neděle 15. října 2017

BITVA U JENY

V nedávných dnech a v tichosti uplynulo výročí bitev u Jeny a Auerstedtu. Snad proto je bude dobré připomenout článkem, který jsem před časem pro HISTORICKÉ BITVY napsal:
Večer u Jeny (Detaille)



Na podzim roku 1805, kdy vypukla válka 3. protifrancouzské koalice s Napoleonem, Prusko krále Fridricha Viléma III. váhalo, zda se přidat po bok Rakouska a Ruska. Než se rozhodl, porazil Napoleon 2. prosince 1805 Alexandra I. i Františka II. u Slavkova a pruský vyslanec raději podepsal 15. prosince v Schönbrunnu dohodu o prusko-francouzské alianci. Byla to smlouva, již pak klasik strategie Carl von Clausewitz zhodnotil s notnou dávkou ironie takto:
„V Berlíně z toho vznikl velký povyk, neboť ho vyslali s vyhlášením války a on se vrátil se spojeneckou smlouvou.“
Jenže ruský imperátor Alexandr na Prusko tlačil a nepomohlo, že Napoleon věnoval Prusku Hannoversko. V důsledku ruského nátlaku a vlivu válečné kliky, v jejímž čele stála krásná královna Louisa, Prusko od léta 1806 znovu harašilo zbraněmi. Mladí důstojníci provokovali, brousili si vyzývavě šavle o schody francouzské ambasády a pruští generálové překypovali sebevědomím i iluzemi, že jejich armáda je stejně skvělá jako za časů Fridricha Velikého. Prvního října dostalo definitivní podobu pruské ultimátům s požadavky, rovnajícími se vyhlášení války, které následovalo 9. října.
Pruská dobová litografie s hodně nereálným terénem

Strašlivější než bouře oceánu
Napoleon dostal 7. října v Bamberku pruské ultimátum, které naprosto nečekal, mohl ale reagovat bleskově, neboť v německých zemích měl po slavkovském tažení stále několik armádních sborů. Osmého nechal číst vojákům proklamaci, v níž se připomínala porážka Pruska na počátku Francouzské revoluce:
„Z Berlína zaznívá válečný pokřik a už dva měsíce nás nejméně jednou denně provokují. (…)Nechť pruskou armádu potká týž osud, jaký okusila před čtrnácti lety. Ať se její vojáci poučí, že rozmach svého panství a moci musí spojovat s přátelstvím velkého národa a že jeho nepřátelství je strašlivější než bouře oceánu.“
To už francouzské jednotky pochodovaly pohořím Duryňského lesa a sbor maršála Lannese, který překročil lory jako první, rozdrtil 10. října u Saalfeldu pruskou armádu prince Louise Ferdinanda, který tu padl pod šavlí husara Guindeye. Byla to z francouzské strany snadná bitva, sbor maršála Augereaua, jenž dorazil za Lannesem, už prakticky nezasahoval, a do údolí řeky Sály se valily další jednotky, sbory maršálů Soulta, Neye i Davouta, těžké i lehké jezdectvo a nakonec i císař se svojí gardou.
Po bitvě u Saalfeldu rozdělil Napoleon síly do dvou uskupení, napravo nechal maršály Bernadotta a Davouta, sám si ponechal levokřídelní jádro a postupoval podél Sály na Jenu. Netušil, kde přesně která ze dvou hlavních pruských armád je, před polednem 13. října se ale k němu přihnal kurýr, který hlásil, že maršál Lannes došel do Jeny a na kopcích nad ní že je 40 000–50 000 Prusů! První informace říkaly, že se toto vojsko rozložilo na planině nad kopcem Landgrafenberg, který převyšuje Jeny o dobrých 200 metrů a je nesnadno přístupný.
Napoleon vydal okamžitě rozkazy, aby k Jeně zamířily usilovnými pochody sbory maršála Augereaua, Soulta a Neye i těžké jezdectvo maršála Murata, a hned nato vyrazil s gardou i on.

Topografie paralelních bitev u Jeny a Auerstedtu
Vzhůru na Landgrafenberg!
Maršál Lannes neztrácel v Jeně čas, vyslal vzhůru na Landgrafenberg lehkou pěchotu a rojnice ostrostřelců ze Suchetovy divize začala opatrně postupovat do hustě zalesněného svahu. Opatrnost se jí vyplatila, neboť ještě před vrcholem narazila na pruské myslivce, kteří patřili k jednotkám generálmajora Tauentziena. Zanedlouho dolehly do Jeny ozvěny výstřelů a Lannes pověřil brigádního generála Reilleho, aby podpořil postup 40. řadovým plukem. Prusové pak o něco ustoupili se před pěchotou, která došplhala k větrnému mlýnu, nejvyššímu bodu celého prostoru, zvanému Windknolle, Větrná hůrka. Pak tam maršál Lannes vyjel osobně a spatřil v dalekohledu pruskou ve třech liniích. Měl tu jediný pluk, a kdyby Prusové v té chvíli zaútočili, maršála by snadno smetli, jenže Tauentzien se nechtěl s předvojem hnout bez rozkazu knížete von Hohenlohe-Ingelfingen, velitele celého uskupení.
S podvečerem dorážel do saské Jeny Augereauův sbor, dospěl sem i císař s gardou a hnal se rostoucím šerem nahoru. Jakmile zhodnotil situaci, začal organizovat výstup po úzké, klikaté a příkré stezce, kde museli vojáci vylamovat skálu, aby dostali vzhůru děla.
„Nařídil, ať se všechny bataliony dají do díla, po hodině se střídají a rozšíří i upraví stezku. (…) Na práci svítili pochodněmi, jejichž světlo v nepřátelských očích splývalo s požárem Jeny,“ popsal onen večer Lannesův pobočník Marbot a Philippe de Ségur o Napoleonovi dodal:
„K desáté hodině večerní jsem jej ještě viděl, jak osobně svítí dělostřelcům; povzbuzoval je, pomáhal jim, když s pomocí paží i lan tahali děla na ten strmý svah, teprve pak se přidal ke své gardě.“

Noc před bitvou
Prusové neměli tušení, jak horečně přisunuje Napoleon vzhůru další a další síly. Francouzi už nebyli jen na úrovni větrného mlýna, zvolna postoupili vpřed a šikovali se na volném prostranství mezi cípem Closewitzského lesa vpravo a okrajem vsi Cospeda vlevo. Lannesův sbor tak stál šikmo přes roh okraje výšin s Gazanovou divizí vlevo a Suchetovou vpravo. Vprostřed za nimi čekalo gardové jezdectvo maršála Bessièrese a u větrného mlýna se postupně řadila vzhůru vyvlečená děla: nejprve osmadvacet hlavní Lannesova sboru a vedle nich prvních čtrnáct hlavní z dělostřelectva císařské gardy. Těsně za děly se utábořila v karé, obranném čtverhranu, garda, v jejímž středu nocoval Napoleon.
Kolem půlnoci bylo nahoře namačkáno 24 000 pěšáků s 1500 jezdci a vzhůru, oklikou z údolí Mühlthal, stoupal Augereauův sbor, aby stanul vlevo od Lannese i Napoleona. To už do Jeny docházely první jednotky Soultova sboru, aby se ale vměstnaly nahoru, musely pokračovat kus cesty po proudu Sály a teprve potom šplhat do strání k severnímu cípu Zwatzenského lesa směrem ke vsi Closewitz. Tam měly vytvořit pravé křídlo s možností vrhnout se Tauentzienovi do boku a týlu.
Ráno měla dorazit ještě první část sboru maršála Neye a Napoleon mohl dopoledne 14. října počítat, že bude mít do oběda na 55 000 vojáků. Kníže Hohenlohe s 38 000 muži tak zvolna ztrácel převahu, kterou v noci i nad ránem měl. Císař Francouzů ovšem stále věřil, že má proti sobě na padesát tisíc Prusů i jejich spojenců, Sasů.

Útok do mlhy
Po mrazivé jasné noci padla v úterý ráno 14. října na výšiny před Langrafenbergem hustá mlha, skrze niž zahájily dvě Lannesovy divize postup na Tauentziena. Vidět bylo na deset kroků a pruští dělostřelci, kteří se v ní řídili spíše zvukem, zasáhli prvním salvou své saské spojence. Francouzi se zas stočili v té bílé kaši doprava mimo ves Cospeda, na niž mířili, a mezi divizemi zela stále větší mezera. Gazanova divize to napravila, ves našla nebráněnou a pokračovala vpřed na Lützerodu, kde narazila na první odpor, nepřátele ale zatlačila k severu, ke kopci Dornberg. Gudinova divize obsadila napravo Closewitz a dalším cílem se stala ves s poetickým názvem Vierzehnheiligen, Čtrnáct svatých. Lannes mohl být spokojen, neboť dobyl dostatečný nástupní prostor pro rozvinutí dalších sil, pro Augereauův sbor, která stanul ve druhém sledu a nyní se rozvinoval doleva. Tehdy nastala na obou stranách přestávka, a kdyby dostal Tauentzien od knížete Hohenloheho posily, o něž žádal, mohla se další fáze vyvíjet jinak. Napoleonova pozice byla stále kritická a rozhodný protiútok by mohl znamenat katastrofu…
Kolem desáté vyšlo slunce a bylo jasně vidět, jak slabí Francouzi dosud jsou.

