Cuirassiers du Roy, Královy kyrysníky, a data jeho vzniku v různých publikacích silně matou, neboť se uvádějí velice rozdílné letopočty, přičemž všechny jsou svým způsobem správné. Založení souviselo s rokem 1638, kdy nechal kardinál de Richelieu vytvořit Régiments de Cavalerie a v jejich rámci pluk o sedmi až osmi kompaniích, který poručil vybavit dvojdílnými kyrysy, navlékanými přes kabátec. Pluk se vyznamenal u Rocroi či Fribourgu a osvědčil se natolik, že Ludvík XIV. chtěl vytvořit roku 1665 další podobné, přesněji Corps de Cuirassiers, kyrysnický sbor. Ten neopatřil kyrysy (které znamenají ve francouzské terminologii dvoudílné pláty, prsní a zádový), ale plastrony, tedy jen prsní částí. Plastrony ovšem během válek krále Slunce vymizely jako těžké i nepohodlné a jen Cuirassiers du Roy (který měnil jména a k původnímu se vrátil opět až roku 1665) si svoje dvojdílné pláty jako jediní v celém královském jezdectvu ponechali. Nosili je i roku 1791, kdy po 125 letech přišli o své jméno, neboť už jinde zmíněná ordonance (stále ještě královská) z 1. ledna onoho roku přikazovala, že pluky musí odložit historické názvy spjaté s předrevolučním ancien régime, starým režimem, a přijmout místo nich prosté číselné označení. Tak se stalo, že z Cuirassiers du Roy byl krátce 6e Régiment de Cavalerie, 6. jezdecký pluk, přečíslovaný vzápětí na 8. jezdecký pluk (8e Régiment de Cavalerie-Cuirassiers). Kyrysy byly tím jediným, co mu ze slavné tradice zbylo.
Cavalerie, což neznamenalo jezdectvo obecně, ale specifický druh zbraně, podobný pozdějšímu těžkému jezdectvu (další druhy jezdectva představovali podle ordonance z roku 1791 karabiníci, dragouni, myslivci a husaři), zahrnovala (podle předpisu z 1. ledna 1791) celkem 24 roku 1792 na École militaire, Vojenské škole, postavené pluky č. 25 až 27, jenže 15. regiment (bývalý Royal-Allemand) roku 1792 jako celek emigroval a pluky nad ním byly přečíslovány, čímž se označení posunulo o jednu cifru níže. Poslední z pluků (27. a po přečíslování 26.) se nikdy nedočkal bojového nasazení a byl rozpuštěn podle zákona z 30. srpna 1794 kvůli obvinění z incivisme, nedostatku občanského cítění, což znamenalo obecně špatné chování.
Příslušník Grosse cavalerie na počátku revolučních válek  v Bellangého litografii...
pluků, k nimž přibyly
Ani 8. jezdecký-kyrysnický, ani ostatní pluky cavalerie neměly ještě přilby, jen pokrývky hlavy popsané jako „ohavně vyhlížející trojrohý klobouk se dvěma pruhy železa do kříže na vršku klobouku“. Jednalo se o železnou výztuhu, která měla jezdce chránit před seky do hlavy.
Cavalerie se mimořádně vyznamenala 14. června 1800 pod velením Kellermanna mladšího v bitvě u Marenga a její zásah byl tak impozantní, že Prvního konzula Bonaparta přiměl k určitým změnám. Ta první nese datum 18. vendémiairu roku X republikánského kalendáře (10. října 1801) a byla tajná, přesněji nepublikovaná v armádním věstníku. Podobně se to mělo s druhou o dva dny mladší změnou i s dekretem z 1. vendémiairu roku XII (24. září 1803).
První z dekretů rušil 24. jezdecký pluk a jeho příslušníky převáděl k 8. a 1. pluku, přičemž 1. pluk nařídil zformovat po vzoru osmého jako kyrysnický (a oba pluky pak vytvořily první kyrysnickou brigádu).
Mezičlánek představoval 30. fructidor roku X, kdy První konzul ministru války nařídil snížit počet pluku cavalerie na dvacet a do tohoto počtu zahrnout i dva karabinické pluky (do pluků 9.–18. byly podle výnosu z 31. prosince 1802 včleněny pluky 19.–22., 23. pluk přešel do 5.–7. pluku výnosem z 23. prosince 1802, 24. pluk do 1. a 8. už 10. října 1801, 25. do 2.–4. pluku 12. října 1802). Pět předních pluků cavalerie (1.–4. a 8. pluk) mělo být opatřeno kyrysy, přičemž 8. pluk už je nosil. Na základě další ordonance byl ke 2. nivôsu roku XI (23. prosince 1802) počet kyrysy opatřených pluků rozšířen na osm (s číslováním 1 až 8) a dekret z 1. vendémiairu roku XII. (24. září 1803) tento počet zvýšil na dvanáct pod dozorem generálních inspektorů jezdectva d’Hautpoula a Kleina.
Dekret z 20. vendémiairu roku XI (12. 10. 1802) jasně říkal:
„Válečné potřeby si žádají čtyři druhy jezdectva: průzkumníky (éclaireurs), lehké jezdectvo, dragouny a kyrysníky.“
Od 24. září 1803 pluky cavalerie jako pojem či označení zmizely: z prvních dvanácti se stali
...a jeho přerod v napoleonského kyrysníka (Meissonier)
kyrysníci, z pluků 13. až 18. dragouni a posledních sedm se rozpustilo tak (viz výše),
aby doplnily nově reformované pluky na tabulkové stavy (přičemž dva karabinické pluky, v té chvíli opět do cavalerie nezapočítávané zůstaly).
Onen dekret budeme ostatně citovat ještě vícekrát, neboť vytvořil novou strukturu jezdectva, zahrnujícího od té chvíle pět druhů zbraní: karabiníky, kyrysníky, dragouny, jízdní myslivce a husary.
K 21. říjnu 1808 byl ve Španělsku vytvořen ze dvou provizorních jednotek 13. kyrysnický regiment.
V době, kdy Napoleon přičlenil k Francii Holandsko, což mělo za následek i dekret z 11. srpna 1810, jímž se nizozemská kavalerie začleňovala do francouzské, byl 18. srpna z 2. holandského kyrysnického vytvořen francouzský 14. kyrysnický (a 8. února 1811 mu byla nařízena francouzská uniforma).
Muže pro těžké jezdectvo, kyrysníky i karabiníky, dodávala konskripce, byť určité procento tvořili dobrovolníci a ti vhodní museli mít výšku od pěti stop šesti čárek po pět stop jedenáct čárek (1,70 až 1,80 metru), byť přípisy psaly i o pěti stopách a pěti čárkách. Bylo to v časech, kdy průměrná výška odvedence činila 1,60 až 1,66 metru.
Stejným problém jako jezdci představovali i koně pro remonty, tedy nákupy pro armádu. Výška kyrysnického či karabinického oře (což je český název pro bitevního koně) měla v roce 1805 činit (v přepočtu na metrickou soustavu) nejméně 1,556 m, kvůli nedostatku podobně statných zvířat ale klesla roku 1812 na 1,54 metru a o rok později dokonce na 1,53 metru.