Zbrklý Ney
Císař Francouzů čekal na posily a jako první se k bojišti blížil maršál Ney. Chvátal s necelou jednou divizí, vyšplhal oklikou vzhůru a postupoval do prostoru mezi Lannesem a Augereauem, jenže místo aby jej vyplnil, hnal se bez rozkazu vpřed na Vierzehnheiligen
            „Jako kaprál od voltižérů,“ vyjádří se o něm pak Napoleon.
Měl pravdu, byl to zbrklý postup, který nebral ohled na císařovy plány, i když zprvu vypadal náramně. Maršál, jemuž budou za pár let přezdívat Nejstatečnější ze statečných, Vierzehnheiligen ovládl, jenže generálové Tauentzien a Grawert si nemínili nechat vesnici vzít a poslali proti Neyovi, co mohli. Tomu nezbylo než za boje ustupovat v sevřených čtverhranech, které obětavě krylo jeho lehké jezdectvo
            „Ten Ney, jistou věc dokáže změnit v nejistou,“ zuřil Napoleon a dodal, že rusovlasý maršál má tolik smyslu pro realitu války jako poslední tambor!
Nakonec musel Neyovi pomoci Lannes, který ale dokázal jen stabilizovat situace.
Další postup vpřed se nedařil.
Hohenlohe měl opět skvělou šanci na účinný protiútok, jenže zaujal pasivní obranu a dobré dvě hodiny přešlapoval na místě. Poskytl tak čas Soultovu sboru, který stoupal po příkrých svazích nad Sálou k Rödigenu, odkud z chodu útočil na levý bok pruské obrany a postupoval dál na Krippendorf
            Po poledni už císař věděl, že má po ruce přes 50 000 mužů a Prusové přestávali mít šanci cokoliv zvrátit. Hrozil jim obchvat, a mohli už jen zabránit tomu, aby se porážka nezměnila v katastrofu.
Vítězný dragoun u Jeny (Detaille)

Vpřed!
Napoleon mohl konečně nažídit generální útok z několika směrů a vojáci na povel netrpělivě čekali. Když s maršálem Muratem projížděl kolem pěší gardy, jeden muž si strhl neukázněně pokrývku hlavy a nadšeně vykřikl:
„Vpřed!“
Císař se obrátil v sedle tak, jak scénu zachytilo slavné Vernetovo plátno, a shovívavě, s úsměvem, opáčil:
„Co to je? (…). Řekněte mu, ať počká, ať radí, až projde třicítkou pořádných bitev jako já.“
Útoku, který pak začal, nešlo odolat a Prusové se ocitali v beznadějném postavení. Kníže Hohenlohe dal nakonec rozkaz ke všeobecnému ústupu, který se zvolna měnil ve zmatek a chaos. Někteří vzdorovali, mnozí se ale vzdávali a nepřátele měli všichni téměř za patami.
Knížeti Hohenlohemu se podařilo uniknout směrem na Výmar, který Francouzi zanedlouho obsadí. Pruské a saské ztráty nikdo nedokázal spočítat, odhadují se na 10 000 mrtvých a raněných. Do zajetí padlo na 15 000 mužů. Francouzi měli 4700 mužů vyřazených z boje a nejtěžší ztráty (2570 mužů) připadaly na Suchetovu divizi Lannesova sboru.
Kolem třetí odpolední Napoleon věděl, že vyhrál, netušil ale, nad kým zvítězil. Myslel, že šlo o hlavní pruskou armádu, ta se ale nacházela víc na severu a bojoval s ní sbor maršála Davouta. Teprve kolem půl páté odpoledne se císař od Davoutova pobočníka dozvěděl o bitvě u Auerstädtu a nevěřícně, s narážkou na maršálovu krátkozrakost, odsekl:
            „Váš maršál musí vidět dvojmo!“
            Chvíli trvalo, než pochopil, že toho dne došlo k dvěma paralelním bitvám a že z pruské branné moci zbyly jen trosky. Kampaň roku 1806 měla ještě nějakou dobu trvat, onoho 14. října ale bylo o celkové porážce pyšného Pruska rozhodnuto.

Vítězný dragounský sapér u Jeny (Detaille)
Paralelní bitva u Auerstädtu
Téhož dne časně ráno se maršál Davout střetl u vsi Auerstädt necelých deset kilometrů severně od Jeny a rovněž na výšinách nad levým břehem Sály s druhou pruskou armádou. Jeho sbor měl 27 000 mužů a změřil síly s více než 60 000 Prusy vévody Brunšvického, s hlavní pruskou armádou, u níž byl i král Fridrich Vilém III. Nejnadanější z Napoleonových maršálů vedl dopoledne obranný boj, zpočátku jen z částí svých sil, neboť ty teprve docházely, a i když marně čekal na pomoc maršála Bernadotta, odrazil i generální útok kolem jedenácté. Po něm se pruské odhodlání hroutilo i dík smrtelnému zranění vévody von Brunswick-Oels, vrchního velitele. Davout nakonec přešel do protiútoku, kombinovaného s obchvatem, a král dal kolem druhé odpolední rozkaz k ústupu. Auerstädt zůstal ve stínu Jeny, neboť Napoleon si nechtěl přiznat, že Davout vybojoval bitvu klíčovější, než byla ta jeho. Přesto dal maršálovi roku 1807 titul vévody z Auerstädtu.

úterý 3. října 2017

ŠPANĚLSKÉ LOĎSTVO A ŠPANĚLŠTÍ KORZÁŘI




Nakladatelství ČESKÝ CESTOVATEL vydalo už šestý a závěrečný svazek s názvem TYGŘI SEDMI MOŘÍ. Je současně třetím, který popisuje námořní historii Španělska, v tomto případě od války o španělské dědictví (tedy od nástupu Bourbonů na španělský trůn) a napoleonských válek, přesněji po rok 1805 a osudovou bitvu u Trafalgaru. Najdete tu nejen velké akce či námořní bitvy španělské armady, tedy válečného loďstva, ale i boje, osudy a plavby mužů nám téměř neznámých jmen nebo události významné, leč zapomenuté, jako krach britské výsadkové operace před Carthagenou. Krom toho se dozvíte leccos o vývoji loďstva a lodí, o španělských konstrukcích válečných plavidel, o životě námořníků, o výstroji a výzbroji plavidel, u některých lodí pak přímo o jejich osudech (z nich nejvíce stran je jmenováno čtyřpalubníku Nuestra Señora de Santíssima Trinidad, největší válečné lodi své doby na světě). To vše je podáno lehkým, živým stylem a přesto zasvěceně, což dokládá obšírný seznam literatury a pramenů v závěru knihy. Jde přitom o překlad z francouzštiny, neboť knihu napsala dvojice zahraničních autorů přímo pro výše uvedené nakladatelství. Navíc se jedná o knihu, s níž se při listování i mazlíte, protože je (podobně jako předchozí svazky) provázena spoustou vyobrazení a nákresů černobílých i těch barevných, seskupených do dvou celkem šestnáctistránkových příloh. Pokud jde o všech šest svazku, dozvíte se více na www.ceskycestovatel.cz, kde si můžete knihy i objednat (prolink najdete kliknutím na nadpis příspěvku). Objevíte tu i další tituly a spolu se mnou se můžete těšit i na ohlášený titul Skagerrak 1916, jehož netypický formát věští krom obsahu také neobvyklý obrazový doprovod…




pátek 22. září 2017

OBLÉHÁNÍ CÁDIZU A BITVA U BARROSY ROKU 1811

Minulý příspěvek upozorňoval na nahladatelstvím ARGO nedávno vydanou knihu arturo Pérez-Reverta OBLÉHÁNÍ, která se odehrává v Cádizu roku 1811. Tento je věnován historickému pozadí románu včetně bitvy u Barrosy, které se říká i Chiclana. Je to vlastně krácený výňatek z mí dvousvazkové knihy Poloostrovní válka (Napoleonova invaze a Napoleonova prohra).

Bitva u Barrosy (Lejeune)


Excesy, provázející každou válku, byly nepříjemné, v končící zimě ani v počínajícím jaru roku 1810 však nemohly přehlušit radost i naděje, jimiž král Josef žil. Vskutku se mu zdálo, že začne vládnout jako skutečný panovník, že se mu podaří zemi pacifikovat, že ve Španělsku znovu zavládne pokoj a řád. Nepřemýšlel nad strategickou chybou, k níž došlo a která bude mít osudové následky.
Ta chyba se jmenovala Cádiz.
Francouzské plány ohledně největšího španělského přístavu a nejmohutnějšího arzenálu válečného námořnictva překazil muž, na kterého Francouzi při pochodu do Andalusie pozapomněli, neboť jeho síly pokládali za natolik slabé a vzdálené, že je nebrali příliš v potaz. Když král Josef a maršál Soult dali 2. února maršálu Victorovi rozkaz, aby se svým sborem na Cádiz vypochodoval, bylo už pozdě!
Kdo za to mohl?
Názory pamětníků se velice lišily doslova podle toho, ke komu chovali sympatie. Jedni tvrdili, že Josef, který dal přednos vjezdu do Sevilly, po němž toužil, před pochodem k moři, jak mu radil Soult. Jiní, a byli to především králi blízcí lidé jako Miot de Melito či Bigarré, opakovali to, co napsal sám don José Primero. Na Cádiz se mělo táhnout přednostně, maršál Soult a generál Dessolles ale tvrdili, že je dost času na oboje. V každém případě padlo osudové rozhodnutí už na pochodu od Córdoby, nedaleko od Carmony, na rozcestí u vsi Alacalá de Guadaira
„Velká silnice se dělí do dvou směrů. Jedna vede na Sevillu, druhá směřuje přes Uteru a Xerez de la Frontera na Cádiz. Jednalo se o rozhodnutí, má-li armáda pokračovat v pochodu posledně jmenovaným směrem, jestli se začne ovládnutím Sevilly a Cádiz přijde na řadu až pak.
První rozhodnutí bylo bez diskuze více vojenské. Byla-li vůbec nějaká rozumná naděje na ovládnutí Cádizu, pak jedině překvapením onoho opevněného místa s využitím prvotních zmatků a hrůzy, které naše rychlá invaze ve městě vyvolala; Sevilla by pak následovala jeho příklad. Junta, vyhnaná z Cádizu, by byla zničena a všechen jej vliv by zmizel...,“ vysvětloval situaci Miot de Melito.
Po několika řádcích dodal, že se na onom rozcestí rozhodlo o tom, že Sevilla má přednost:
„Měli jsme za to, že v Seville najdeme konec války. Podobně jsme si rok předtím namlouvali, že jej nalezneme v Madridu. Nakonec převládlo přesvědčení, že cíl a plody výpravy leží v Seville. V Carmoně, na večeři u krále, kde byla řada ministrů a generálů, jsem slyšel maršála Soulta, jak se hlasitě vyslovuje pro pochod na Sevillu a říká: ,Ať se mi zaručí za Sevillu, za Cádiz se zaručuji sám!‘ Další události až příliš jasně ukázaly, jakého omylu se tento jinak obratný generál dopustil.“
Pokud by to nebyla pravda, měl by se Soultův pobočník Saint-Chamans svého maršála zastat, jenže to neudělal a v memoárech, které zanechal, napsal o zastávce i o rozhodnutí v Carmoně jen toto:
„Spáchala se chyba, že se tu zastavilo na tři dny, v nichž se vyjednávalo ohledně vzdání Sevilly, která se neměla jak bránit. Místo toho se mělo jít na Cádiz, jehož bychom se převelice snadno zmocnili. Byla to obrovská chyba a měla nesmírný vliv na celé pokračování války v Andalusii.“
Pravda nejspíš leží v půli cesty. Josef byl slabý a ovlivnitelný člověk, po vjezdu do andaluské metropole toužil a maršálovu mínění nijak neprotiřečil. Nejspíš i jemu se zdálo, že jeden či dva dny, po které Sevilla armádu zdrží, nemohou hrát roli.
Jenže hrály a přičinil se o to don José Miguel María de la Cueva y de la Cerda, 14. duque de Alburquerque, velitel Extremadurské armády. Jeho síly, pouhých 8000 mužů, z toho 1000 jezdců, se na počátku Soultovy operace proti Andalusii nacházely daleko na severu, na řece Tajo u San Benita, odkud vykročily, aby zaujaly postavení, z něhož by mohly krýt levé křídlo Zeraínovy divize, nejkrajnějšího odřadu Areizagovy armády v pohoří Sierra Morena. Za pochodu dostal vévoda 15. ledna zprávu, ve které generál Zeraín psal, že na něj od Almadénu postupuje dvacetitisícová francouzská kolona, které se on neubrání. Vévoda proto hned změnil směr, přidal do kroku, aby kolegovi pomohl, a i v dalších dnech se snažil kráčet paralelně s jeho ústupovou trasou ve směru na stále víc ohroženou Sevillu. Byl nyní slabší, neboť jeden odřad vyslal do nepříliš chráněného Badajozu, 18. ledna však překročil hranice Andalusie u Guadalcanalu. Tady k němu dorazil absurdní příkaz Výkonného výboru, jeden z posledních, které vydal a v němž nařizoval nemožnou věc, zaútočit a zastavit Victorův postup. Alburquerque nad tím jen zavrtěl hlavou a začal jednat po svém. Místo aby se stáhl a ustoupil do extremadurských hor, ze kterých přišel, rozhodl se hájit metropoli Andalusie. Velitelům divizí Coponsovi a Zeraínovi poslal, i když mu nepodléhali, rozkazy, ať se k němu v Cantillaně, třicet kilometrů severně od Sevilly, připojí. Čtyřiadvacátého zjistil ze zadrženého listu, že Francouzi už obsadili Córdobu, a pochopil, že pád Výkonného výboru i města, v němž sídlil, je otázkou krátkého času. Opět se musel rozhodnout a učinil rozhodnutí naprosto skvělé. I s části Coponsovy divize (Zeraínova jej neposlechla a nepřidala se) měl 10 000 vojáků, 20 děl a nehodlal se vzdát. Aniž vteřinu váhal, pustil z hlavy Sevillu a zavelel k pochodu do Cádizu! Stalo se tak v noci z 23. na 24. ledna, či spíše nad ránem onoho druhého dne.
„Je třeba bez zaváhání říci, že toto moudré rozhodnutí zachránilo španělskou věc na jihu. Kdyby zůstal Cádiz neobsazen, všechen odpor v Andalusii by zanikl,“ napsal právem sir Charles Oman, největší a nejdůkladnější z historiků Poloostrovní války.
Dne 3. února došli vévoda z Alburquerque a jeho armáda, která přibráním roztroušených skupin vzrostla na 12 000 osob, do Cádizu. Připomeňme, že den předtím, 2. února, dostal maršál Victor, vévoda z Belluna, rozkaz, aby se Cádizu zmocnil. Kdyby jej někdo, ať Josef či Soult, vydali o pár dní dřív, bylo by to velmi reálné, jenže teď se stalo dobytí Cádizu věcí neproveditelnou.
Proč?
Ne kvůli odhodlání obránců, ale s ohledem na topografii přístavu.
Cádiz totiž představoval v časech, kdy dostřel nejsilnějších děl přesahoval jen o málo dva kilometry, jednu z nejnedobytnějších pevností na světě. Ležel na nejzazším výběžku dlouhého, úzkého písčitého poloostrova, na jižní straně Cádizské zátoky, rozdělené protilehlým hlubokým výběžkem pevniny na vnější a vnitřní přístav. Východní část zátoky vyhlížela z moře jako nedílná součást země, ve skutečnosti ale to byl půdorysně přibližně trojúhelníkový Isla de León, Lví ostrov, oddělený od břehů kanálem, jemuž se říkalo Río de Santi (či Sancti) Petri, i když se o žádnou řeku nejednalo. Onen svatopeterský kanál byl velice klikatý, široký v průměru přes 300 metrů, dost hluboký pro plavbu dělových člunů a u obou ústí chráněný pevnostmi. Daleko do vnitrozemí, prakticky až k městečku Chiclana, se od jeho východního břehu táhly nížinou slané mokřiny, pro děla protivníka nepřístupné. Vlastní dělové hlavně se v lednu roku 1810 nacházely na Isla de León prakticky všude a mohly postřelovat všechny přístupy, nejvíce pak úzký pruh u mostu, jediného, po němž se šlo k vlastnímu městu (obehnanému bastionovými valy, před nimiž se na oné kose vypínala mohutná fortifikace San Fernando) přiblížit. Překročení Río de Santi Petri po Ponte Zuazo bylo naprosto nereálné, a nešlo to ani jinde, neboť generál Venegas, guvernér města, nechal všechny čluny ze břehů, k nimž mohli Francouzi dojít, odvléci, nebo zničit. V přístavu se navíc nacházel tucet španělských řadových lodí a čtyři vícepalubníky britské.
Před Alburqeuerqovým příchodem by ovšem Cádizu nejspíše nepomohla ani poloha, ani opevnění a děla, neboť i zde obyvatele zachvátila panika s vlnou poraženectví, k níž přilévaly olej do ohně politické spory a protichůdné pokyny tří orgánů, regentské rady, lokální junty a rodících se celonárodních Kortesů. Lidé i všichni tito politikové, sami vyděšení, nerozhodní a mnohdy prospěchářští, potřebovali mít nad sebou pevnou ruku odhodlaného a rázného vojáka, který by jim poručil, co dělat a jak se chovat. Alburquerque dal Cádizu vše, co měl zapotřebí, vojáky k obraně a rozkazy! Když maršál Victor došel 7. února na dohled města a vyzval jej, aby se králi Josefovi vzdalo, dostal strohou odpověď
„Město Cádiz, věrné své přísaze, neuznává za krále nikoho než Ferdinanda VII.“
Čím mohl vévoda z Belluna odpovědět?
Ničím, neboť byl prakticky bezmocný. Rozmístil jednotky, zahájil obléhání, spíše jen blokádu z pevniny, jenže šlo o přístav a francouzské válečné loďstvo nemělo síly Victorovo snažení podpořit ani tehdy, ani později. Blokáda tak nemohla být účinná a do Cádizu vnikaly nejen zásoby, ale i posily, nejprve 3000 Španělů a později na 3500 Britů pod velením generála Williama Stewarta.

Toto je výňatek ze závěru prvního dílu s názvem Napoleonova invaze. V druhém jménem Napoleonova prohra jsme popsal pokračování, tažení generálporučíka Thomase Grahama, jehož britsko-portugalská divize pomáhala Cádiz bránit, a bitvu u Barrosy, kterou Graham vyhrál.

V Cádizu, největším a polohou víc než nesnadno přístupném, navíc silně opevněném přístavu (o jehož topografii byla řeč v závěru prvního svazku stejně jako o počátcích obležení), se na počátku února 1811 nacházelo na 20 000 španělských vojáků, zahrnujíc v to i příslušníky miličních jednotek. Grahamova smíšená divize bránila předpolí, tvořené ostrovem León s centrem v městysu San Fernando, byla spojencem, na kterého cádizští představitelé hleděli s nedůvěrou i obavami; nijak jim nešlo vymluvit, že Britové nechtějí Cádiz změnit ve druhý Gibraltar, proto povolili do vlastního města vstup jen Grahamovým důstojníkům.
Thomas Graham (Lawrence)
Britských a portugalských vojáků měl Graham 5000 až 6000. Až na dvě eskadrony 2. husarského pluku King’s German Legion (206 jezdců) a obsluhy deseti děl se jednalo o pěchotu a on s Regentskou radou jednal, jak podniknout výpad do francouzského týlu, který by maršálu Victorovi zkomplikoval život. Mělo jít o další výpad podobný těm, které Španělé podnikli už předtím. Spočíval by ve vyplutí z přístavu a vylodění výsadku, rozdíl však oproti předchozím dvěma pokusům tkvěl v mohutnosti těchto sil a v cíli. Tentokrát se nemělo jednat o pouhou diverzi na jižním či severním pobřeží, ale o útok do týlu široce rozvinutého I. sboru maršála Victora. Španělé i britský generál chtěli využít příhodné situace, tedy toho, že Soult odtáhl do Extremadury a vzal s sebou část Victorových sil, které nyní klesly na 19 000 mužů.
Přípravy zabraly několik týdnů, neboť je mimoděk zbrzdily pohyby Gazanovy divize, která se během pronásledování Ballesterosovy španělské divize nakrátko ocitla i na dosah Cádizu, pak ale toto nebezpečí pominulo a Regentská rada shromáždila potřebné lodě, aby výpravu převezly. Čítala na 8000 španělských vojáků a Graham k nim byl ochoten přidat až tři pěší bataliony a něco jezdectva, celkem na 4000 vojáků, ke kterým generál Colin Campbell, guvernér Gibraltaru, slíbil přidat další tisícovku. Expedice, která hodlala přeplout až na nejjižnější cíp Španělska, se mohla silou s Victorovým sborem měřit, a šlo počítat i s lokální přesilou, neboť francouzský maršál měl jednotky rozptýlené.
Celý záměr vyhlížel smysluplně, opodstatněně a měl by velkou naději na úspěch, kdyby provedení dostal na starosti Graham, případně Španěl typu zesnulého La Romany či žijícího Castañose. Regentská rada naneštěstí svěřila vrchní velení Manuelu de La Peñovi, sice nejhoršímu, kterého měla po ruce, ale služebně nejstaršímu... Byl to kluzký, politicky ambiciózní a protřelý muž se způsoby tak zdvořile jemnými, až mu sami Španělé přezdívali Doña Manuela. Jako voják nikdy nic kloudného nedokázal a přesto stoupal. U Tudely docela obyčejně utekl, nechal Castañose na holičkách a ani v dalších kampaních se nevyznamenal, leč Graham pozici druhého ve velení přijal, aby křehké španělsko-britské spojenectví nenarušoval.
Dne 21. února vyplul z Cádizu britský kontingent a kvůli nepříznivému západnímu větru se místo u Tarify vylodil až u Algecirasu, na západní straně Gibraltarské zátoky (španělsky Bahía de Algeciras). Tam přibral posily od Campbella a vše, celkem 5196 mužů, rozdělil do dvou nestejně silných brigád; první velel generál Dikes, druhé plukovník Wheatley.
Tři dny po Grahamovi zvedl v Cádizu kotvy i La Peña a 27. února dokončily jeho dvě divize (první pod velením generála Lardizábala, druhá v čele s knížetem z Anglony) vyloďování u Tarify. Tady se obě části spojily a vyrazily na pochod pobřežím na úroveň zátoky Bolonia, odkud zamířily do vnitrozemí na Facinas. Topografie zde donutila spojence zvolit k dalšímu pochodu na severozápad jednu ze dvou cest, neboť před uskupením ležela sedm mil dlouhá prostora bažinaté laguny La Janda kolem toku řeky Almodóvar. Brity prosazovaná trasa podél moře přes Vejer by byla schůdnější, problém, ale mohl nastat před jmenovaným městysem, v široké deltě soutoku několika menších toků. La Peña proto prosadil severnější směr přes Casas Viejas (poblíž vsi Benalup) na Medinu Sidonii, byť šlo o cestu horší kvality, vedoucí navíc kopcovitým terénem. Výběr navíc zdůvodňoval utajením, opatrností a snahou vyhnout se nežádoucí intervenci sboru generála Sébastianiho, nic z toho ale nebylo opodstatněné. Sébastiani se sice o vylodění dozvěděl, byl však po zkušenostech z předchozího roku přesvědčen, že výsadek míří na něho, proto koncentroval síly a vyčkával v defenzivním postavení daleko odtud.
La Peña (Goaya)
Cíl postupu Grahamových a La Peñových sil představoval městys Chiclana (de la Frontera), místo Victorova hlavního stanu a nejvhodnější prostor pro úder z týlu, který měly z druhé strany, od cádizského ostrova León, podpořit další španělské síly, jenže La Peñou prosazená trasa severně od laguny Janda znamenala spíše zacházku. Španělský generál navíc trpěl jakousi pochodovou mánií; miloval noční přesuny, neboť byl přesvědčen, že tak postupuje skrytě před protivníkem, přičemž je sám bezpečnější. V tomto případě ovšem noční pochod znamenal strastiplnou, velmi pomalou a namáhavou cestu, o níž Graham do svého deníku lakonicky zaznamenal:
„Pochod navečer, kolem vod [laguny Janda] velmi namáhavý, s dalšími těžkostmi. Omyl průvodců po opuštění Cortigo de la Janda [správně Cortijo, statek u severního břehu laguny]. Nanejvýš únavný protipochod nocí (...) Jednotky mohly zastavit až o půlnoci, předtím byly devatenáct hodin ve zbrani...“
Lardizábalovi Španělé v předvoji dorazili nad ránem ke klášteru Casas Viejas, kde se nacházely dvě francouzské kompanie, vysunuté generálem Cassangem z městysu Medina Sidonia, ležící směrem na severozápad. Tito vojáci si zprvu mysleli, že na ně táhnou guerrilleros, v klášteře se zabarikádovali a uchystali k obraně, pak ale zděšeně zjistili, že je to celá armáda. Měli štěstí, La Peña je nechal být a oni unikli zadem směrem ke svým, přičemž v patách měli jen Buscheho husary z King’s German Legion. Ti některé pěšáky pobili a od zajatých se La Peña dozvěděl, že nedávno proti přepadu opevněnou Medinu Sidonii (ležící téměř pětadvacet kilometrů od cílové Chiclany) drží na 3000 Cassangeho mužů. Mělo mu být jasné, že pokud s převahou sil zaútočí, nestihne Victor přesunout ke Cassangemu dostatek sil, aby boj zvrátil, proto je víc než pravděpodobné, že Španělé s Brity zvítězí. I kdyby se Victorovi přesun povedl a vše by dopadlo jinak, nutně by oslabil obranu Chiclany, kam byla z opačného směru, od Cádizu, připravena (jak o tom bude ještě řeč) zaútočit španělská divize generála Zayase!
Doña Manuela ovšem představoval typ přehlídkového generála, vidiny bitvy se zalekl a dělal vše, aby boj odložil. Nařídil zastavit, čekat do soumraku, načež zavelel k pochodu ne na severozápad, kde Medina Sidonia ležela, ale k jihozápadu, k Vejeru, na mořském pobřeží! Byl to další namáhavý pochod, navíc naprosto zbytečný, neboť na Vejer vedla po jižním břehu laguny ona druhá, pohodlnější a mnohem kratší cesta! Ta, kterou teď muselo celé uskupení absolvovat, procházela údolím řeky Barbate a zimní deště rozvodnily nejen ji, ale i lagunu Janda, jež se směrem k řece přelila. Vyrazilo se 3. března ráno, neboť sir Thomas Graham proti dalšímu nočnímu pochodu ostře protestoval, a Lardizábalova čelní divize zanedlouho zastavila. Když k ní Britové, tvořící zadní voj, došli, zjistili, že voda zaplavila cestu i přechod přes Barbate a Španělé si netroufají pokračovat.
„Dal jsem příklad a vešel do vody, což po mně udělali i Lacy, kníže z Algony [don Pedro Tallez y Girona, príncipe de Anglona] a jiní. Přechod trval tři hodiny a málem by se protáhl na dvojnásobek, kdyby se nám nepodařilo muže seřadit,“ zapsal si Graham.
Cesta ležela naštěstí jen tři stopy pod hladinou a sir Thomas rozestavil po obou stranách své muže, aby vytyčovali trasu pro jednotky, povozy i děla. Pršelo, bylo velmi chladno a deset mil do Vejeru zabralo patnáct hodin, během nichž se ze západu objevili francouzští dragouni. Pochopitelně že spěchali s hlášením za Victorem, který začal od rozbřesku 4. března podnikat protiopatření, byť dosud netušil, zda jsou ve Vejeru všichni nepřátelé, nebo jde jen o jednu kolonu a druhá se pohybuje na Chiclanu od Mediny Sidonie. Jistotu nabyl až v průběhu dne, kdy mu generál Cassange hlásil, že na jeho směru nic nehrozí.
Nesmyslný La Peñův přesun ovšem nezbrzdil jen jeho uskupení. Vážně narušil předem dohodnutý plán, který stanovoval, že onoho 4. března vyrazí z Isla de León před Cádizem generál Zayas, překročí po člunovém mostě rameno v nejjižnějším úseku Río de Santi Petri, přejde na opevněné východní předmostí a odtud bude pokračovat přes vesnici La Bermeja, tedy z opačné strany, k francouzské obléhací linii. Zayas vše v noci ze 3. na 4. března provedl, místo La Peni ale našel na druhé straně jen francouzská těžká děla, která jeden batalion pluku Ordenes Militares v mlze nespatřil, za což zaplatil ztrátou 300 mužů a 13 důstojníků. Generál Zayas svoji divizi ihned stáhl za Río de Santi Petri a jeho pontonýři kus mostovky raději rozebrali, leč zůstali připraveni vyrazit, až zaslechnou hluk boje La Peñova uskupení.
Maršál Victor, vévoda z Belluna, se ve vzniklé situaci orientoval čím dál tím lépe a začal jižně od Chiclany soustřeďovat tři divize. Jednu z nich (pod velením generála Villatteho, 3000 mužů) vyslal, aby zaujala postavení bokem ke konci cesty, jež vedla podél mořského břehu od Vejeru přes Conil a ves La Barrosa k La Bermeje. Divize se měla rozvinout nad ní, bránit dalšímu možnému Zayasovu výpadu, přitom z boku La Peñu postřelovat a zdržovat jej. Další dvě divize, Ruffinova (3800 mužů) a Levalova (2500 mužů), se měly připravit západněji, nechat protivníkovy kolony přejít a napadnout je z týlu. V porovnání s La Peñou nešlo o mnoho vojáků, Victor by ale útočil na zadní část nerozvinuté, terénem sevřené a dosti zaskočené pochodové sestavy, což dávalo velkou šanci na vavříny.
Spojenci zatím nic netušili a pochodovali do pasti, již na ně vévoda z Belluna nastražil. Prošli konečně Conilem a na rozcestí by se měli dát vpravo, směrem na Chiclanu, jenže La Peñovi průvodci zvolili druhou z cest, tu, co vedla podél mořského břehu k La Bermeji, za níž už leželo Zayasovo předmostí. Když se na omyl po několika mílích přišlo, museli vojáci obrátit čelem vzad. V té chvíli se nacházeli asi míli od strážní kamenné věže a zřícenin kaple na pahorku Cerro del Puerco, což lze přeložit jako Prasečí kopec či hřbet. Pahorek se vypínal severně od cesty, jižně ležela ves Barrosa a za ní už hučelo moře. Husarské jízdní hlídky vyjely za rozbřesku 5. března vzhůru, rozhlédly se a protivníky nikde neviděly. Nepřítel tu zatím měl jen řídké patroly, skryté v jehličnatém lese mezi kopcem a potokem Almaza, který se vléval nedaleko předmostí do Río de Santi Petri. Španělský předvoj přesto dozadu, k Britům, hlásil, že Francouzi, blokují mezi potokem a mořem cestu k lodnímu mostu, tedy ke Cádizu. Šlo o Villatteho divizi, či spíš jen o její část. Nebyly to velké síly a La Peña Grahamovi dozadu vzkázal, že na ně Lardizábalův předvoj zaútočí.
V devět dopoledne došlo Lardizábalových pět batalionů na dosah, rozvinulo se a vykročilo do útoku, síly ale byly zhruba vyrovnané a Francouzi Španěly s menšími ztrátami odrazili. La Peña vyslal jako podporu nového náporu první brigádu Anglonovy divize a Zayas, upozorněný střelbou, se chystal přejít po lodním mostě, aby Villatteho napadl z týlu.
Jednačtyřicetiletý Eugène Casimir Villate, voják revoluce, brigádní generál od roku 1803, který prošel pod maršálem Neyem bitvami u Ulmu i Jeny a po bitvě u Pruského Jílového získal epolety divizionáře, měl za sebou na Pyrenejském poloostrově boje u Espinosy de los Monteros, Uclés, Medellínu či Talavery a Španělů se nijak neobával. Rychle pochopil snahu o sevření do kleští, stáhl se, byť ne bez těžkostí, na severní břeh potoka Almanza. Juan de Lardizábal postupoval za ním, La Peña mu ale násilný přechod potoka zakázal, proto zastavil na jižním břehu, odkud po sobě zahájili ostrostřelci obou stran palbu. Byla hustá, dobře vedená, Villatte ztratil 337 mužů, Španělé o něco více a co do výsledku ji mohli obě strany považovat za bod pro sebe. La Peña udržel prostor směrem k mostu přes Río de Santi Petri a Francouzi přesunem za potok v podstatě splnili to, co Victor zamýšlel.
Na poledne poslal Manuel de La Peña Thomasu Grahamovi rozkaz, aby pozici u Barrosy vyklidil a přimkl se k němu ve směru na La Bermeju. Roli zadní voje dosud zastávalo na strategickém Cerro del Puerco pět španělských batalionů (pravděpodobně čtyři z pluku Ciudad Real a jeden od Guardias Wallonas), k nimž se přiřadil jeden britský smíšený batalion pod velením plukovníka Browneho, a bok k lesu krylo nevelké jezdectvo, leč španělský vrchní velitel rozhodl, že pahorek se musí vyklidit, neboť to příliš roztahuje síly, které hodlal zkoncentrovat u La Barmeji.
Thomas Graham po kurýrovi Španěla na klíčový význam kopce upozornil, dostal ale zamítavou odpověď s tím, že má vrch ponechat španělským batalionům a pokračovat k La Bermeji. Uposlechl, obě brigády však vedl kratší lesní stezkou, což jej krylo, současně mu ale bránilo ve výhledu doprava i dozadu.
Právě v té době, kolem půl jedné odpoledne, se ke kopci přibližoval od Chiclany Victor, přivádějící Ruffinovu a Levalovu divizi v celkovém počtu kolem 7000 mužů. Původně chtěl čekat na Cassagneho, který měl přijít od Mediny Sidonie, pak ale zvítězily netrpělivost a obavy, aby nepromeškal nejpříhodnější chvíle, neboť jízdní hlídky hlásily, že Cerro del Puerco vypadá opuštěně. Vévoda z Belluna dal třem eskadronám 1. dragounského rozkaz, aby kopec objely z jihovýchodu směrem ke vsi a zajistily cestu. Ruffinova divize měla na kopec vyšplhat po severním pozvolnějším svahu a Leval dostal za úkol projít k pobřežní cestě cípem lesa od východu. Francouzi postupovali rychle a jejich přesuny mohl La Peña od Bermeji velmi dobře vidět, leč Graham v borovém lese nespatřil nic.
Španělské bataliony na kopci měly rozkaz stáhnout se, až Graham vyjde z lesa, dispozice pro případ útoku ale nedostaly a vůli k obraně neprojevily. Sbíhaly teď ze srázného severozápadního svahu a hnaly se cestou podél moře mezi povozy i zápřahy, kde mimoděk zasévaly zmatek. Krátce nato se jezdectvo plukovníka Santiaga Whittinghama (což byl španělský důstojník anglického původu), tři španělské a dvě německé eskadrony, střetlo s francouzskými dragouny; Whittingham se Španěly zatroubil na ústup, leč plukovník Browne s jedním batalionem na pahorku ustoupit odmítl. Obsadil rozpadající se kapli, když ale viděl, že jej všichni opustili, a spatřil, jak se vzhůru dere šest batalionů Ruffinových, zavelel k ústupu i on. Vedl svůj prapor k lesu za Grahamem, který netušil, že pochoduje pod borovicemi bokem k Levalovi a že Ruffin už obsadil i Cerro del Puerco.
Sir Thomas zatím slyšel jen nikterak hustou střelbu a první výstrahu dostal od dvou jízdních guerrilleros, kteří se k němu na zpěněných koních přiřítili. Sotva se to dozvěděl, pobodl koně, vyrazil k zadnímu voji své divize, spatřil španělské bataliony i jezdce, kterak se ženou od pahorku, uviděl modré uniformy na kopci i další kolony nalevo a pochopil, že je v pěkné kaši.
„Ústup před tváří nepřítele, který už měl na dosah snadno průjezdnou cestu po pláži, stavěl celou spojeneckou armádu do nebezpečí, že se stane terčem útoku v době, kdy je sama v nevyhnutelném zmatku,“ napsal si pak do deníku, čímž řekl vše.
Roztažená pochodová kolona, promíchaná a nesourodá, neměla čas ani prostor přejít do obranného uspořádání a Victor La Peñu i Grahama nachytal doslova v nedbalkách.
Sir Thomas se znovu rozhlédl po terénu, přestože ho dobře znal. Mohl se pokusit o obranu a pokračovat za boje v ústupu, nikde ale neviděl místo, o které by se opřel, a bylo takřka jisté, že u La Bermeji vznikne chaos, který přeroste v katastrofu. Druhou, velmi nejistou možnost skýtal útok, či spíše protiútok na Levala i Ruffina. Tři minuty se rozmýšlel, a pak už chrlil rozkazy. Wheatleyova brigáda, kterou nemohli Francouzi v lese vidět, dostala povel obsadit jeho východní okraj, prostor mezi pahorkem a potokem, odtud zahájit palbu na Levala a podle okolností vyrazit vpřed. Deset děl je mělo podpořit zprava, zatím sem ale chvátali jen ti, co byli nejblíže, ostrostřelci (čtyři kompanie 95th Rifles a dvě portugalských Caçadores, celkem na 700 mužů s Bakerovými puškami), kteří se rozvinovali do řetězu pod borovými větvemi. Plukovník Wheatley potřeboval čas, stejně jako Dilkesova brigáda, nacházející se za ním. Ta musela provést obrat dozadu, protipochodem vyjít z lesa, a teprve poté mohla vzít ten nejstrmější svah Cerro del Puerco šturmem.
Bylo to riskantní, s malou nadějí na úspěch a s dosud neztracenou vírou, že La Peña britskému uskupení pomůže.
Thomas Graham si nyní měl vylít na Francouzích všechen hněv!
Nebo oni na něm...
Musel jednat rychle a něco před Dilkesovy muže předsunout, aby Francouze na kopci zaměstnal. Proto pobodl koně k Browneho batalionu, který právě dorážel od pahorku, a velitele se zeptal, proč kopec vyklidil.
„Protože pět španělských batalionů zmizelo, než došel nepřítel na dostřel z děla,“ zněla odpověď.
„Nu, mám pro vás nepěknou práci, Browne,“ řekl mu Graham. „Musíte se hned obrátit nazpět a zaútočit.“
Šlo o čas, potřebný k tomu, aby se Dilkesova brigáda připravila, a John Frederik Browne dal rozkaz k rozvinutí do rojnice.
„Měl jsem na mysli něco vážnějšího než přestřelku. Semkněte muže do batalionu. Pak okamžitě vyrazíte do čelního útoku,“ nařídil mu Graham.
Browne zasalutoval, vyšel z lesa na odkrytý terén a začal ve dvojité linii stoupat s pouhými 536 muži proti šesti protivníkovým batalionům s jednou baterií!
„Now cheer up, my lads, ’tis to glory we steer,“ tak začínala stará námořnická píseň, kterou si plukovník podle svého pobočníka Blakeneye zpíval do kroku.
Teď vzhůru, chlapi moji, kormidlo směrem ku slávě...
Plukovníci Barnard a Bushe, ten první s 95th Rifles, ten druhý s portugalskými Caçadores, se rozvinuli při okraji borového lesa a vojáky z Levalovy divize měli v té chvíli nějakých 350 metrů od sebe. Francouzská divize postupovala ve dvou útočných kolonách, každá po třech batalionech, s dělostřelectvem nalevo a poněkud vzadu, přičemž o nepřátelské rojnici neměla potuchy a šla, aniž ji kryl obvyklý řetěz voltižérů. Mířená palba Bakerových pušek, vedená zpoza stromů, ji zastihla naprosto nepřipravenou, a hned vzápětí zaduněla britská děla, která Duncan stihl rozmístit do baterií vpravo od Portugalců. Britští kanonýři pálili šrapnely na čelní bataliony 8. řadového, které zasáhly poněkud ze šikma, a kuličky padaly i na 47. řadový, jenž tvořil spolu s jednotkou grenadiers réunis druhý sled.
Wheatley a Dilkes zatím dělali, co mohli, aby vytvořili ze svých brigád linie; jednotky se promíchaly, na nápravu nebyl čas a pár rot se tak ocitlo u jiné divize. Dvě kompanie Coldstreams Guards tak bojovaly na Dilkesově sektoru, pár kompanií 67th Foot se pro změnu ocitlo ve Wheatleyových šicích. 
Plukovník Browne zatím vyrazil z lesa na odkrytý terén a vedl své muže hodně netypicky ve třech liniích do pozvolného svahu Cerro del Puerco. Francouzi nahoře je nechali, ať se výstupem trochu zadýchají, teprve pak spustily tři bataliony na levém křídle palbu z mušket, k níž se přidala i děla baterie, stojící u ruin kaple.
„Nepřítel, který viděl jak se k němu blíží tak malé síly a bez jakékoliv podpory, nás nechával přijít blíž a plukovník Browne dal rozkaz, aby se nevystřelila ani rána; do díla jsme se měli dát co nejpozději a na bodák. Jen co jsme překročili úvoz, přiléhající k úpatí kopce, a zformovali se za ním, spustila se na nás hrozným hřměním palba z děl i mušket. Mířily na nás všechny muškety celé Ruffinovy divize a osm divizních děl k nám salvami posílalo kartáče. Hned první salva srazila na dvě stě našich mužů a polovinu důstojníků,“ psal Blakeney, který utržil zranění, odmítl ale sejít dolů a dát se ošetřit.
Batalion měl předtím 536 příslušníků a Browne hned velel semknout řady. Stoupal dál ve dvou liniích, neboť na třetí už neměl dost lidí, po další salvě ale všem nakázal, ať zalehnou a kryjí se za keři i kmeny. Postup tedy trval chvilku, další salvy donutily útočící hrstku padnout břichem k zemí, hledat individuální kryt, nikdo ale nezačal utíkat, všichni vedli vzhůru palbu, a i když čekali, že Francouzi vyrazí dolů za svahu, aby je smetli, nic takového se nestalo. Protivník k tomu zjevně nedostal rozkaz, neboť dole už bylo vidět linie Dilkesovy brigády, které vyrážely k pahorku.
Tato brigáda postupovala tak, že se ocitala levým křídlem linie vpravo od Browneho hrstky, přibité mezi keře, které teď nevoněly tymiánem, ale páchly krví a černým prachem. Mladý Robert Blakeney tvrdil, že to ani nebyly linie, spíše jakási zprohýbaná a řady jen vzdáleně připomínající masa, kterou svah rozvlnil ještě víc. Nalevo se drápali vzhůru gardoví Coldstreams, krajní pravé křídlo flankovaly dvě Norcottovy kompanie střelců 95th Rifles a francouzská palba z velké části utichla. Děla nestřílela, neboť kanonýři nedokázali sklopit dolů hlavně, a pěchota čtyř batalionů nahoře, tří od 24. řadového a jednoho ze spojených granátníků, čekala se salvami na povel. Teprve nyní vyrazily ony čtyři bataliony podle všech pravidel války dolů, aby červenokabátníky jednoduše smetli; Dilkes měl 1400 mužů a Ruffine dvě tisícovky, přičemž kolona by tady získala nad rozháranou linií převahu. Francouzi šli s duněním bubnů, udávajícím krok, s nasazenými bajonety, jenže ta podivně pochroumaná linie se nezalekla, zastavila a začala konat tak, jak k tomu byla vycvičená. Výsledná smršť olova byla tak intenzivní, přesná a zničující, že kolony ztrácely soudržnost. Nakonec Francouzi zaraženě zastavili a střelbu opětovali, avšak palebnou silou ani rychlostí nabíjení se Britům nevyrovnali...
Maršál Victor stál nahoře u kaple či u kamenné strážní věže a poslal proti Dilkesovi dva bataliony spojených granátníků, které tu stály jako záloha. Sám se jim spolu s brigádním generálem Chaudronem-Rousseauem postavil do čela a mnoho pamětníků z obou stran vidělo, jak mává kloboukem. Granátníci došli na pár yardů od svých protivníků, kteří čekali nehnutě, s mušketami připravenými ke střelbě. Pak už zněla salva za salvou, a i když francouzské bataliony odpovídaly, dávaly se hustým dýmem na ústup vzhůru.
„Já navrhl vzít útokem jednu houfnici, která silně ničila naše čelo. Ten návrh byl přijat dobře, popadl jsem tedy křesadlovku (válelo se jich kolem dost) a hned nato mi bubeník jménem Adams, od 28th Grenadier’s Company, povídá, že kdyby se nebál, že by musel platit svůj buben, uchopil by mušketu také. Řekl jsem mu, že buben za něho zaplatím, bude-li to třeba, a on hned vyskočil a vrátil se ozbrojený. Vždy jsem pokládal Adamse za statečného muže, i když to byl spíš kluk, ne proto, že uchopil mušketu a útočil směle (...), ale že dokázal klidně stát a myslet na cenu bubnu, když těsně kolem něho létaly stovky kulek; bylo to neuvěřitelné, ale pravdivé.
Znovu jsme se drali vpřed a měli to štěstí, že jsme se děla zmocnili přesně ve chvíli, kdy ho znovu nabíjeli. Dva dělostřelce srazily bodáky, ostatní pádili pryč na svých mulách...,“ vzpomínal Blakeney, který vedl skupinku osmi či devíti vojáků.
Victor dělal, co mohl, onen pohyb ale zastavit nedokázal, neboť čtyřiadvacátý a granátníky teď zasahovaly do pravého boku i výstřely zbylých zhruba tří stovek Browneho vojáků a bok levý jim postřelovali Rifles.
            „S křikem a mručením se Ruffinovova divize a Rousseaovi vybraní granátníci valili v jednom víru dolů do údolí, co měli za sebou, a oba své chrabré generály zanechali mrtvé na pahorku, který přešel do rukou krví pokrytých dobyvatelů,“ vzpomínal Robert Blakeney.
Sotva se britští pěšáci u strážní věže nadechli a stmelili řady, už vyrazili odvrácenou stranou Cerro del Puerco dolů, za ustupujícími Francouzi. Šli zvolna, neboť i je boj vyčerpal a připravil o spoustu druhů; celkem tu padlo či bylo raněno 25 důstojníků ze 76 a 588 mužů z 1873. Ruffin a Rousseau začínali boj se 108 důstojníky a 3000 vojáky, ležet tu zůstalo 36 důstojníků (což svědčí o tom, že vybraní muži od Rifles dávali přednost šaržím) a 840 mužů. Šestatřicetiletý Pierre Guillaume Chaudron-Rousseau zemřel na bojišti, těžce zraněný čtyřicetiletý veterán od Slavkova Francois Amble Ruffin skonal až o dva měsíce později v Portsmouthu jako anglický zajatec...
Boj probíhal i dole na pláži, mezi kopcem a mořem, kde Whittinghamovo jezdectvo čelilo 1. dragounskému, až na německé husary si ale počínalo pramálo rozhodně, nechalo se zatlačit kolem pobřežní strážní věže u samotné Barrosy, ustupovalo po cestě směrem na Bermeju a vše nasvědčovalo, že dragouni svoje protivníky zaženou až mezi konvoj britsko-španělských povozů.
V době, kdy generál Dilkes bojoval s generálem Ruffinem o pahorek, měřily s Levalem na okraji lesa síly stále jen střelci a děla majora Duncana. Chef de bataillon Vigo-Roussillon z 8. řadového vzpomínal, jak on i velitel sousedního batalionu jednu chvíli mysleli, že na ně útočí jezdectvo. Vytvořili čtverhrany, jenže to byl omyl, žádná kavalerie se vpřed nehnala, a než se karé přeformovaly zpět do kolony, skýtaly seskupené bataliony skvěle kompaktní cíl pro britská děla.
Hned nato se zřetelně ukázal rozdíl puška-mušketa i kolona-linie, byť řídká a střelecká. Leval postupoval v colonne par division, každá kolona s čelem ze dvou kompanii a v hloubce tří kompanií, což dávalo devět řadů, každý řad v šíři zhruba 2x 48 mužů. Palbu z postupující kolony mohl vést jen první řad obou kompanií, to jest 96 mušket. Uvážíme-li, že vpřed postupovaly čtyři bataliony, dva z 8. řadového a dva z 54. řadového (další jednotky byly až za nimi), přičemž jeden pluk útočil na Caçadores a druhý na Rifles, mohlo střílet z francouzské strany jen 4 x 96 mušket. Odpovídalo jim 400 pušek Caçadores a 332 pušek Rifles, jejichž účinný dostřel byl navíc mnohokrát větší. Poměr byl 384 hlavní proti 732 hlavním, neboť střílet mohla celá linie. Střelecký řetěz se kryl a byl rozptýlený, tudíž hůře zasažitelný, v jedné chvíli však zahájil postup kupředu. Portugalci 20. Caçadores obstáli skvěle, ačkoliv podstupovali křest ohněm, a plukovník Bushe je nadšeně povzbuzoval, byť k tomu užíval španělštinu:
„Qué bella música! Jak krásná hudba!“
 Krátce nato jej francouzská střela zasáhla a zaražení Portugalci ustoupili zpět do lesa, Podle Bunburyho, adjudanta 20. Caçadores, klesl pod Bushem kůň, plukovník sám byl těžce raněn a Francouzi jej pak, když ležel na zemi, zastřelili.
První dějství boje u lesa se chýlilo ke konci v době, kdy Grahamova hrstka krvácela na stráni; Rifles zaplatili 56 mrtvými a raněnými, ztráty Caçadores byly přibližně stejné. Druhé začínalo, neboť za řetězem střelců se už zformovala brigáda plukovníka Wheatleye, 1400 mužů rozvinutých do linie. Francouzi se stále nacházeli ve čtyřech batalionních kolonách par division, dva bataliony měli v záloze a vedle levého křídla rozvinuli děla, která nyní měřila síly s bateriemi majora Duncana. Bataliony šly do útoku stupňovitě, postupovaly ale velmi zvolna, což bylo jejich minus. Během postupu totiž pálily, vždy tak, jak stihli vojáci vpředu nabíjet (nebo jim řad za nimi podával zbraně), jeden salvami, což stupně mezi ním a ostatními jen zvětšovalo. Pak začal z lesa vycházet nepřítel, podle Francouzů dvě či tři britské linie Wheatleyovy brigády, i když ve skutečnosti šlo o jedinou dvouřadou linii s řetězem střelců před ní. V lidech měl Leval početní převahu 3800 ku 2500, britských deset děl však francouzských šest zčásti vyřadilo a zbytek se stáhl. Všechny francouzské bataliony zachovávaly sestavu v útočných kolonách až na jeden, který se rozptyloval.
Jsem přesvědčen, že linii nikdy nevytvořili, ani se o to nepokusili, postupovali jen semknuti tělo na tělo a jejich čelo střílelo,“ tvrdil vojín Surtees od 95th Rifles.
Druhý batalion 8. řadového, vedený chef de bataillon Vigo-Roussillonem, si vyměnil salvu se 2 batalionem 87th Foot pod velením majora Gougha, jenž pak napsal:
„Byli v koloně, která se rozbila a oni nemohli dál. Nastala děsná jatka a já tu musím přiznat vlastní slabost. Stál jsem proti čelu regimentu, doslova proti jeho středu, a nechtělo se mi z něj nikoho srazit, ačkoliv jsem si mohl vybrat i z dvaceti, tak ztraceně a zoufale vypadali.“
Linie znovu triumfovala nad kolonou a batalion 8. řadového navíc postřelovala jak britská děla, tak z druhé strany křídlo 67th Foot, který tou dobou zápolil s druhým batalionem francouzského osmého a podle všeho s ním měřil síly na bodáky. Zmíněné dva bataliony 8. řadového utrpěly na francouzské straně největší ztráty. Činily na 50 %, mezi padlými byl plukovník Autié i chef de bataillon Lanusse a Vigo-Roussilllon, druhý velitel batalionu, padl do zajetí. První batalion krom toho ztratil svého orla, po kterém sahal ensign Keogh z 87th Foot, byť přitom utržil dvě rány bodákem, na které zemřel. Sergeant Masterson od téhož pluku srazil svojí píkou aquilifèra, orlonoše, žerď s blyštivým orlem popadl a už jej v té vřavě nepustil. Byl to vůbec první orel, jehož se Britové v Poloostrovní válce zmocnili, a s velkou slávou putoval do Londýna, kde jej veřejnosti představil sám korunní princ, který pak nařídil, ať se na plukovní prapor s irskou harfou vyšije spolu s vavříny i tento symbol. Pluku pak dal nový čestný název Prince of Wales’s Own Irish Regiment. Major Gough, velitel vítězného batalionu, byl povýšen na podplukovníka a Masterson dostal důstojnický patent.
            Batalionu britského sedmaosmdesátého onen triumf nestačil, postupoval skrze rozvrácený a poražený osmý řadový proti batalionu 47. řadového ve druhém sledu, pod Goughovým velením srovnal bojem rozptýlenou linii a vrhl se na něj. Sedmačtyřicátý byl pevně stmelený, britský batalion pro něj nepředstavoval vážnou hrozbu, váhal však, neboť všechny čtyři bataliony před ním už byly poražené, či rozvrácené, a navíc jej z boku začínal ohrožovat batalion 67th Foot.
„Vystřelili jsem na ně z padesáti kroků a oni se (naštěstí pro nás) rozpadli a dali na ústup, místo aby konali svou povinnost, jinak by moje unavené muže rozsekali na kusy,“ psal pak major Gough.
Na opačném (levém) křídle Wheatleyovy brigády útočily první batalion 28nd Foot a druhý batalion (Coldstreams) Guards.
 „Pod ochranou 95th jsme vytvořili linii a pak jsme se dali vpřed, abychom změřili síly s jejich pravým křídlem, které scházelo dolů v sevřené koloně, což byla pro nás velká výhoda. Plukovník Belson nás vedl s okázalou chladnokrevností na jejich pravý batalion, který zahájil rozvinování. Plukovník nám vydal rozkazy ke střelbě po četách ze středu na křídla a zvolal: ,Střílejte jim na nohy, ať si už nezatancují‘ Chvíli to trvalo a výsledek byl zničující. Boj vzplanul po celé linii a my podnikli útok, nepřítel však, i když byl jednou tak silný (neboť my měli naše flankovací kompanie jinde), pokaždé o trochu ustoupil. Nakonec jsme třikrát vykřikli a zaútočili potřetí. Nepřítel se rozprchl na všechny strany,“ říkají vzpomínky muže jménem Cadwell.
Na bojišti zůstávali z Levalovy divize už jen grenadiers réunis plukovníka Meuniera, kteří kryli prchající batalion 54. řadového a v podstatě vytvořili za ústupu či útěku Levalových Francouzů zadní voj, kráčející zvolna k Laguna del Puerco, ve směru na Chiclanu. Čtyřiapadesátý řadový ztratil 323 mužů, prakticky čtvrtinu, britský osmadvacátý 86 ze 450 a kompanie druhého batalionu Coldstreams 58 z 211 mužů.
Španělský generál
Bitva zvolna končila naprosto nečekanou Victorovou prohrou a jen na mořském břehu, nedaleko pahorku, zněly cinkot šavlí i hluk jezdecké šarvátky, v níž jedna eskadrona husarů King’s German Legion pronásledovala z boje ujíždějící 1. dragounský.
Celkové ztráty činily na britsko-portugalské straně přibližně 1240 mužů a na francouzské 262 mrtvých s 1694 raněnými.
La Peñovi Španělé do bojů prakticky nezasáhli, byť jejich velitel od počátku věděl, co se na spojence valí. Spokojil se s rozvinutím jedenácti batalionů do dvou sledů a s jejich otočením v prostoru další strážní věže u La Bermejy, čelem k potoku Almaza, kde stály na jednom břehu rozvinuté Lardizábalovy jednotky a na druhém francouzská Villatteho divize. Když dostal zprávu o Grahamově boji, byl si Doña Manuela jist, že Britové prohrají, na to, aby jim pomohl, ale nepomyslel a staral se jen o ústup k předmostí u člunového mostu. Marně jej generál Zayas, který na ono předmostí z cádizského ostrova León postoupil, žádal o svolení zařadit se plukovníku Wheatleyovi po bok, nebo překročit Almazu a vzít Villatteho šturmem. Španělský vrchní velitel se choval stejně zbaběle jako roku 1808 u Tudely, necelé tři kilometry vzdáleným a těžce sužovaným Britům nepodal pomocnou ruku a svých 10 000 mužů jen stahoval.
Sir Thomas Grafam odvedl svoje vyčerpané vojáky na ostrov León a hned nazítří ráno sepsal pro svoji vládu zprávu, ve které kategoricky odmítl jakoukoliv další podřízenost španělskému velení.
Maršál Victor, který shromáždil poražené a prořídlé jednotky u Chiclany, očekával 6. května spojenecký útok a chystal se vyklidit část pozic. Už vydal rozkazy k ničení fortů i okopů a k přesunu na sever, za řeku Salado, čímž obléhání z velké části rušil. Dokonce pomýšlel na ústup k Seville a posádky chtěl nechat jen v pevnostech Sénarmont a Trocadéro s tím, že je s posilami vyprostí a přístav znovu oblehne, což byla iluze. Spojenci však nic nepodnikli, jedinou akcí z jejich strany byla vcelku obvyklá palba dělových člunů, tentokrát provázená malým výsadkem, který na pár hodin ovládl Puerto de Santa María (na severovýchodě Cádizské zátoky), poničil zdejší palebná postavení, načež se stáhl. To ovšem bylo příliš daleko od pozic otřeseného protivníka a vévoda z Belluna poslal ráno sedmého do prostoru u Chiclany jízdní hlídky, a když mu oznámily, že tu nepřítel není, začali se sem Francouzi opatrně vracet.
Pro Cádiz znamenaly dny 6. a 7. března promeškanou šanci; kdyby spojenci vyrazili, museli by se Francouzi vskutku stáhnout k Seville a obležení přístavu by bylo u konce, byť nejspíš jen na pár týdnů. Nebylo divu, že Grahamův hněv vůči La Peñovi i španělským politickým orgánům v Cádizu dosáhl vrcholu. Znovu si trpce stěžoval Henrymu Wellesleyovi, britskému vyslanci u Regentské rady a Wellingtonovu bratru. Jeho hněv dosáhl vrcholu, když si přečetl relaci, již Doña Manuela sepsal. Byla mnohomluvná, šroubovaná a její autor si vítězství u Barrosy bezostyšně přisvojil! Všichni v Cádizu ovšem věděli, jak to bylo, a Regentská rada chtěla sira Thomase odškodnit titulem španělského granda, jenže La Peñovi hodlala poskytnout totéž spolu s řádem Orden de Carlos III; Graham nabízenou poctu odmítl se slovy, že nemíní být v tak špatné společnosti. Veřejné mínění ve Španělsku i v Británii si zanedlouho vynutilo La Peñovo odvolání a jeho nahrazení markýzem Coupignym, leč i sir Thomas se stal pro svůj ostrý jazyk v Cádizu nežádoucím a Wellington nakonec, ač nerad, dal velení britsko-portugalským silám v tomto přístavu generálu Gookovi. Nic z toho už ale nezměnilo jeden zásadní fakt. Bitva u Barrosy, jakkoliv ověnčila britské zbraně nehynoucí slávou, se stala bitvou zbytečnou, neboť vše, co onen triumf skýtal, zůstalo nevyužito...
Pokud jde o dohru obléhání, nařídil je maršál Soult zrušit až 24. srpna 1812 v důsledku Marmontovy prohry v bitvě u Salamanky/Arapiles v postupu britsko-portugalských sil počátkem srpna do Madridu...